Ukradená galerie Děčín - rozhovor s Radkem Fridrichem

Rozhovory
12.12.2022

Radek Fridrich je český publicista, básník, kurátor a pedagog. Je držitelem ocenění Magnesia Litera, které získal v roce 2012. Založil literární festival Zarafest, Literární cenu Vladimíra Vokolka a vydal řadu básnických sbírek. Od 90. let je kulturně aktivní ve svém rodném městě Děčíně, kde jsme se také potkali, abychom probrali historii a budoucnost fungování místní Ukradené galerie. Pozoruhodná vitrína ve čtvrti Podmokly oslaví v příštím roce deset let fungování a neuvěřitelných 250 výstav výtvarných umělců a literátů z České republiky i zahraničí. Rozhovor vedla Petra Widžová.

Jak jste se dozvěděl o konceptu Ukradených galerií (UKG) a co vás vedlo k tomu jednu založit právě v Děčíně?

Vše začalo článkem v časopisu Respekt, kde byl rozhovor se zakladateli UKG v Českém Krumlově, Arturem a Alexou. To mě naprosto nadchlo, článek jsem donesl Ottovi Chmelíkovi z děčínského archivu s tím, že do toho jdeme. Jeli jsme do Prahy, zjistili podmínky tzv. franšízy a nechali si od truhláře udělat vitrínku, která je dodnes na boku archivu v ulici Zbrojnická. Tenkrát jsme se na ni skládali ve více lidech.

Radek Fridrich u Vitríny, foto: Petra Widžová

Radek Fridrich u Vitríny, foto: Petra Widžová

Pokud se nepletu, v galerii máte zrovna 250. výstavu a brzy bude slavit 10. výročí svého založení. Přijde mi to opravdu obdivuhodné a zajímá mě, co vás osobně motivuje k tomu galerii tolik let provozovat a jaký vztah k ní za tu dobu máte? 

Od roku 1994 jsem organizoval se svým kamarádem Tomášem Řezníčkem večery poezie v děčínské knihovně a občas jsem tam přidával také malé výstavy v tzv. galerii Na schodech, což bylo osm vitrínek na chodbě knihovny. V roce 1997 jsme založili Literární cenu Vladimíra Vokolka, která funguje dodnes, a v roce 2001 Literární Zarafest a 21. 3. 2013 Ukradenou galerii. Jinými slovy jsem zvyklý něco organizovat a UKG byla nějakým logickým vyústěním těchto snah. Za poslední léta je to takové skleněné dítě uprostřed města, které mě baví pozorovat. Jsem rád, když vidím, jak se zde zastaví nějaký kolemjdoucí a dívá se na výstavu. Miluji, když jdu večer domů nebo ráno do práce a vitrínka v šeru svítí. Je to pro mě malý maják uprostřed chřadnoucích Podmokel.

Koláže Heleny Čubové, foto: Lukáš HamáčekKoláž Heleny Čubové, foto: Lukáš Hamáček

Nakousl jste vztah vitrínky a veřejného prostoru města, jakou pozici podle vás v Podmoklech zastává?

UKG vznikla také v rámci tzv. podmokelského roku, kdy se hledala nová podoba Podmokel v době před revitalizací, která dosud nebyla plně dokončena. Ze začátku jsme ve spolupráci s dalšími UKG zvali i architektonická studia, řešila se různá témata a vyzdvihovala se také spolupráce Děčína s architektem města, který byl teď bohužel z politických důvodů odejit. Takhle se u nás představila různá mladá architektonická studia, třeba Povětroň, a děly se tu různé kouzelné věci. Třeba architekt Šépka sem jednou vzal studenty z Prahy, naskákali do aut a přesunuli seminář do baru Bodenbach.

Celkově jsme chtěli, aby galerie oslovovala veřejný prostor, a paradoxně jsme byli možná trochu futuristi, protože podoba veřejného prostoru Podmokel se za těch deset let zhoršila. Je tu nyní spousta opuštěných obchodů a výloh, ale vitrínka pořád svítí. Za ta léta nám ji ještě nikdo kupodivu nezničil, nevypáčil zámky a nic neukradl – což je zázrak. Výstavní formát vitríny se navíc ukázal praktický i během covidu. Pořád přežívá jako drobná věc, která má tu moc prostor města trochu opepřit a zároveň ukázat, že je možné tu něco udělat. Nedělám si ale iluze, že by to tak vnímalo velké množství místních, kteří k tomu nemají vypěstovanou citlivost, nezajímá je to nebo zkrátka nemají potřebné know-how.

Martin Salajka v UKG Děčín, foto: Petra Widžová

detail nástěnky, foto: Petra Widžová

Jakým způsobem vybíráte umělce, kteří v galerii vystavují? Je to čistě váš kurátorský výběr, nebo spolupracujete i s externími kurátory či samotnými umělci? Zkoušel jste někdy vypsat třeba open call?

Open call jsme nikdy nezkoušeli, mám pocit, že nejsme vlastně žádní opravdoví kurátoři, spíše nástěnkáři. První zhruba tři roky jsme fungovali v týdenním cyklu, každý čtvrtek od 19.00 vernisáž s vínem a proslovem. Střídali jsme regionálního umělce, básníky, architektonická studia převážně z Prahy či další umělce, které nám doporučili naši kmotři z pražské UKG. Pak jsme něco šérovali s jinými UKG a hledali další umělce, protože v rámci UKG platilo pravidlo, že se umělci nesmí opakovat. Přirozeně jsme často prezentovali také knížky a ilustrátory, protože v téhle sféře máme nejvíce kontaktů. Výstavy jsme hodně kombinovali také s autorským čtením románů nebo básní a dalším programem.

Mě na tom vždy hodně bavilo i to sdílení s lidma, které neznám. Nebál jsem se napsat např. Rónovi nebo dalším známým umělcům. Podobně jsme se domluvili třeba s Romanem Týcem, který ve vitríně vystavil kvéry a napsal tam „A tvůj děda zakopal na zahradě co?“. Nevěděli jsme před tím, že jeho rodina pochází z Jalůvčí za Děčínem a jeho děda byl v Rudých gardách. O výstavě napsal hnedka Vitvar do Lidovek a my si říkali, že to bude pěknej průser, protože bývalý primátor byl kdysi kriminalista. No a paradoxně i toto kontroverzní téma místní moc nezajímalo a větší problém nenastal.

Taky jsem jel do Prahy za Pavlem Brázdou, dnes již zesnulým umělcem, vysvětlil jsem mu všechno o galerii a on do toho nakonec šel, i když mu tenkrát bylo skoro devadesát. Výstavu přivezla jeho vnučka, ale originály jsme měli ve vitríně jen na vernisáž, protože jsme se o ně vzhledem k hodnotě báli. Po vernisáži jsme je vyměnili za signované kopie. Měli jsme tu ale i zahraniční umělce – z Drážďan nebo třeba umělce z Thajska, který se rozhodl, že procestuje střední Evropu tak, že bude vystavovat v různých ukradenkách. Vitrínky fungovaly kdysi i v Drážďanech, Linzi, Praze, Českém Krumlově…

Významně nám za dobu naší existence také pomohli spolukurátoři, zmíním např. Josefa Kleinera, absolventa ostravské výtvarné školy, který se pak odstěhoval, nebo Silvii Milkovou z ústeckého FUDu (Fakulta umění a designu UJEP), ta měla velké kontakty na fotografy. Aktuálně mi s výstavami a propagací pomáhá také absolventka z ústeckého FUDu, Adéla Kopecká.

Roman Týc, foto: UKG Děčín

Doprovodný program k výstavě Jaromíra Typlta, foto: Tomáš Řezníček 

Pokud by měl nějaký umělec nebo kurátor zájem ve vitríně vystavovat, může se vám ozvat? 

Určitě ano, ale to je spíš otázka na pokračovatele, kteří po mně galerii snad přeberou. Končím přesně po deseti letech, 21. 3. 2023, což je pro mě dost symbolické datum. Jednak mám ten den svátek, je první jarní den a navíc je to ještě Světový den poezie, ve kterém jsme kdysi vitrínku zakládali.

Deset let s galerií vyžaduje nejenom spoustu času, ale také financí – jakým způsobem galerii financujete? Participuje na financování např. město Děčín nebo jiné veřejně dostupné zdroje?

Je to úplně jinak, nikdy jsme žádnou podporu nechtěli, ani grant. Vše je opravdu nezávislé, což jsme si vždy přáli. Vybírali jsme do kasičky dobrovolné příspěvky a pak vypláceli cesty, dávali umělcům na útratu v baru Bodenbach nebo kupovali víno na vernisáže. V poslední době dávám do galerie své finance. Často jsem také od umělců dostal artefakt darem nebo si něco koupil.

Jakým způsobem pracujete s obyvateli Děčína? Vytvořila si galerie kolem sebe komunitu příznivců?

V prvních letech byla komunita velice silná, pravidelná a ze začátku měla Ukradenka velkou frekvenci výstav, každý týden. To je na malé město hodně, přesto to ale běželo a lidi chodili. Dodnes to vlastně běží samospádem a to mě na tom hodně baví. Během doby fungování vitrínky se vytvořila spousta vazeb mezi lidmi a také se narodila celá plejáda UKG dětí, neboť vernisáže se často přetavily v návštěvy spřízněného baru Bodenbach, kde jsme pili pivo a tančili. Často u nás doma také přespávali přespolní autoři. Dělali jsme i hodně provázaných akcí jako jsou oslavy, koncerty a čtení. Řekl bych, že si toho lidi postupem času začali docela vážit. Prostě krásné časy.

V posledních letech, kdy nefungujeme v režimu týdnů, ale spíš měsíce či šesti neděl, návštěvnost klesla. Je to dáno také tím, že řada lidí zestárla, starají se o děti, vitrínka jim třeba zevšedněla. Ale to je naprosto přirozený proces. Mě stále baví, že oslovím někoho neznámého, nic mu v podstatě nemohu slíbit, kromě pár návštěvníků na vernisáži, dobré atmosféry a trochy peněz a stejně ten člověk přijede. Kdybych si dělal statistiku, tak máme asi tak 98% úspěšnost, jinými slovy: nerealizovaných výstav bylo velmi málo. Párkrát se akorát stalo, že někomu třeba kleklo auto, občas někdo zrušil výstavu těsně před vernisáží. To se dělo hlavně s mladými umělci – studenty – a už s nimi z toho důvodu moc nespolupracuji.

Vernisáž koláže Heleny Čubové, foto: Lukáš Hamáček

Přemýšlíte nad archivací realizovaných výstav? 

Ano, to udělám, asi až budu mít od všeho klid, připravuji teď tři básnické sbírky a mám tři děti. Řada materiálu z výstav je ještě v děčínském archivu v jedné skříni, něco mám doma nebo v práci v kabinetu. Je třeba také nascanovat kroniky, do kterých se ze začátku podepisovali účastníci vernisáží. Prostě spousta materiálu, který by se měl nějak zpracovat. Navíc nemáme webovky, to byl takový můj pseudopunkový přístup. Facebook od začátku zajišťovala nějaká spřízněná duše, dnes Adéla, abychom byli v mediálním éteru vidět. Měly by na něm být všechny vernisáže.

Po třech nebo čtyřech letech fungování UKG jsme taky dělali takovou retrospektivní výstavu Co nám zůstalo za nehty, bylo to tenkrát v malinkatém prostoru, který jsme nazvali Galerie Prokopka. Když jsme to viděli pohromadě, došlo nám, že se tam představila celá řada zajímavých děl. Byla to také hezká připomínka, jelikož při tom toku výstav člověk leccos zapomněl. Přemýšleli jsme teď ale spíš nad publikací – chtěli bychom oslovit některé umělce, zakladatele UKG a kurátory, kteří nám pomáhali, aby nám napsali texty. Mohla by tak vzniknout pestrá koláž názorů. Zajímalo by mě totiž, co pro koho UKG znamenala, spíš než výčet akcí nebo vzpomínání. Hrubý koncept by tedy byl. Je také možné, že si to zpracování historie UKG najde někoho jiného, koho to bude zajímat a chopí se toho.

V jakém vztahu vlastně funguje vitrínka a děčínský archiv, který jste zmínil?

Otto Chmelík, se kterým jsme Ukradenku zakládali, je vedoucím místního archivu, což je pobočka toho litoměřického. Díky tomu nám nechali ten prostor na boku budovy v místech, kde kdysi bývala autobusová zastávka. Vychází nám vstříc třeba i tak, že jsme si u nich mohli zapojit ledky a vitrínu osvítit nebo na akce vytáhnout elektřinu na osvětlení, ohřátí svařáku a tak.

UKG Děčín, foto: Petra Widžová

 

Budete slavit 10. výročí galerie a případně jak?

Osobně žádnou oslavu neplánuji. 21. 3. 2023 dám do vitrínky plakát s nápisem – 10 let UKG v Děčíně-Podmoklech, 252 výstav, děkujeme za přízeň.

 

Kontakt:

FB: Ukradená galerie Děčín Podmokly

---

Petra Widžová 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
11.04.2024

Lucie Medřická - Krajinou kresebného experimentu

Články
11.01.2023

Prepojené olomoucké výstavy mimo stien galérií

Rozhovory
07.12.2022

MARTINA STAŇKOVÁ - HER STORY