Zkoušky, vazby, bubliny

Rozhovory
28.02.2023

V sérii rozhovorů Lucie Michnové pro ForUM se autorka zaměřuje na život umělce-absolventa po škole, přičemž se dotýká otázek emancipace a tématům tvorby současné generace, která vypráví autentické příběhy. Současně se v rozhovorech otevírá i otázka vztahu k veřejnému prostoru a jeho zapojení do umělecké tvorby.

Zkoušky, vazby, bubliny je název třídílné podcastové série, za kterou stojí kurátorka současného umění Anežka Kořínková a historičky umění Tereza Havelková a Lída Zapadlík Homutová. Témata, která je zajímají, reflektují otázky nejmladšího umění a nahlíží na období, které nastává po absolvování umělecké školy. Skrze rozhovory s umělci, ale také pedagogy, kritiky a kurátory mapují různé strategie. Diskutují témata jako finanční situace, možnosti vystavování a jak lze celkově uplatnit nabyté umělecké kompetence. Rozhovor je veden z pozice umělkyně a snaží se zjistit, jaký je univerzální uplatnitelný návod na úspěšnou kariéru a jestli něco takového vůbec existuje.

---

Můžete mi přiblížit, jak vzniklo spojení vás tří a jaká jsou vaše osobní východiska? A proč jste se rozhodly reflektovat právě situaci nedávných absolventů uměleckých škol?

Tereza: Dlouhodobě všechny působíme v projektu UMA Audioguide, což je audio průvodce výstavami, ve kterém se snažíme zpřístupnit výstavy divákům skrz rozhovory, které mohou sloužit jako audio komentované prohlídky. Z této práce nám vznikl zajímavý zvukový archiv, který hlavně slouží pro lidi uvnitř umělecké scény.

Lída: Ale v poslední době jsme tento formát chtěly posunout a věnovat se tématům komplexněji a hlavně tato témata dostat k širší veřejnosti. Ve Zkouškách, vazbách, bublinách zprostředkováváme právě onu cestu od studia umělecké školy přes následující vstup do světa umění a vystavování. Stejně tak nás ale zajímá i následná reflexe skrz psaní o umění, které ho zprostředkovává směrem k divákům. Mapujeme cestu dovnitř scény a potom zase ven.

Vy samy se profesně uplatňujete na kulturní scéně, je vaše situace nějak srovnatelná?

T: Když člověk vystuduje dějiny umění, tak je v docela podobné situaci jako absolventi volného umění. Buď se může věnovat vlastnímu výzkumu, nebo pracovat například v galerii. Nebo obojí.

L: A určitě by se podobná zkušenost dala vztáhnout i na ostatní humanitní obory.

Anežka: Já jsem studovala na Umprumce a ta je jedinečná právě spojením umělců a teoretiků. Praxi jsme zažívali společně, a proto mě také zajímalo, co se děje dále v kariérách mých bývalých spolužáků. Už během studia jsem si našla práci v galerii a vztahy jsem začala postupně budovat, i když spíše organicky. Samozřejmě musím mít více projektů, abych se uživila.

Váš podcast je sondou do nejsoučasnější situace nastupující generace, jak byste tuto situaci popsaly a čím je specifická?

L: Nedá se říct, že bychom celou problematiku zmapovaly a teď ji dokonale rozumíme. Určitě jsme ale narazily na rozdílnost přístupů různých generací. Velkým tématem je financování a potom také to, jak je vlastně těžké samotnou scénu sledovat, protože se toho odehrává příliš mnoho a chybí reflexe a zprostředkování. Když ale narážíme na rozdílnost generací, tak ta současná má vůli měnit systém, který ji nevyhovuje. Například iniciativa Nemusíš to vydržet ten rozdíl přímo pojmenovává. Starší generace má naopak dojem, že když oni něco nepříjemného prožili a přežili, tak že to přežijí i ostatní a že je to tak v pořádku. A ta současná generace má pocit, že je to úplně absurdní přístup a nechtějí zažívat něco, co se jim nelíbí, když mohou udělat vše pro to, aby to zažívat nemuseli.

T: Také nesouzním s přístupem, že by se měl člověk za každou cenu přemáhat a nebrat na sebe ohled. Zároveň si u mladé generace všímám, že někdy přichází s kritikou, ale nemají řešení.

A: Já bych k tomu dodala jen to, že každá generace řeší svá témata a to, co považuje za důležité. Čím jsme teď specifičtí my, se projeví až za pár let, zpětně. Nejde v současnosti zkoumat současnost. Můžeme mít názory, ale nedokážeme to zhodnotit bez odstupu.

Podle jakých kritérii jste vybíraly své dotazované?

T: Dotazovaných z řad umělců, kurátorů, kritiků, pedagogů a galeristů bylo kolem třiceti osob. Výběr respondentů umělců nebyl zcela nahodilý a vycházely jsme z našeho okolí. Oslovily jsme ty, kteří mají s tématem něco společného a chtěli se vyjádřit a také nám šlo o pestrost výpovědí. Bavily jsme se s kritiky, kteří píšou o mladém umění a stejně tak jsme vyzvaly galerie, které mají program zaměřený na začínající umělce.

Získaly jste informace, které byly nějakým způsobem překvapivé?

L: Nevím, jestli to lze označit za informace. Zajímavý je kontrast mezi studujícím a tím, kdo už školu absolvoval. Kontrast iluze a deziluze je markantní. Když se uchazeč dostane na AVU, má pocit, že se mu svět umění otevírá a že má hotovo. Kdežto absolventi vnímají dokončení školy jako začátek. Často zaznělo, že je potřeba začít pracovat na široké škále praktických dovedností, aby měli šanci se uchytit a mohli dělat, co chtějí a na to nebyli ze školy připraveni.

A: V třetím díle podcastu nám renomovaní profesionálové odhalí svou situaci a pochyby, se kterými se sami vyrovnávají. Protože s tím sama bojuji, bylo pro mě přínosné to slyšet i od těch, co už na scéně fungují.

 

foto Lucie Michnová

Jaký vliv má na umělcovu kariéru spolupráce s kurátorem a kritikem?

A: Vztah mezi umělcem a kurátorem vnímám jako zcela stěžejní, ne pro mocenskou pozici, ze které by kurátor ovlivňoval umělcovu kariéru, ale pro vzájemné budovaní networku. Kurátor představuje umělcovu činnost scéně. Kritik je pak spíše tím, kdo ovlivňuje, jak jsou vnímané instituce.

L: Jako důležitou vnímám nutnost vystavování už v průběhu studia, aby se člověk dostal na scénu ještě před absolvováním. Je potřeba si vytvořiti síť kurátorů a teoretiků a mít své kamarády umělce, kteří se navzájem dokáží podržet a žijí podobnou realitu.

Jaká je tedy žitá realita absolventa z dlouhodobější perspektivy?

T: Samozřejmě těch příkladů nemáme tolik, ale častou strategií je najít si práci s možností uplatnění kreativních kompetencí a volné tvorbě se dále věnovat ve volném čase. Druhá kariéra je běžnou strategií.

A: První roky po škole jsou určitě zásadní. Často přichází demotivace a prázdno, absolvent se ocitne mimo instituci a je v tom sám. Pokud chce v umění pokračovat, je potřeba konstantně pracovat a snažit se na scéně působit. Opuštění svého oboru se ale může stát absolventům jakékoli školy a nemusí to jednoznačně znamenat zklamání.

Jako jednu z možných cest vnímám Cenu Jindřicha Chalupeckého. Jenže účastnit se jí se nepovede z různých důvodů každému. 

T: Cena funguje v jednoletém cyklu, každý rok přichází noví laureáti a laureátky a možná už není veřejností vnímaná tak prestižně jako dřív. Natáčely jsme také rozhovor s laureáty a laureátkami uplynulého ročníku, neměly jsme pocit, že by cena nutně znamenala výhru. I tito viditelnější umělci se potýkají s nejrůznějšími pochybnostmi. Někteří přiznali, že sami neví, zda v umělecké dráze pokračovat.

L: Určitě je příjemnější laureátem být, než jim nebýt. Laureát má v daném roce příležitost se věnovat tomu, čemu se věnovat chce, a má na to i finanční rozpočet a také cena přináší uznání a potvrzení, že by u toho mohl setrvat.

V podcastu jste se dotkly témat uměleckého a galerijního provozu, financování, grantů a vůbec toho, jak se v celé té struktuře zorientovat?

L: Většina našich dotazovaných se do toho pouští a se vším se seznamují právě po dokončení školy. Říkají, že se tomu na škole nevěnovali a že jim to na škole nikdo nevysvětlil. Setkaly jsme se trochu i s nechutí se pořád někam hlásit a vyplňovat open cally. Je to spousta práce, která není nijak zaplacena a člověk tím stráví spoustu času, i když to nevyjde. Ale zároveň to bez toho asi nejde.

A: V druhém dílu zmiňujeme například galerii City Surfer Office, která bezplatně organizuje workshopy s touto tématikou a učí tyto praktické dovednosti. Nenapadá mě, jak jinak se to naučit, než zkoušením a praxí.

Co je to status umělce?

L: Ve statusu umělce jde o právní ukotvení povolání umělce. Povolání má svá specifika a aktuálně stát neví a nemá nástroje, jak s profesí umělce nakládat. Umělci tedy často fungují v šedé zóně. Nyní panuje na umělecké scéně snaha o tom co nejvíce diskutovat. Trochu cítíme nervozitu z toho, co vznikne a zároveň máme naději, že to zlepší životy umělců a pracovníků v kultuře.

Vnímáte propast mezi těmi, kdo uměleckou a kulturní činnost vykonávají a těmi, kdo ji konzumují? Umění je podfinancované a zároveň je vnímáno elitářsky a nedosažitelně.

L: V UMA Audioguide se primárně pohybujeme na nezávislé scéně, takže zprostředkováváme především dění z nekomerčních galerií, které jsou často financovány z grantů, tedy z peněz daňových poplatníků. Samozřejmě záleží, o jakých institucích se bavíme. Například příspěvkové organizace mají stálý rozpočet a mohou umělci poskytovat alespoň nějaký servis. Naproti tomu nezávislé galerie a galeristé jsou na tom podobně jako samotní umělci. Přidaná hodnota pro vystavujícího umělce je vizibilita a záleží jen na něm, jestli se tímhle způsobem nechá vykořisťovat.

A: Propast vidím v kulturním kapitálu široké veřejnosti, proto vnímám jako důležitou roli jakéhosi zprostředkovatele mezi tím, kdo umění produkuje a tím, kdo ho kupuje. Velmi dobře to dělá Havrlant Art Collection nebo třeba Karpuchina Gallery, která učí sběratele sbírat nejmladší umění.

Nahlížíte na tuto situaci decentralizovaně? Jaká je situace po absolvování v dalších regionech mimo Prahu?

T: Naší snahou bylo téma „odpražštit“. Přinášely jsme rozhovory i z jiných měst. Myslíme si, že pragocentrismus zakrývá spoustu důležitých věcí, které se dějí jinde. V podcastu zazní zkušenosti galerie ze Zlína a nahrávaly jsme rozhovory také v Brně. Ale samozřejmě jsme neměly možnost projet celou republiku. V Brně zaznívaly zkušenosti podobné těm pražským. Ale ve Zlíně jsme zachytily dvě skupiny lidí. Jedni mají potřebu odejít do většího města a realizovat se tam a druzí jsou spíše městští patrioti, kteří vytvářejí kulturu tam.

S jakými ohlasy jste se setkaly a jaká panuje mezi mladými umělci nálada? 

A: Otevíráme témata, která se řeší dlouhodobě a nejsou naším podcastem vyčerpána. Byly bychom rády, kdyby náš podcast sloužil všem, kteří se buď v této situaci ocitají, nebo se zabývají podobnými otázkami.

T: Zpětná vazba je prozatím vesměs pozitivní, zejména od lidí, kteří neznali svět umění. Snažily jsme se mírnit, aby to nevyznělo příliš depresivně, protože reflektujeme situaci, která není pozitivní. Absolventů jak uměleckých škol, tak i ostatních humanitních oborů je hodně a otázkou zůstává, jestli člověk po dokončení umělecké školy musí nutně být umělcem.

---

Lucie Michnová

 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
29.01.2023

JAN KVÍZ - Chceme škole způsobovat bolest

Rozhovory
01.11.2022

HILDA KOLEKTIV

Rozhovory
21.04.2023

BĚTKA KRŇANSKÁ - Otevírám myšlenku ženy jako lidské bytosti, která si dělá, co chce