Rozhovor s Lucií Medřickou* vedla v Cafe Prostoru v Děčíně u příležitosti její výstavy v nedaleké Ukradené galerii Petra Widžová. Její procesuální výstavní projekt Druhé housle zde byl k vidění od 11. 10. do 13. 11. 2023. S autorkou se mluvilo především o provázanosti jejích kreseb s krajinou, o kresebných experimentech i o poezii.
---
Pojďme se v tvé tvorbě vrátit do doby, kdy jsi byla na Erasmu ve Švédsku, jaké to tam bylo?
Bylo to tam dobré a úplně jiné než tady. Škola je tam koncipovaná jinak než v ČR, každý ze studentů, kterých je na fakultě třeba jen šedesát, má svůj ateliér – takový malý kamrlík. Studium je rozdělené po ročnících, nefunguje tam ateliérová výuka, na kterou jsme zvyklí. Přihlásíš se do ročníku a ten vede nějaká umělecká osobnost a průběžně obchází studenty na konzultace. Jednalo se o studijní program volné tvorby a celkově byl koncept studia takový volnější. Myslím, že je třeba, aby tam člověk už trochu věděl, co chce dělat.
Na čem jsi tam pracovala ty v té době?
Dělala jsem tam toho docela dost. Hodně jsem chodila do přírody, hlavně k jezerům, a ty jsem fotila. Fascinoval mě odraz lesa na hladině, vypadal jako záznam zvuku. Celkově jsem tam dost v ateliéru kreslila, třeba i lidské tělo. Dělala jsem ale i konceptuálnější věci, které se vázaly k mému tehdejšímu prožívání Erasmu a švédské kultury. Především se to týkalo mé vlastní bubliny, izolace a potřeby lidský kontakt nějak navázat.
Krajině a kresbě ses poté věnovala i v ČR, je to tak?
Když jsem se vrátila, začala jsem se kresbou mnohem více zabývat celkově – do té doby jsem ji vnímala spíše jako skicu. Začala mě zajímat hlavně jako médium, zkoumala jsem, co to vlastně je. Nejdříve jsem hodně kreslila kopce v krajině Lužických hor, kde bydlím. Kreslila jsem scenérie kopců, jak jdou za sebou a jejich vzdálenost jsem definovala pomocí různých odstínů šedé. Potom jsem začala ty kopce kreslit tak, že jsem je obcházela a u toho si zapnula GPS, která na mapě začala zaznamenávat můj pohyb.
Foto: Lucie Medřická
Takže to byly takové kresby úzce spojené s fyzickým prožíváním prostoru, že?
Ano, já vlastně hodně ráda chodím v přírodě a zajímalo mě zaznamenání tohoto pohybu skrze kresbu. Tyhle záznamy jsem potom ještě překreslovala na fólie a rozpohybovala je na melotaru, kde se všechny točily zároveň, každý kopec jinak rychle. To mi zároveň evokovalo tu fyzickou aktivitu, při které a díky které kresby vznikly. Vlastně jsem médium kresby zkoumala i ve své bakalářce, kde jsem ho vnímala jako takovou kostru – počátek tvůrčího procesu, ze kterého pak třeba vznikne socha nebo něco dalšího. Na skeleton – kresbu – se dále něco nabaluje, vrství se materiál, ale ona v tom procesu zůstává. Vytvořila jsem tenkrát kresbu na zdi inspirovanou tvarem vejce a ve stejném tvaru ještě papírový objekt v prostoru, který evokoval tenhle proces. Důležitý se pro mě pak stal i papír samotný, na škole jsem ho zkoumala jako materiál a experimentovala jsem s jeho výrobou a vlastnostmi pro kresbu. Dělala jsem ho ze skartovaného papíru ze studijního oddělení, ale taky třeba z lisovaných zvířecích bobků.
Foto: Jáchym Moravec
Jakou roli v tvé tvorbě vlastně hraje krajina?
Je pro mě důležitá a objevuje se v mé tvorbě často. Mám k ní blízký vztah, asi i proto, že jsem vyrůstala na vesnici u České Lípy a v blízkosti Lužických hor. Věnovala jsem se jí i ve své diplomce, která sestávala z nalezených přírodnin, šišek a bobků odlitých do kovu – předmětů, které člověk nachází na procházkách a dají se strčit do kapsy. Vnímala jsem je jako takové fragmenty pomíjivosti, věci, které se stejně jednou rozpadnou. Sbírala jsem takhle i mrtvolky zvířat a zalévala je do sádry a následně odlévala z kovu. Byl to vlastně takový způsob kremace, protože v průběhu procesu vypalování sádry tělo shořelo. Tohle mě fascinovalo – že ta daná věc zmizí a zůstane po ní jen posmrtná schránka, která je vzpomínkou na daný předmět nebo tělíčko.
K těm artefaktům jsem v rámci diplomky vytvořila ještě velké perokresby, které byly inspirované strukturou hornin typickými pro Lužické hory – znělec, čedič, pískovec. Ty kresby vznikly ve velkých formátech 250 × 150 cm, což mi umožnilo zaměřit se jednak na detailní strukturu skal a jednak zdůraznit jejich monumentalitu. Kdysi jsem totiž hodně lezla po skalách a fascinoval mě pocit, že se přilepíte na skálu a vidíte ji úplně z jiného úhlu pohledu. Můžete jí ohmatávat a pak odstoupíte a překvapí vás její monumentalita.
Foto: Jiří Dvořák
Foto: Jiří Dvořák
To je zajímavé, takové intimní sblížení. Navazovala jsi na tyhle kresby ještě nějak?
Potom jsem spíš dál zkoumala kresbu jako takovou, ačkoliv myslím, že hory a krajina se v mé práci budou objevovat stále. Když jsem pracovala na diplomce, hodně jsem si uvědomovala, že místo, kde člověk žije, ovlivňuje výrazně to, jak se na krajinu dívá a vnímá ji. Třeba moje spolužačka z Kazachstánu milovala dálky, rozlehlý prostor bez ničeho, a tomu jsem vůbec nerozuměla, cítila jsem se v tomhle prostředí až ohroženě. Hodně jsem v tomhle kontextu přemýšlela, co je to pro mě domov a co ten pocit probouzí. Že třeba vidím nějaký kopec a řeknu si: „Už jsem doma.“
Úplně rozumím, vliv krajiny na utváření naší identity je fascinující. Když mluvíme o krajině, napadá mě ještě jeden tvůj projekt, který byl v roce 2023 vystaven v MUD Benešov na výstavě Logika růstu a věnoval se trávení volného času. Jak vznikal?
Co z našich aktuálních činů má potenciál stát se historií byly vlastně kresebné záznamy různých činností, třeba právě procházek v přírodě. Vznikaly automaticky tak, že jsem kreslila přímo do skicáku, který jsem měla opřený na ruce nebo jsem si ho připnula na sebe, když jsem kreslila za běhu. Snažila jsem se na tu kresbu nedívat a schválně nad tím více nepřemýšlet. Vycházela jsem u toho z přesvědčení, že člověk by měl dělat to, co aktuálně považuje za smysluplné a hodnotné, i když nemůže vědět, jestli se to někdy stane součástí „historie“.
Mně to přesně připomíná posedlost naší společnosti produktivitou a výkony, neustálý tlak na zdokonalování se a přehlížení významu volného času.
Přesně, říkala jsem si, že budu zaznamenávat obyčejné věci, které člověk běžně dělá a nemůže říct, že je to zbytečné, protože to jsou věci, které člověka utvářejí a dávají třeba prostor pro to, aby mohlo něco vzniknout. Taky jsem hodně přemýšlela, o čem vlastně má být umělecká tvorba samotná, protože si myslím, že je tu vlastně tlak na neustálé vytváření děl.
Foto: František Svatoš, MUD Benešov
Ve vitríně Ukradené galerie se v rámci aktuální výstavy objevují různé kresby ze skicáku, básničky nebo útržky textů. Jsou pro tebe tyhle formy provázané a pojí se nějak s procesem tvé tvorby?
Ve své práci vycházím často právě ze skicování nebo psaní. Je mi blízký takový intuitivní přístup, kdy začnu kreslit nebo psát – něco začne vznikat a někam mě to směřuje. V rámci Druhých houslí jsem nad skicákem přemýšlela jako nad něčím, co je důležité a svébytné, protože by bez toho nevznikla žádná moje díla, ačkoliv to tak není běžně chápáno. Zajímá mě odhalit proces tvorby a vlastní myšlenky divákovi a zviditelnit to, co za tvorbou stojí, ale nikdo to nikdy nevidí. Celé je to docela osobní, na výstavě ukazuji své kresby, básně, některé i hodně staré, ze střední školy, a taky úryvky cizích textů, které ve mně zarezonovaly. U těch jsem schválně nenapsala původní autory, protože jak se mnou ty texty žijí, staly se tak trochu mou součástí. Líbí se mi i představa, že dílo zůstává otevřené a každý náhodný kolemjdoucí v něm může cokoliv objevit a pozastavit se nad tím, co zrovna sám řeší. Vitrínu mám navíc v plánu několikrát doplnit, takže se bude proměňovat a naplňovat novým obsahem – podobně jako moje skicáky.
Druhé housle, foto: Petra Widžová
---
Petra Widžová
* Lucie Medřická (1996) je absolventkou ústecké Fakulty umění a designu, kde vystudovala v ateliéru Přírodní materiály a Sklo, pochází a žije v České Lípě. Její tvorba je intenzivně spjata s kresbou, s jejímiž hraničními formami a výrazovými možnostmi dlouhodobě experimentuje. Od roku 2023 se věnuje také pedagogické činnosti na ZUŠ v České Lípě.
