V sérii rozhovorů OFF-SITE CONVERSATIONS se bude autorka Lenka Štěpánková ptát pětice výtvarníků na témata mezi-hraniční umělecké práce a spolupráce, průniků do veřejného prostoru a redefinice uměleckého ateliéru."Off-site conservation" je odborný termín pocházející z latiny, který v překladu znamená „mimo původní místo“ výskytu a užívá se v přírodních vědách. Tento konzervační postup má zajistit ochranu rostlin nebo živočichů mimo jejich přirozené prostředí. V rozhovorové sbírce „Off-site conversations“ se využívá anagramu k tomu, aby mohl být tento postup ochrany a péče kriticky otestován a zanalyzován s výtvarnými osobnostmi nacházejícími se mimo, ale i vně jejich místa původu. První rozhovor vedla autorka s umělcem a studentem Vysoké umělecko-průmyslové školy Die Angewandte ve Vídni Janem Pančochou*.
Od osobního a veřejného, fyzického a virtuálního prostoru, k duchovnímu, světlem naplněnému kontemplativnímu místu přezkoumává Jan Pančocha ve své umělecké praxi způsob vnímání uměleckého díla. Jeho instalace se nacházejí na křižovatce všech těchto rovin a kontinuálně protékají časem, od minulosti k přítomnosti až po budoucnost.
"Moje instalace jsou převážně založeny na historických odkazech, které přenáším z virtuálního do fyzického prostoru. Zároveň nechci násilně přeplňovat prostor, kde se tyto dvě dimenze setkávají, nechávám místo pro jeho mentální vnímání v mysli pozorovatele.“
Jeho tvorba se přitom nesnaží o generační výpověď nebo svědectví doby. Generace Z, s jejímž motivem Pančocha v minulosti pracoval, se neustále vyvíjí a nelze ji tudíž jednoznačně definovat. Pančocha se však pokouší o pohled za, o uchopení budoucnosti, která nás svou tekutostí přesahuje a přesto, nebo právě proto touží po jejím zpřítomnění teď a tady.
Působíš v Praze a ve Vídni, kde studuješ vysokou školu Die Angewandte v ateliéru Transmediale Kunst původně pod vedením Brigitte Kowanz, nyní u Jakob Leny Knebl. Studoval jsi a studuješ pod různými výtvarnými osobnostmi, které byly nebo jsou zároveň umělkyněmi. Můžeš popsat, jakým způsobem tě ovlivnily, inspirovaly, nebo bys to takto vůbec nepopsal a naopak jsi čerpal z jejich přístupů úplně jiným způsobem?
Ta největší inspirace z těchto umělkyň vycházela vždy z jejich přístupu k vedení ateliéru. Studoval jsem i na pražské Akademii výtvarných umění u Pavly Scerankové a každá z těchto žen mě inspirovala nějak jinak. Od Pavly jsem si například převzal pokorný přístup k umění a taky četbu, na základě, které teď stojí můj výzkum témat, kterými se zabývám pro své instalace. Brigitte Kowanz mě inspirovala svou vůdčí osobností. Byla velmi profesionální a být v kontaktu s takovým člověkem je určitě inspirativní. Jakob Lena Knebl je něco úplně jiného, je velmi přátelská, a to se pozitivně zrcadlí v jejím vedení ateliéru.
Jistě čerpáš z různých inspiračních zdrojů. Tvé přesídlení do Vídně tento interdisciplinární přístup ještě podtrhlo. Mám tím na mysli tvou práci s digitálními technologiemi, zejména rozšířenou virtualitou. Druhou tvou polohou jsou objekty a instalace, materiály jako kov, světlo a v neposlední řadě prostor. Můžeš to rozvést?
Tím ústředním inspiračním bodem je historiografie, nejenom umění, ale celkově člověka a jeho života na zemi. Víceméně vždy stojí mé instalace na historických odkazech, které přenáším do virtuálního a poté do reálného prostředí. Často čerpám z nejrůznějších článků, většinou napsaných experty z oblastí, o které se zajímám. Zároveň mě baví kombinovat fakta s fikcí. Spoustu otázek nyní nacházím ve spojení s religionistickou tématikou. Ten vývoj, kterými mé instalace prošly, byl pro mě dost zásadní. Po vytvoření instalace Kruhu pro Pražskou Křižovatku jsem věděl, že tohle je směr, kterým chci jít. Vyvrcholilo to loňskou výstavou ve vídeňské Galerii Sussudio, kde jsem představil sérii nebinárních soch svatých a objektů, odkazujících právě k náboženství.
Kostel sv. Anny - Kruh, Pražská křižovatka, pohled od výstavy, foto: Adéla Zlámalová
Tvůj styl je eklektický, jednou přísně geometrický, podruhé organický. Jak bys popsal svůj rukopis?
Myslím, že ten rukopis se utvořil přirozeně díky světlu a touze po jednoduchosti. Vlastně, co mi pomohlo k tomuto rukopisu, byla virtuální realita, která mě přivedla až k určité post-lidské vizualitě. Když jsem pracoval s virtuální technologií a umělou inteligencí, fascinovalo mě, do jaké dokonalosti můžu objekty či sochy přivést.
Kde převážně tvoříš? Máš institucionální zázemí na svou tvorbu ve škole, ale zajímá mě, jak si poradíš s většími prostorovými díly. Neodrazuje tě náročnost jejich produkce?
Převážně tvořím stále ve Vídni a doma na Moravě, kde mám zázemí pro tvoření tak rozsáhlých instalací, jako do Pražské křižovatky nebo do Q galerie v Uherském Brodě. Vytváření tak složitých a monumentálních objektů rozhodně není jednoduché, ale je to pro mě vždycky velká výzva. Stojí to spoustu času a úsilí, ale baví mě i technicky myslet. Paradoxně je pro mě ta výroba možná nejzajímavější částí celého procesu.
Máš nějakou představu ideálního místa tvorby v neideálním světě současného provozu výtvarného umění, tlaku na nomádství, všudypřítomné prekarizace umělecké profese a sebepropagace?
Co bych si asi nejvíce přál, je mít vlastní velký světlý ateliér, někde mimo město. Tím by to bylo všechno mnohem jednodušší. Určitě by mi to pomohlo od neustálého převážení věcí, které není ani tak náročné, jako spíš po těch letech už dost otravné. Doposud jsem neměl možnost si vlastní ateliér dovolit, umění přesto dělám. Pracuji už delší dobu pro Lasvit (česká designová a sklářská společnost) a povětšinou z domova. Občas nevím, jestli jsem v ložnici, nebo v kanceláři. Do budoucna bych chtěl mít jasně vyhraněné místo pro práci a odpočinek. Ještě nevím, kde to bude. Pohybuji se neustále mezi vícero světy: Prahou, Vídní, nedávno jsem se vrátil ze stáže v Londýně a teď jsem pracovně pro Lasvit v Hongkongu.
Netoužím po vlastní umělecké značce jako většina mých spolužáků v Rakousku. Stávají se spíš influencery než umělci, a tohle není to, co bych chtěl dělat. Studium ve Vídni jsem využíval pro experimentování. Přestal jsem se bát svobodně tvořit až v Rakousku. Jsem rád, že jsem Brigitte Kowanz měl možnost poznat, než zesnula. Byla pro mě velmi inspirativním člověkem a největší umělkyní, se kterou jsem měl možnost se setkat.
---
*Jan Pančocha (1997) působí v Praze a ve Vídni, kde studuje uměleckou vysokou školu Die Angewandte v ateliéru Transmediale Kunst, nejprve u Brigitte Kowanz, nyní u Jakob Lena Knebl. Jak vyplývá z názvu, ateliér vnímá jako místo setkání jak rozličných médií a přístupů, tak i národností a kultur. Jeho umělecká tvorba se pohybuje na dvou úrovních: první úrovní je práce s digitálními technologiemi, zejména rozšířenou virtualitou a vnímáním, druhá úroveň jsou objekty a instalace, které se převážně skládají z několika pro Pančochu charakteristických prvků – kovu, geometrických tvarů, světla a v neposlední řadě prostoru.
Momentálně je jako designér pro českou designovou a sklářskou společnost Lasvit pracovně v Hongkongu.
-----
"I only stopped being afraid to create freely once in Austria."
From personal and public, physical and virtual space, to a spiritual, light-filled contemplative place, Jan Pančocha's artistic practice reviews the way of perceiving an artwork. His installations are located at the intersection of all these degrees and continuously flow through time, from the past to the present to the future.
"My installations are mostly based on historical references that I transfer from virtual to physical space. At the same time, I do not want to violently overcrowd the space where these two dimensions meet, leaving space for its mental perception in the mind of the observer."
Ultimately, his work does not attempt to be a generational statement or a testimony to a time period. Generation Z, with whose motif Pančocha has worked in the past, is constantly evolving and therefore cannot be clearly defined. Pančocha, however, attempts to look beyond, to grasp a future that exceeds us in its fluidity and yet, or precisely because of this, he longs to make it instant here and now.
You are based in Prague and Vienna, where you study at Die Angewandte University in the Transmediale Kunst studio, originally under Brigitte Kowanz, now under Jakob Lena Knebl. You have studied and are studying under various artistic personalities who were or are also female artists. Can you describe how they have influenced and inspired you, or would you not describe it that way at all and instead draw on their approaches in a completely different way?
The greatest inspiration from these women artists has always come from their approach to running a studio. I also studied at the Academy of Fine Arts in Prague with Pavla Sceranková and each of these women inspired me in a different way. From Pavla, for example, I picked up a humble approach to art and also to reading, that now underpins my research of themes that I deal with for my installations. Brigitte Kowanz inspired me with her leadership. She was very professional and being in contact with such a person is definitely inspiring. Jakob Lena Knebl is something completely different, she is very friendly and this is positively reflected in her leadership of the studio.
You certainly draw from a variety of inspirational sources. Your move to Vienna has underlined this interdisciplinary approach. I am referring to your work with digital technologies, especially extended virtuality. Your second positioning are objects and installations, materials such as metal, light and last but not least space. Can you elaborate on that?
That central point of inspiration is the historiography, not only of art, but of man and his life on earth in general. My installations are rather always based on historical references that I bring into the virtual and then into the real environment. I often draw from various articles, mostly written by experts in the fields I am interested in. I also enjoy combining fact with fiction. I now find a lot of questions in connection with religious issues. The evolution that my installations have gone through have been quite fundamental for me. After creating the Circle installation for Prague Crossroads, I knew this was the direction I wanted to go. It culminated in an exhibition last year at the Sussudio Gallery in Vienna, where I presented a series of non-binary sculptures of saints and objects that refer specifically to religion.
Your style is eclectic, at one time strictly geometric, at another organic. How would you describe your handwriting?
I think the handwriting has formed naturally through light and a desire for simplicity. What actually helped me to this style was virtual reality, which led me to a certain post-human visuality. Working with virtual technology and artificial intelligence, I was fascinated by the perfection I could bring objects or sculptures to.
Where do you mostly create? You have the institutional support for your work at school, but I'm interested in how you handle larger spatial works. Are you discouraged by the difficulty of producing them?
Mostly I still create in Vienna and at home in Moravia, where I have the bases to create such large-scale installations as the Prague Crossroads or the Q Gallery in Uherský Brod. Creating such complex and monumental objects is definitely not easy, but it is always a great challenge for me. It takes a lot of time and effort, but I also enjoy thinking technically. Paradoxically, the making is perhaps the most interesting part of the whole process for me.
Do you have any perception of the ideal place of creation in the non-ideal world of the contemporary operation of art, the pressure for nomadism, the ubiquitous precarization of the artistic profession and self-promotion?
I guess what I would most like is to have my own big bright studio, somewhere outside the city. That would make everything so much easier. It would certainly help me from constantly transporting things around, which is not so much challenging as it is quite annoying after all these years. I haven't been able to afford my own studio until now, but I still make art. I've been working for Lasvit (a Czech design and glass company) for quite some time now, and mostly from home. Sometimes I don't know if I'm in my bedroom or in my office. In the future I would like to have a clearly defined place to work and rest. I don't know where that will be yet. I'm constantly moving between multiple worlds: Prague, Vienna, recently back from an internship in London and now I'm working for Lasvit in Hong Kong.
I don't aspire to have my own artistic brand like most of my classmates in Austria. They are becoming influencers rather than artists, and this is not what I want to do. I used my studies in Vienna to experiment. I only stopped being afraid to create freely once in Austria. I'm glad I had the opportunity to get to know Brigitte Kowanz before she passed away. She was a very inspiring person for me and the greatest artist I had the opportunity to meet.
Jan Pančocha medallion
Jan Pančocha (1997) works in Prague and Vienna, where he studies at Die Angewandte University in the studio Transmediale Kunst, first with Brigitte Kowanz and now with Jakob Lena Knebl. As the title suggests, the studio is as a meeting point for different media and approaches as well as nationalities and cultures. His artistic work moves on two levels: the first level is working with digital technologies, principally extended virtuality and perceptively; the second level is objects and installations, which mostly consist of several elements characteristic of Pančocha - metal, geometric shapes, light and last but not least space.
He is currently based in Hong Kong as a designer for the Czech design and glass company Lasvit.
Translation by Jana Gaussen
