Pokoje 2022 - aneb oživení dalšího prázdného domu

Rozhovory
Články
Recenze
01.12.2022

Letos již po jedenácté se konala přehlídka mladého umění Pokoje, tentokrát v prostorách prázdného Hrzánského paláce v Celetné ulici. Následující řádky se s odstupem pokoušejí vystihnout výjimečný charakter události, již za týden navštívilo téměř pět tisíc lidí, a jsou doplněny komentáři ředitelky přehlídky Kamily Huptychové, a rozhovorem se zástupcem vítězného týmu katedry střihové tvorby FAMU Rudou Minkou.

Přehlídka Pokoje se odehrála poprvé v roce 2013 v prostorách objektu Cihelná 4 na Malé Straně. Na přilehlém parkovišti tehdy spolek Containall provozoval letní kulturní centrum s hospodou a zrodila se myšlenka v přilehlém, převážně prázdném městském objektu představit práce studentek a studentů uměleckých škol napříč republikou. Během následujících let přehlídka rostla a měnila místa, kde se odehrávala, tak jako se přesouvalo i samotné kulturní centrum Containall, jehož členové mezitím stáli u zrodu většiny výrazných alternativních kulturních prostor, které od té doby vznikly v širším centru Prahy.

Původní vize se však za celou dobu prakticky nezměnila. Cílem je v rámci open-callu dát prostor autorským týmům ze všech uměleckých škol v republice, aby pod patronátem vedení svého domovského ateliéru dokázali na jeden týden naplnit programem prázdnou místnost uvnitř prázdného objektu v centru města.

Kamila Huptychová (dále jen KH): Naší hlavní podmínkou je, že nevystavujeme jednotlivce. Pokoje se zakládaly s cílem prezentovat jednotlivé ateliéry vysokých uměleckých škol. Posledních pár let ale umožňujeme se přihlásit i nejrůznějším kolektivům vzniklým napříč ateliéry. Práce ve skupině v novém a cizím prostředí je na přehlídce pro samotné účastníky to nejcennější.

Zprvu pak probíhalo vytváření obsahu svévolně, od roku 2018 každý rok pod sjednocujícím tématem (ozvěny, svéráz, důvtip, okraje), které vytyčuje mantinely, v nichž se instalace mohou pohybovat, a zároveň je vodítkem pro kurátorský výběr vystupujících ateliérů, jichž může být s ohledem na kapacitu objektů vždy menší počet, než kolik je celkově přihlášených.

KH: Přehlídka sama o sobě není kurátorovaná. Dříve neměla ani téma, ale to vedlo k tomu, že se začaly instalace často opakovat. Poté začala být koordinována mou předchůdkyní Kristýnou Péčovou (z katedry teorie a dějin umění UMPRUM), která dala přehlídce ucelenější koncepci, tedy zejména společné téma, ale začaly se též dělat popisky, doprovodný program apod. A tak se z dost „punkové“ události stala v podstatě regulérní výstava. Samotné téma vždy vymýšlíme s členy Containallu, chceme, aby bylo dost široké a nepříliš návodné. Tento rok jsme například zvažovali „hranice“, ale ty mají samy o sobě již příliš implikací. Oproti tomu v „okrajích“ si hranice najde, kdo potřebuje. Poté společně také vybíráme projekty pro přehlídku samotnou a Containall zároveň dává účinnou zpětnou vazbu. Ale to je vlastně jediná „kurátorská práce“, provést toto „síto“, vybraní vystavující mají poté ve ztvárnění pokoje volnou ruku.

V letošním roce se přehlídka konala v prostorách Hrzánského paláce v termínu od 11. do 20. listopadu. Prázdný barokní palác, v němž se v létě po večerech konalo představení imerzního divadla Bulgakovova Mistra a Markétky v podání souboru Tygr v tísni, se na týden stalo dějištěm možná jediné české přehlídky studentská tvorby, která je zcela nezávislá na akademickém prostředí, dokáže si přiznat, že si na nic nehraje, a zároveň udržuje vysokou kvalitu jak prezentovaných projektů, tak celé dramaturgie. Ve třech patrech tak bylo během prodlouženého týdne možné vidět nejenom 35 pokojů s vlastními instalacemi, letos rozšířenými i o účastníky ze zahraničních škol z Polska, Maďarska, Slovenska a Německa, ale také bohatý doprovodný program, sestávající z komentovaných prohlídek, přednášek či vyhlášení cen poroty o nejlepší projekty.

KH: Poté, co projekty vybereme v rámci open callu, je rozmisťujeme po jednotlivých prostorách. V zásadě podle citu se snažíme všem co nejvíce vyjít vstříc, což je pochopitelně velká kombinatorika: někdo potřebuje hodně denního světla, někdo chce naopak tmu, někdo chce protáhlou nudli, někdo nízký strop. Následně při obhlídkách je ještě možné provádět výměny, třeba kus za kus. A následně se již nahrnou do objektu na instalaci stovky lidí (letos těsně pod tři sta), kteří zde celý týden do poslední chvíle instalují.

Svým způsobem divoké prostředí opuštěného objektu jako každý rok naznačuje, že by zde nemělo jít o pyšnou vizuální prezentaci, nýbrž o ukázku sofistikovaného přístupu tvůrkyň a tvůrců, kteří s minimálním rozpočtem vymýšlí působivé a přemýšlivé instalace. Některé jsou sice na prostoru zcela nezávislé a využívají jej skutečně pouze jako instalační bílou kostku, větší množství z nich však nutně uchopuje okolní prostředí a činí tak samotné dílo více či méně místně specifickým. Mnohé instalace uchopují pojem okraje v jeho nejběžnější konotaci – okraj jako hrana, hranice – a co tento význam dnes znamená. Intenzivně se tak v mnoha případech skloňují témata, jimiž se výtvarné umění nutně dlouhodobě zaobírá, ať již jde o klimatickou krizi, říjnové události v Bratislavě nebo válku na Ukrajině. Prostor jednoho pokoje byl ostatně dán k dispozici přímo studentkám z Ukrajiny, které po útěku do České republiky v současné době působí na stáži na Akademii výtvarných umění. Jejich velmi sugestivní instalace Kde domov můj…, připomínající opuštěnou jídelnu s prostřenými stoly, zanechanou jakoby uprostřed večeře, odhaluje nenadálost, jíž bylo ukrajinské obyvatelstvo začátkem války vystaveno. A zároveň odkazuje k pospolitosti, jíž se snažíme být již tři čtvrtě roku součástí.

Odborná mezinárodní porota ve složení Natálie Drtinová, Kacha Kastner a Mathieu Tremblin pak vyhlásila druhý den přehlídky tři vítězné projekty, které nejlépe motiv OKRAJE uchopily.

KH: Porota letos měla tři členy, Mathieua Tremblina, pedagoga a vizuálního umělce. Ten zároveň učí na univerzitě ve Stutggartu – má tudíž široké pole působnosti, a zároveň není z českého prostředí, a má tak dostatečný odstup. Dále byla oslovena zakladatelka renomované galerie Kacha Kastner a nakonec teoretička Natálie Drtinová, která se zaměřuje na gender a další aktuální témata v současném umění. Všichni porotci se pak v sobotu po páteční vernisáži představili zástupcům všech týmů krátkými přednáškami a následně teprve hodnotili jednotlivé projekty. Mezitím probíhala debata s Klárou Pelouškovou, která přizvala panelisty z dalších států, které měly na přehlídce své zástupce, a diskutovalo se o tom, jak se vyučuje umění v zahraničí, a jak u nás. Cílem bylo vzájemně se přiučit a podpořit výměnu zkušeností. Následně až proběhlo vyhlášení trojice vítězných projektů. Ty byly vyhlášeny rovnocenně, jako tři porotou nejvýše hodnocené pokoje. V závěru přehlídky byla vyhlášena cena diváků, kteří v průběhu celého týdne mohli hlasovat o nejlepší projekt.

 

První z tří oceněných projektů GGFFSS (Grip-Gland for Free Solo Society) byl dílem kolektivu FRAG při 3D pracovišti AVU, složeném ze studentů i pedagogického vedení. Jejich řešení bylo velmi lapidárním výkladem pojmu okraj: možnost vyrovnání se s těžko stravitelnými charakteristikami společnosti výkonu, v níž všichni žijeme, je zde reprezentována nepřímou metaforou horolezectví jako životní aktivity, jež, tak jako to musíme my každodenně, nutí „uživatele“ střídat mimořádný výkon s nutným odpočinkem. Otázka je, co si z této zkušenosti, tváří v tvář boulderové stěně, bere divák; dokáže-li s ní vůbec jakkoliv interagovat, zejména po zhlédnutí doprovodného videa, z nějž je jasně patrné, že celá instalace je především cílenou sebeprezentací kolektivu, jenž se snaží na svou běžnou tvorbu téma okrajů naroubovat, a to i za cenu mírné křečovitosti.

Druhý oceněný projekt HRANICE, vytvořený ateliérem přírodních materiálů na FUD UJEP v Ústí nad Labem, pak není přímou site-specific instalací. Reaguje na prostředí severočeského města, jemuž jsou dle autorského kolektivu přívlastky jako okrajovost a hraničnost bytostně vlastní, a jejich fyzickou skutečnost reprodukují v prostoru ateliéru. Na velkoformátových fotografiích jsou zaznamenány jednotlivé postavy vždy v kontextu okraje města (obvykle u hraniční cedule či na konci zástavby), a v ruce drží fotografii svého kolegy či kolegyně ve stejném kontextu, ale v úplně jiné části města. Vzniká tak řetězení: první focenou osobu drží druhá, druhou třetí a tak dále. Tím dochází k faktickému zhmotnění prostoru města uprostřed místnosti, a stěny po obvodu se stávají skutečnou, nemetaforickou hranicí.

Třetím oceněným projektem, který zároveň obdržel cenu diváků, je Marmeláda na střídce chleba nebo marmeláda na kůrce chleba? Instalace byla provedena pod patronátem katedry střihové skladby FAMU. V jejím rámci došlo k doslovné interpretaci pojmu okraj na běžně aranžovaném obyvatelném prostoru pokoje. Ten byl rozdělen uprostřed demarkační linií středu a okrajů, a jednotlivé objekty se pak rozpadaly na tyto dvě části, tak aby si na první pohled mohl divák hrát se zjevnou zneklidňující diskrepancí, kdy se v jedné polovině místnosti nachází například nohy od židle, ale sedák a opěradlo levitují na straně druhé. Tím se interdisciplinární tým filmařů, kunsthistoriků a architektů pokoušel vyvolat v divácích vlastní pokus o výklad pojmu okraj, čímž posunul celou instalaci do implicitně interaktivní roviny.

Obecně lze konstatovat, že kromě zmíněných tří projektů byla celková úroveň přehlídky oproti jiným ročníkům vysoká. Za zmínku kromě těch vítězných stojí například pokoj č. 14 (Upéct chleba bez kůrky) ateliéru objekt – prostor – akce Jiřího Kovandy na FUD ÚJEP, který přistupuje typicky kovandovským způsobem k zabydlení periferií pokoje, nebo pokoj č. 27 Unity osnova katedry výtvarné kultury a textilní tvorby PdF UHK, kde se přes celou stěnu nacházela metaforická tkalcovská osnova světa s tisíci okraji a lemy látek, jež však v průběhu výstavy zkolabovala, čehož tvůrčí tým nápaditě využil a pojal tento proces jako přímý důkaz neodbytné entropie světa, v němž žijeme. Ačkoliv v rámci široké přehlídky nelze generalizovat, obecně se objevuje nejvíce projektů z Fakulty umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, v závěsu s AVU a UMPRUM. Většina projektů je celoateliérových, ale výjimkou nejsou ani práce menších skupin, a to například právě ze dvou posledně jmenovaných škol. Ve výsledku se tak objevuje velmi různorodá škála přístupů k ústřednímu tématu „okrajů“.

Pro celou přehlídku byl klíčový doprovodný program rozprostřený do celého týdne. Druhý a předposlední den se vyhlašovaly ceny, a čas mezi tím byl naplněn zejména přednáškami a komentovanými prohlídkami.

KH: Cílem je vymyslet program tak, aby rozvíjel a prohluboval téma výstavy a byl zároveň atraktivní pro odbornou i laickou veřejnost. Letos jsem oslovila Otto M. Urbana, Tamaru Moyzes a Epose 257, a účast byla velmi vysoká. Stejně tak byly zcela plné i tři komentované prohlídky, které se během týdne uskutečnily.

Spektrum osob a témat, na něž je směřováno, však ani tímto není vyčerpáno, jak nakonec poodhalují možné vize dalšího směřování přehlídky:

KH: Jistě by bylo fajn do procesu zapojit studentky a studenty kurátorských studií, kteří by byli k dispozici jednotlivým týmům. To je určitě směr, který by mohl být pro lidi pohybující se v teorii velmi cenný, a rádi bychom to v budoucnu vyzkoušeli, jako jedno z nových rozšíření, jimiž by se přehlídka mohla v budoucnu ubírat.

 

 

Následuje přímý rozhovor s Rudou Minkou, jedním ze zástupců týmu katedry střihové tvorby FAMU, který byl jednak jedním z porotou oceněných týmů, jednak zvítězil v kategorii ceny diváků. Rozhovor se pokouší přiblížit způsob práce, který tým volil při analýze pojmu OKRAJE, i samotný proces realizace.

JH: Co vás ve chvíli, kdy jste se rozhodovali podat přihlášku do veřejného open callu, napadlo jako první, když jste zjistili, že zastřešujícím tématem jsou okraje?

RM: S hlavním nápadem přišli kolegové Klára a Arťom, kteří přišli s tím, že by bylo dobré vzít oba pojmy doslova, tedy pokoj a okraj. Původně to bylo myšleno velmi lapidárně: budeme sbírat předměty a ořezávat jejich okraje apod. Každopádně nejdůležitějším cílem bylo provést to celé nejobyčejněji a co nejvíce doslova. Do toho se pak objevil moment zrcadlení a několik dílčích témat, kterými jsme si to doplnili. Co bylo důležité – v týmu byli opravdu velmi různí lidé, kteří měli různé myšlenky, a probíhaly různě hluboké diskuze, v rámci nichž jsme si jednotlivé koncepty revidovali. V zásadě se tak nesmírně povedlo vytvořit určitou harmonickou souhru, která se málokdy v nějakém týmu vydaří.

JH: Na pokojích bývají většinou týmy složeny z posluchaček a posluchačů jednoho ateliéru z jedné školy. U vás je to velmi specifické, ačkoliv jste oficiálně pokojem FAMU, řada z vás je z docela jiného prostředí. Bylo by možné tato prostředí představit a pokusit se říct, jak to mohlo ovlivnit tu celkovou výslednou podobu?

RM: Kolegyně Klárka je z FAMU, Arťom je herec na volné noze a programátor, Adam studuje architekturu a Matyáš je, stejně jako já, student kunsthistorie na FF UK. Co je na tom zvláštní, každý skutečně měl tu svojí specifickou roli. Třeba Arťom nám velmi pomáhal představit si, co se s těmi jednotlivými předměty stává, přijdou-li o své okraje, jsou-li vyříznuty, a co se s nimi stane, když se zazrcadlí. Bylo pro nás velmi důležité, že nic nesmí projít destrukcí, vše musí zůstat kompaktní, aby ty předměty bylo možné věšet na strop. Klárka s Matyášem zase velmi dobře uměli přijít s jemnými intervencemi a detaily, hodně se to podepisuje třeba na výběru knih umístěných v knihovničce: příběhy o odtržení člověka od společnosti či duše od těla: je tam tedy například Goetheho Faust, nebo Camusův Cizinec. Adam jako architekt korigoval pozice celkových předmětů v pokoji, aby to působilo co nejpřirozeněji a nejrealističtěji. Já jsem nakonec byl ten, co se snaží to všechno obíhat a koordinovat, ale také udržet nějakou „vyšší“ myšlenku celé instalace, jsa autorem toho úvodního textu, protože pro mě bylo dost důležité i verbální vyjádření celé instalace.

JH: Důležité je, že vy jste byli jedním z týmů, který získal hlavní ocenění, ale zároveň i cenu diváků. Čemu bys to připisoval? Může to být právě faktor hry, který do vaší instalace, byť implicitně, vstupuje? V tomto smyslu nevytváří pokoje většinou tenzi a vnitřní napětí, divák do nich nevstupuje performativně. Člověk je apriori vržen někam, kde je napětí zároveň zdrojem hry.

RM: Zajímavé je tady to, že divák přichází do naprosto zmateného prostředí. Velmi rychle si uvědomí, vzhledem k tomu, že kouká ode dveří přímo na rozdělený stůl, v čem princip spočívá. A nadále tak již prochází a objevuje, jak se tento princip u jednotlivých objektů uskutečňuje. Hrála zde televize (samozřejmě také rozdělená na okraj a střed), a na ní běže nápis „Umíme si vážit celistvosti?“ což je vlastně podtext celé výstavy: jestli si lidé uvědomují celky, anebo jestli si jen vybírají parciální skutečnosti světa. Tady jsou jako náhle konfrontováni s tím, jak může vypadat ten „výběr“, tedy co se stane, vyberu-li si pouze něco. Svět je pak nedokončený, destruovaný, neúplný.

JH: Spousta instalací pracuje s momenty entropie, rozpadu, se současnými tématy, co rezonují světem, jako je klimatická krize či válka na Ukrajině. Jak do toho zapadá vaše reakce tím, že se vlastně od konkrétních jevů oprošťuje?

RM: Je třeba podotknout, že původně banální nápad, jak jsem již nastínil, se v průběhu příprav začal intenzivně zvážňovat: tedy pojďme se bavit o tom, co můžeme tímto přístupem otevírat? A právě otevřenost našeho konceptu umožňuje každému tyto momenty nacházet po svém. Příklad za všechno: když si představíme válku na Ukrajině. Podívejme se na jazykovou podobnost – Ukrajina – Okraj-ina. Umíme si Evropu představit, když odřízneme Ukrajinu? No, asi už to pak nebude Evropa. A možná je to přeinterpretování, ale to jsou přesně myšlenky, které jsme chtěli, aby lidi napadaly. Aby si do toho dokázali projektovat věci, které je a společnost každodenně trápí.

JH: Vaše instalace je na první pohled co do užití konkrétních předmětů a materiálu úsporná. Je znát, že jste používali hlavně nábytek a věci z druhé ruky. Je i to určitý typ gesta?

RM: Co je podle mě důležité v uměleckém světě a v rámci otevřených soutěží jde o velké téma, je omezený rozpočet. Domnívám se, že vymýšlení jakékoliv výtvarné situace by mělo nutit aktéry k využití pouze a jedině toho přiděleného rozpočtu. Stává se z toho intelektuální hra. Ale pokud by se jí držely všechny týmy, jsou vlastně stanoveny rovné podmínky. Zde byla řada týmů, které měly nesmírně nákladné instalace, a naopak týmy, co měly výhradně peníze, co dostali od pořadatele proti účtenkám. A vznikla enormní disproporce. U některých týmů tak zaniklo zcela to kouzlo, že minimální rozpočet dokáže mimořádné věci. Kdyby platilo to omezení plošně, bylo by to fér, byly by rovné podmínky. Jistě by klesla úroveň. Ideálně by pořadatel měl zkrátka zajistit takové podmínky, aby každý ateliér mohl realizovat instalaci podle svých představ bez ohledu na výši nákladů. Ale jistě, to bychom se pohybovali v řádově vyšších částkách.

My jsme se jako tým museli velmi jasně domluvit na tom, co děláme, protože jsme věděli, že i když se bavíme řádově o jednotkách tisíc, budeme do toho muset investovat z vlastních kapes. A navíc jsme celý projekt v jednu chvíli začali mít nesmírně rádi a touha jej krášlit a pečovat o něj každou chvílí rostla. Ano, většinu věcí jsme pořizovali bazarově, nebo z půd a domácností, snad jen IKEA Kalax jsme museli koupit, protože se v tu chvíli instalace nikde poblíž nedal bazarově sehnat. Téma recyklace a druhotného použití tím pak samozřejmě nutně rezonuje.

 

---

Josef Holeček 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Expozice
07.09.2022

Bienále Ve věci umění 2022

Články
Recenze
17.11.2022

Jaká je cena architektonického ocenění?

Články
02.11.2022

Pozvánka: Vetřelci a volavky na sídlišti Ďáblice