V posledních třech týdnech byly předány dvě nejvýraznější architektonické ceny, které se v České republice udělují. Grand Prix Obce architektů (dále GP OA) a Česká cena za architekturu udělovaná Českou komorou architektů (dále ČCA).* Jako každým rokem jde o drobné zpětné zrcátko, jež si architekti tak trochu sami sobě nastavují a pokoutně sledují, jakým způsobem tuto profesi a vše, co s ní souvisí, reflektuje široká veřejnost. Po předání obou cen lze konstatovat, že čas hýřit optimismem rozhodně není. Ač zájem o prostor, v němž žijeme, rezonuje společností stále více a více, architekti jsou stále považováni za jednu z do sebe nejzahleděnějších profesí, sršící bytostnou arogancí, bez ochoty svému okolí naslouchat.
Před necelými dvěma měsíci obdržel Diébédo Francis Kéré Pritzkerovu cenu, architektonickou „nobelovku“, nejvyšší mezinárodní ocenění na poli architektury. Minulý rok obdržel od RIBA (Royal Institute of British Architects) cenu za zásluhy David Adjaye. Fakt, že laureáty jsou architekti původem z Afriky, působící v Británii či Německu, reflektuje trendy západního společenského vývoje. Můžeme rozhodnutí kritizovat jako lehce tendenční, Adjayeho tvrzení že „architektura je poslední profesí, která si uvědomila privilegium bílých“, však nese, byť velmi přeneseně, poselství i v našem prostředí. Pokud nic jiného, tak fakt, že ve veřejném prostoru je aktivních více a více architektek a že získávají více a více ocenění, je sice skutečností, která se možná pozvolna děje, ale stále málo. V České republice je stále architektonický rybníček především maskulinním kolbištěm, kde se handrkuje pár silných alfa samců. Přinášejí české architektonické přehlídky nějakou změnu? Jak to s nimi tedy je?
Cílem obou hlavních architektonických soutěží je ukázat, že v Čechách vzniká kvalitní architektura. A šíří-li se kvalitní architektura mediálním veřejným prostorem, je naděje, že bude recipována, vnímána a poslouží jako inspirace pro další a další stavebnice a stavebníky. Myslet si, že soutěže slouží především jako plácání se po zádech kamarádů na tom našem malém rybníčku, je trošku směšné. I když…
GP OA
První ze soutěží, jež byla letos udělena, je Grand Prix Obce architektů. K předání cen došlo 31. října v Malé dvoraně Veletržního paláce v Praze. Obec architektů je občanským spolkem sdružujícím české architektky a architekty. Jde o sdružení staré, mnohokrát transformované, v současné době vedené architektem Olegem Hamanem, který, při vší úctě k tomu, co pro Obec dělá, redukoval její činnost v zásadě pouze a právě na udílení Grand Prix. Například Obcí vydávaný časopis Architekt, jediné skutečně kritické architektonické periodikum v českém prostředí, dnes již ve své původní podobě neexistuje. Je to škoda.
Cenu uděluje spolek, není vázán bytostnou celospolečenskou zodpovědností, ale ani angažovaností. Financována je převážně ze soukromých zdrojů. Její stanovy deklarují mezinárodní porotu o čtyřech porotcích ze zahraničí a jednom z České republiky; to jí dodává přirozeně výraznější věhlas. Letos to byli Jean-Pierre Carniaux, Robert Schmitzer, Martin Rein-Cano, Michal Bogár a Eva Le Peutrec (jakožto zástupkyně z českého prostředí). Jednu dobu byla cena vyhlašována ve spolupráci s Českou komorou architektů, ta se nakonec rozhodla po neshodách s Obcí od roku 2015 vyhlašovat cenu vlastní (o té viz níže).
Projekty do GP přihlašují tvůrci sami (letos jich bylo přihlášeno přes 250) a jejich počet je následně redukován porotou na několik desítek finalistů. Ceny se udělují v několika kategoriích (hlavní cena, cena za celoživotní dílo, novostavba, rekonstrukce, rodinný dům, architektonický design, interiér, urbanismus, krajinářská architektura a šetrná stavba); to zajišťuje, že žádné „pole působnosti“ nebude marginalizováno a slyšet tak bude o kvalitních realizacích ve všech oblastech. V letošním roce si jistě zmínku zaslouží lávka přes Labe v Nymburce od ateliéru SHP Brno, rekonstrukce zámeckého glorietu v Děčíně vedená Tomášem Eflerem či Společenský sál farního centra v Lidečku od studia AEIOU. Tyto realizace ukazují, že v Čechách se daří menším projektům rodinných domů či občanských staveb v lokálním prostředí, často rekonstrukcím. A v případě jiných kategorií zároveň podtrhují, že jestli je v něčem česká architektura v nedobré kondici (až na výjimky potvrzující pravidlo), tak je to měřítko urbanistických návrhů a bytové výstavby. Obojí lze dnes za cenu hrubého zjednoduší umístit do škatulky „development.“ V kategorii Šetrná stavba vítězí solidní objekt, ale ve své postatě průměr – rezidence Michelangelova studia Podlipný Sladký. Urbanistickou cenu pak získává naprosto nepochopitelně dlouhé roky budovaný projekt Bořislavka centra v Praze na Červeném vrchu, který je odstrašujícím případem korporátní architektury.
Ještě pozoruhodnější je však ocenění vítězného projektu: s pompou v únoru otevřené Kunsthalle v Praze na Klárově. Rekonstrukci novoklasicistní budovy trafostanice z přelomu dvacátých a třicátých let 20. století od architekta Viléma Kvasničky provedlo architektonické studio Schindler Seko. Velká architektonická kancelář se soustředí zejména na developerskou výstavbu obytných komplexů. Šlo tak o jejich první výraznější rekonstrukci, navíc významného architektonického objektu a kulturní památky. Investorem byla Pudil Family Foundation, nadace miliardáře Petra Pudila, zbohatnuvšího na privatizaci Mostecké uhelné, z jejíhož prodeje k většině majetku přišel. Autor tohoto příspěvku se chce vyhnout podrobnější institucionální kritice a nebude hodnotit, nakolik jsou Pudilovy ambice tzv. artwashingem; od jara tak mnohem důsledněji a souvisle činili mnozí (za zmínku stojí například kritický komentář Anežky Bartlové a Anny Remešové pro artalk, či výstava QUID PRO QUO studentek UMPRUM Barbory Žentelové a Adély Vavříkové. Dlužno říct, že vznikla i řada oslavných, či alespoň méně kritických textů, například z pera Jiřího Fajta, bývalého ředitele Národní galerie .
Rekonstrukce je provedena špičkově co do návrhu galerijního provozu, práce s materiály i architektonickými detaily. Ve své podstatě jí bez znalosti pozadí lze těžko něco vytýkat. Realizace je velkorysá, a takové v Čechách občas potřebujeme. Přesto je nablyštěné pozlátko Pudilovy Kunsthalle tím nejlepším příkladem toho, jak by to raději nemělo fungovat. Schematické teze o příkladném přístupu k historickému objektu formou konverze jen lacině artikulují to, co Pudil foundation dělá, tedy již zmíněný washing. A v tomto případě přímo greenwashing. Jistě, konverze starých budov pro nové účely je naprosto klíčovým tématem stavebnictví a je zásadní produkovat na toto téma co nejširší osvětu. Ovšem kritický vhled do toho, jak samotná rekonstrukce proběhla, se v hodnocení poroty neobjevuje. Velmi podrobně se k němu vyjádřili historici architektury Jan Zikmund a Jakub Potůček v říjnovém čísle časopisu Art & Antiques, kteří konverzi srovnávali s druhým srovnatelným počinem: nedávno otevřenou ostravskou galerií PLATO, umístěnou v bývalých jatkách, transformovaných Robertem Konieczným z ateliéru KWK Promes z Katovic. Brilantní analýza přesně odhalila kritické limity přestavby státem chráněné kulturní památky, jichž se porota Grand Prix byť jen letmo nedotkla. Nikde se moc nepíše o likvidaci naprosté většiny interiéru. Zbyla jen fasáda. A takto se rekonstruovalo v divokých devadesátých letech; dnes povětšinou panuje konsenzus, že je potřeba přistupovat k rekonstrukcím citlivěji. Jistě, úpravy byly posvěceny památkáři. Ale to nemění nic na osobní zodpovědnosti a etice architektů.
Jako by to celé lehce odráželo ducha GP. Vyhlášení soutěže nemá příliš velký ohlas, neboť je málo propagováno, i když je za ním ohromné množství práce včetně Festivalu GP, který se odehrává před samotným vyhlášením a kde tvůrci prezentují své projekty. Dobře jsou na FB vidět fotografie z galavečera. Je to pompézní. Malý architektonický rybníček se potká a vyblbne se s dobrým červeným vínem. A tím celý obraz soutěže končí. V zásadě mediální ticho. Plácání po zádech. Jestli se někde zhmotňuje představa arogantních architektů, co si někde soukromě staví vzdušné zámky, je to zde. Cena za celoživotní dílo, udělená Václavu Aulickému, autorovi například Žižkovského vysílače či již nestojícího Transgasu, působí v tomto kontextu jako úlitba či odpustek.
ČCA
Česká cena za architekturu je oproti GP ocenění mladé, udělované Českou komorou architektů od roku 2015. Letos proběhlo předání 8. listopadu ve Fóru Karlín. Cílem soutěže je stejným způsobem „propagace kvalitních výsledků práce etablovaných i začínajících architektů směrem k veřejnosti, a to nejen z hlediska jejich estetické a technické kvality, ale především v souvislostech jejich vzniku, vztahu k okolí a společenského přínosu.“ I zde vybírá mezinárodní porota, tentokrát ve složení Marialessandra Secchi, Ueli Brauen, Katalin Csillag, Patrick Koschuch, Pavol Mikolajčák, Els Verbakel a Kathrin Volk. Jelikož je soutěž pořádána profesní organizací sdružující obligátně všechny samostatně praktikující architektky a architekty v republice, snaží se o co největší komplexitu a míru reprezentace, která nerozlišuje. Proto na rozdíl od GP nemá ČCA kategorie, v nichž se ceny udělují. Ze stovek přihlášených projektů je vybráno několik desítek nominací, z těch pak několik finalistů (letos 5) a z nich jeden absolutní vítěz. I zde pak hlavní linii soutěže doplňuje cena za výjimečný počin a ceny partnerů.
Porota vybírala různé typy projektů. Spojuje je jediné: až na Hlídku na Stráži od studia Mjölk, sérii pěti decentních vyhlídkových objektů umístěných v krkonošské pustině v okolí Rokytnice nad Jizerou, jde o rekonstrukce. Rekonstrukce paláce elektrických podniků v Praze, projektovaná studiem TaK, se vypořádává sofistikovaně se soudobými technologickými požadavky u funkcionalistické stavby Adolfa Benše z 30. let, již rekonstruuje s naprostou, místy až úzkoprsou pietou. Srdce takřka plesá i u rekonstrukce knihovny ve Vratislavicích od atakarchitektů, kde je v jednu funkci propojen objekt barokní fary s decentní novostavbou.
Jediným a zcela přesvědčivě vítězným projektem, dle poroty „výjimečným architektonickým počinem“, je tzv. Dům na Kozině v Trhových Svinech od atelieru 111. Malé studio Barbory a Jiřího Weinzettlových specializující se na výstavbu ve venkovském prostředí, ať již novou či rekonstrukce, ukazuje jednoduché, ovšem až archetypální formy, které architektonicky pošramocený český venkov potřebuje. Zdá se, že skutečnost, že minulý rok projekt zvítězil v kategorii rodinný dům v „konkurenční“ GP, dokládá, že jde o projekt skutečně špičkový. Očištěná historická budova doplněná o soudobé intervence, ovšem zapadající do historického prostředí městečka, je skutečně vzorem. Kdyby takto postupovali všichni, opravdu žijeme v jiném prostředí, kde nejsou fasády rodinných domů brčálově zelené, nezateplují se historizující činžovní domy a stodoly ve venkovském prostředí se nebourají jedna za druhou. Fakt, že se objekt umístil v obou soutěžích, je ale ošidný. Nedokládá svou výjimečností právě to, že jinak u nás „není z čeho vybírat“? Navíc je třeba připustit skutečnost, kterou nyní skloňuje většina médií: jde o vlastní objekt architektů, v němž žijí. A to je možná symbolické, ale zároveň atypické. Energii, již ušetřili na dohadování s klientem, mohli investovat do projektu „navíc.“ Nemůže tak nikdy sloužit jako reprezentativní vzorek, ale ani jako vzor. Spíše skutečně jako úžasná výjimka, bohužel jen potvrzující pravidlo. Vítězství velké veřejné stavby proti tomu působí srozumitelněji.
Atelier 111 je malý, zaměstnává jednotky architektek a architektů. Je to přesně ten typ ateliérů, jakých jsou v Čechách stovky: motivováni dělat svou práci dobře, pracují do úmoru, soutěží a obecně inklinují ke společenské zodpovědnosti. Pracují zde mladí lidé, zlatý důl to asi nebude. Ale jedině tento přístup může v budoucnu vést ke zkvalitňování české architektury. Aby to však skutečně fungovalo, architekty si platila většina společnosti a kvalita prostředí, v němž žijeme, se začala skutečně rapidně měnit, je třeba ještě urazit dlouhou vzdálenost.
To nejmenší, na čem je třeba začít pracovat, je skutečně veřejná „image“ architektek a architektů na veřejnosti. Současné pojetí soutěží o tom nepřesvědčuje. GP se alespoň netají tím, že je tak trošku snobským večírkem. ČCA se zmítá na pomezí snahy o srozumitelnost a nepochopitelné show. Celou soutěž traktuje místy až prkenná snaha o maximální inkluzi. Ostatně je velmi důležité, že cenu za výjimečný počin získala Jana Kostelecká, aktivně píšící o architektuře a propagující ji jako obor. Snaha mluvit jazykem 21. století se však moderátorům galavečera příliš nedařila a celý večer působil jako lehce nešťastný kabaret, který se snaží být přístupný a srozumitelný všem, ale ztrácí tak jak na vážnosti, tak bohužel i na vtipu. Pokud se chce ČCA odlišit od GP, ať není za každou cenu tak „cool“. Anebo ať je „cool“ jinak. Střízlivý člověk si po zhlédnutí galavečera rozhodně nepřestane myslet, že architekti jsou prostě podivíni.
---
---
*Autor tohoto příspěvku fyzicky vyhlášení ani jedné z událostí pro pobyt v zahraničí nenavštívil. Předání České ceny za architekturu sledoval online.
---
zdroj úvodní fotografie: Česká cena za architekturu
