ANDREA VOJKOVSKÁ - Jsem v proudu

V sérii rozhovorů Lucie Michnové pro ForUM se autorka zaměřuje na život umělce-absolventa po škole, přičemž se dotýká otázek emancipace a tématům tvorby současné generace, která vypráví autentické příběhy. Současně se v rozhovorech otevírá i otázka vztahu k veřejnému prostoru a jeho zapojení do umělecké tvorby.

Andrea Vojskovská je audiovizuální umělkyně, performerka, VJka, léčitelka a online věštitelka. Pohybuje se na interdisciplinárním pomezí několika žánrů a je dlouhodobě aktivní v mnoha projektech. V letech 2010–2013 založila a vedla galerii 3x3 v Liberci. Společně s producentem VooDoo808 cestují vesmírem a šíří lásku jako audiovizuální duo Space Love a dále se věnuje biospirituální antropologii v dlouhodobém projektu Recreation / Virtual Wellness, který už mnohokrát vystavila na společných i samostatných výstavách. Žila v Londýně a dnes, společně se svou rodinou, obývá malý domek v Třebechovicích pod Orebem. Má dvě děti.

Rozhovor o sdílené umělecké zkušenosti, propojování žánrů a medií, přístupu k tvorbě, spiritualitě a životě mimo centrum se vedl u Andrey na zahradě. Kolem běhaly děti.

---

Při přípravě našeho rozhovoru pro mě nebylo snadné se vyznat ve všech tvých aktivitách a projektech a žánrech, kterým se věnuješ. K hlubšímu pochopení bych tedy ráda začala od tvých studijních počátků. Jaká byla tvá cesta k vizuálnímu umění?

Už jako dítě jsem se chtěla stát akademickou malířkou a psycholožkou, ale pod vlivem rodiny jsem se vydala jiným směrem. Po studiu veřejné správy na střední škole jsem šla na Technickou univerzitu v Liberci, kde jsem studovala textilní technologii a design. Před bakalářkou jsem však nějakou náhodou objevila, že je na vedlejší fakultě architektury ateliér vizuální komunikace a digitálních médií, což mě uchvátilo. Vedoucím ateliéru byl umělec Stanislav Zippe a ateliér stavěl na odkazu díla průkopníka kinetického umění Zdeňka Pešánka. Posléze jsem do něj nastoupila.

foto Lucie Michnová

Jak moc tě to prostředí formovalo?

Ateliér byl směřovaný k volnému umění a digitální médium bylo naším jazykem.

Zippe byl jako vedoucí dost drsný. Výuku vedl hierarchicky, ale mi to spíše vyhovovalo. V té době jsem potřebovala přimáčknout ke zdi, abych se dokázala vymezit. Mohla bych říct, že mi tento typ nátlaku boostnul mou uměleckou čakru. Postupně jsem si jasně vyprofilovala směr, kterým jsem se začala ubírat. Zpočátku to byla práce s objekty a grafikou a později už VJingová performance. Všemu se věnuji dodnes.

Jaké zaujímá VJing místo v kontextu umění?

VJing je malba světlem a je pro mě zajímavý v propojení různých oblastí. Jak grafiky, instalace, světla tak i performance v  přítomnosti. Obnáší to vizuální přípravu před akcí a potom se to živé umění odehrává v reálném čase na konkrétním místě.

V průběhu studia v Liberci jsi byla dost aktivní, vnímáš specificitu tamní kulturní scény?

Liberec je ďolík mezi horami a jsou tam lidé, kteří sdílejí nadšení a organizují různé kulturní akce nebo festivaly. Společně s kurátorkou Helenou Krásovou jsme založily v prostoru Malého divadla galerii s názvem 3x3, také proto, aby bylo kde vystavovat.

Galerie 3x3 byla takovým „artist run space“, jak se vám dařilo udržitelně fungovat několik let?

Nápad na založení galerie vznikl po tom, co mě oslovili mladí divadelníci místního divadla, jestli bych nějak využila prostor šatny s vitrínou. Celé to bylo sebe organizační a sebe udržitelné. Na fungování jsme nepotřebovali žádné granty ani financování, prostor jsme měli zadarmo a techniku na vernisáže jsem půjčovala ve škole. Tím, že měl prostor opravdu jen 3x3 metry, tak jsme nepotřebovali ani nákladně převážet díla. Umělci je většinou přivezli v tašce, kterou šlo unést v ruce. Programově jsme navazovali na divadelní premiéry nebo představení, takže návštěvníci měli ještě další úroveň kulturního zážitku. Galerii jsme takto společně s Helenou vedly tři roky, potom jsem dokončila školu a obě jsme se vydaly dalším směrem.

Jak se tato zkušenost promítla do tvých dalších aktivit?

Po dokončení školy jsem se naplno věnovala Vjingu, cestovala jsem napříč republikou a navazovala různé spolupráce skrz vizuální a hudební scénou. Společně s mým partnerem hudebníkem VooDoo808 jsme založili audiovizuální projekt Space Love. Když jsme pak společně žili v Londýně a opustili jsme to své bezpečné prostředí, tak jsem najednou nevěděla, co mám dělat. Tehdy jsem začala systematicky pracovat na svých grafikách. Každý den jsem udělala jednu a sdílela ji na sítích. Z toho postupně vzešel dlouhodobý projekt Recreation Virtual Wellness, ve kterém zpracovávám témata alternativní medicíny současným vizuálním jazykem. Věnuji se tomu dodnes. Po návratu do Čech jsme si opravili chatu, ve které žijeme a vychováváme naše dvě malé děti. Během tohoto období mateřství se navracím také ke kurátorské činnosti skrz organizaci virtuální Tshirt Gallery.

foto Lucie Michnová

Pojďme se pobavit o jednotlivých projektech, ve kterých se odráží tvůj výrazný vizuální rukopis. Zajímá mě metoda, kterou tvoříš, a témata, která zpracováváš.

Všechny mé aktivity spojuje to, že se cítím být v proudu. Ať už svítím na koncertech, kde vytvářím světelnou malbu, nebo když doma dělám grafiku nebo vykládám karty, jsem v proudu. Ztratit pojem o čase je moje tvůrčí metoda. Vizuálně se odkazuju k post internetové estetice a doufám, že tu estetiku posouvám a aktualizuju. V mém projektu Recreation Virtual Wellness zpracovávám témata uzdravovacích procesů, což jsem dodnes nevyčerpala. Pracuju v cyklech s různými motivy, například mě zajímají byliny, čakry a duchovní záležitosti… Snažím se vyhnout zobrazování nezdravých systémů a negativních témat a více věnuju pozornost pozitivnímu konstruktivnímu řešení. Dalo by se říct, že mou misí je, abychom byli všichni zdraví a v pohodě. Nejspíše to zní moc ezo, ale z mé strany jde o hluboký zájem a není to žádné sluníčkaření. Hledám způsoby, jak léčit.

Přijde mi zajímavé, že si k tomu hledáš cestu prostřednictvím umění. Zvládáš sledovat další umělce, kteří se zabývají podobnými tématy?

Umělců, kteří to mají podobně, si všímám na společných výstavách, ale v současném režimu, ve kterém se starám o dvě děti, toho nestíhám příliš mnoho sledovat. Aktuálně mi na stole leží knížka o rehabilitačních sestavách a třeba ta je pro mě velkým zdrojem témat ke zpracování. Vždycky narazím na něco, co mě dokáže inspirovat. Moje poslední práce se týká čištění rodových linií, takže když se věnuji nějakému tématu, tak to i pak výtvarně zpracuju. Dělám to takto deset let. Samozřejmě, dříve jsem měla na práci celý den, takže těch chytrých momentů v tvorbě bylo více než teď.

Jak ovlivnilo mateřství tvou uměleckou praxi a kariéru?

Pořád vysílám do vesmíru, ať dělám to, co mám dělat. I když mám na svou tvorbu minimum času a stíhám jen jednu výstavu za rok, strašně o to stojím. Beru to tak, že až děti odrostou, budu se zase moci realizovat. Ale tím, že udržuju své projekty, tak zůstávám aktivní a budu mít později na co navazovat. Teď se snažím udělat dobrý život svým dětem a být tady pro ně přítomná. Jestli jim mám dát pět let svého života, tak jsem s tím naprosto v pořádku. Celý život budou čerpat z toho, co do nich teď vložím. A to je z mé strany investice více než přijatelná. Kdybych tu stejnou energii věnovala své umělecké kariéře, tak bychom asi jako rodina moc dobře nefungovali. Sláva trvá pár let, ale rodina je navždy. A nechci, aby si mé děti pamatovaly, že jsem jenom pracovala. Na úspěšnou kariéru si klidně počkám. Věřím v dobrý scénáře a nevadí mi ta lopota, snažení se a každodenní stereotypní práce. Snažím se, aby ten život byl lepší se mnou než beze mě. Zároveň musím říct, že když se zrovna nevěnuju umění a pracuju na jiných věcech, tak k té činnosti přistupuju takovým tím specifickým uměleckým přístupem, takže umělecká mysl je neustále přítomná.

Pojďme ještě na závěr zmínit tvůj nejaktuálnější projekt Tshirt Gallery, který tě udržuje aktivní a pomáhá ti zvládnout tohle mateřské období..

Nápad na tento projekt přišel během lockdownu a společně s narozením prvního dítěte. Nechtěla jsem zmizet ze scény, a protože mám zkušenost jednak s organizováním galerie a potom také s produkcí merche k našim hudebním projektům, spojila jsem tyto dvě zkušenosti a vznikla Tshirt Gallery. Koncept je fluidní, mnou oslovení umělci jsou vyzvání k vytvoření autorského návrhu na tričko a doporučí mi další tři umělce, které zase oslovím, a tím se to rozšiřuje dál mimo mé kontakty. Seznamuji se tak stále s novými umělci. Celý proces je komplexnější a nadesignovala jsem ho tak, aby obstál ve virtuálním světě. Takto fungovat mi umožňuje být časoprostorově flexibilní a žít tak, jak teď žijeme. Soběstačně mimo centrum, ale stále přítomní.

---

Lucie Michnová