MICHAELA ŠINDLEROVÁ - Zaměřuji se na zkoumání paměti a vzpomínání

Rozhovory
20.09.2023

Akt vzpomínání v podobě otisku, gesta psaní a živé performance překládá intermediální umělkyně Michaela Šindlerová* do velkoformátové gestické malby, vycházející z prací s barvou a plochou expresivních malířek a malířů, přičemž důraz je kladen na strukturu a pastóznost. Ve své umělecké praxi také kombinuje vlastní básně s rodinným archivem, fotografiemi a intimními deníkovými záznamy své pra-pra-pratety. Aktuálně spolupracuje při vytváření svého genetického portrétu s genetickým výzkumným ústavem Genomac v Praze, který se zaměřuje na genetická testování pro odborníky i veřejnost, a spolupracuje s vědci zabývajícími se problematikou transgeneračního přenosu traumatu u pacientů s rakovinou a přeživších holokaustu. Poskytnuté informace z testů týkající se její vlastní rodiny v kontextu války jsou také součástí jejích projektů Co je psáno, to je dáno a XX, odvozeného z názvu ženských chromozomů v genetice.

 

V mé umělecké praxi se zaměřuji na zkoumání paměti a vzpomínání.“

 

Ve svých dřívějších pracích jsi sledovala cesty rozličných postav z antické mytologie. Zmiňovala jsi také transformační potenciál těchto příběhů při pochopení vlastní osobní historie. Jinými slovy díváš se do minulosti, abys mohla pochopit svou přítomnost?
 

Používání mytologických příběhů jako vyprávěcího nástroje bylo pro mě důležité z několika důvodů. Zaprvé, zajímala mě jejich spojitost a skutečnost, že hlavní hrdinové jsou prakticky vázáni svým osudem a nemají moc volby v tom, co se jim stane. Jejich životy jsou předem určeny. Za druhé, bylo pro mě zajímavé zkoumat mytologie z psychoanalytického hlediska a srovnávat je s evropskými lidovými pohádkami.

 

Během umělecké rezidence v Portu v Portugalsku jsi čerpala z portugalské pohádky Moura Encantada. Hlavní motivy příběhu jsi použila jak ve svých básních, tak později i ve svých obrazech.

Ano, posunula jsem se od řeckých mýtů k tomuto lidovému příběhu. Bylo pro mě důležité čerpat z místních tradic. Proces rozkrývání příběhu byl trochu detektivní, protože pohádka není sepsaná v jedné konkrétní verzi. Ptala jsem se místních a sbírala vodítka, ale v rozličných oblastech v Portugalsku se pohádka traduje trochu jinak. Nakonec jsem na základě sesbíraných materiálů ve spolupráci s místním umělcem-grafikem vydala sbírku vlastních textů a s další umělkyní jsem spolupracovala hudebně. Výsledná výstava pak obsahovala živou hudbu a performance.

 

Série XX, foto Jakub Demartiny

 

Popsala bys blíže, jak jsi u tohoto konkrétního projektu postupovala?

Při vytváření mých obrazů, kterých tam vzniklo velké množství, jsem používala, co mi padlo do ruky – uschlé květiny, písek z pláže, vodu z popelníku. Hlavní motivy, vycházející přímo z pohádky, byli duchové určitých míst, kouzla lásky a proces odčarování. Pohádka Moura Encantada vypráví o zakleté Mouře, čekající na svého muže, který odešel do války. Ona má mezitím za úkol hlídat „poklad“. Muž se z války nevrátí a Moura zemře. V domě však zůstává její duch a ona „poklad“ hlídá dál i po své smrti. Způsob odčarování takového domu se dost odlišuje v návaznosti na množství lokálních verzí příběhu. Ve spojení se symbolikou domu a faktem, že Porto je plné vybydlených krásných vil, mě tento příběh oslovil a já ho pak volně rozvedla ve výše popsaném projektu. K čemu mě ale nakonec celý proces práce dovedl a co se pak stalo důležitým výstupem celého projektu, byla samotná práce s gestem psaní.

 

Podle konceptu forem a funkcí kulturní paměti Aleidy Assmann existuje hned několik metafor paměti. V tvém případě mi přijde stěžejní metafora Knihovny. Assmann tak uvádí na příkladu alegorické postavy duše – Almy z básnického díla The Faerie Queene od Edmunda Spensera. Zámek Almy je popsán jako rozsáhlá a složitá knihovna, která symbolizuje několik vrstev významu paměti. Té minulé, současné a budoucí. Knihovna a písmo jsou tak druhem paměti spojovaným s archivem a prostorem. Jak nakládáš se svým osobním archivem paměti a jak se promítá do tvé tvorby?
 

Vzpomínání mě přitahuje, zejména v psychoanalytickém kontextu, který zkoumá kolektivní a osobní paměť. To, co si pamatujeme a co ne, ovlivňuje kolektivní paměť. Při psaní se často vracím k osobním zážitkům, používám obecný jazyk, který je sdílnější. Když přenesu tyto myšlenky do své malby, mám na začátku jasné sdělení. Nicméně, poté co opakovaně upravuji a zjednodušuji malbu na gesto psaní, se to původní sdělení časem ztrácí. Mým cílem není uvíznout v jednom tématu nebo události, a tak se mé malby často rozkládají na různé fragmenty. Tím mi umožňují vzdálit se od nich a zároveň oslavovat intenzitu, kterou pro mě měly. Skrze tento proces zkoumám nové a neznámé oblasti a mohu tak lépe pochopit, jak naše mysl pracuje.

 

Když jsi začala spolupracovat s Genomacem, vznikly projekty jako Co je psáno, to je dáno a série maleb XX, vycházející z názvu ženských chromozomů v genetice. Jedná se o pastózní gestické malby a kombinovanou techniku s fotografiemi na plátně, kde pracuješ s materiálem z rodinného archivu. Co je dříve? Skvrna, otisk nebo fotografie a písmo?


Řekla bych, že to vzniká souběžně, protože výběr fotek mi často evokuje další kroky. Fotografie ořezávám a používám jen určité části. Na malbě pracuji ve vrstvách, nemůžu tedy říct, zda je zpravidla první text anebo plocha.
 

Co je psáno, to je dáno, foto Jakub Demartiny

 

Svůj vlastní genoportrét, který jsi vytvořila společně s genetickým ústavem, jsi vytkala do rámu z povlečení své prababičky a zpracovala také v médiu videa. Důraz jsi kladla na své předkyně a jejich role v otázkách transgeneračního přenosu jak lásky, tak traumatu.

Když začala válka na Ukrajině, byli všichni zdrcení. Poslouchala jsem příběhy kamarádů z Ukrajiny o jejich blízkých na frontě a v okupovaných městech. Kladla jsem si otázku, jak se něco takového může dít v 21. století. Poté jsem začala pracovat na projektu v Genomacu, který se zabýval transgeneračním traumatem spojeným s válkou. Chtěla jsem se zaměřit na ženskou roli v této situaci, zejména na matky a jejich lásku k dětem.

V tomto projektu jsem zkoumala svoje vlastní kořeny. Ve videu jsem opakovala věty, které mi často říkala babička, a ty věty nesly význam „lásky jako nejsilnějšího argumentu“. Tento důraz na zasloužení si „božské lásky“ lze také najít v deníku mé pra-pra-pratety, který jsem ve svém projektu použila. Láska je vnímána jako nejsilnější argument, který má vliv na dobro i zlo.

 

Tvá autorská kniha básní What Is Written That Is Given se skládá z cyklu obrazů obsahujících upravené fotografie z rodinného archivu. Jsou tvé básně autobiografické, nebo jsou auto-fikční?

Mé básně jsou autobiografické; neodkazuji se sice ke konkrétním situacím, ale taky nepopisuji abstraktní věci. Přijde mi užitečná nějaká míra univerzality. Něco vidím, a tak to použiji. Je mi zle, tak o tom napíšu. Mé básně jsou do velké míry deníkové. Fotografie v knize ořezávám tak, abych zvýraznila jejich podstatu. Poslední fotografické výřezy jsou spojeny s vodou a zobrazují „druhý břeh“, což pro mě v tomto případě symbolizuje život. Babička a dědeček nějakým způsobem tyto snímky umístili do alba, ať už s vlastním úmyslem nebo bez něj. Ve své umělecké praxi se zaměřuji na zkoumání paměti a vzpomínání. Mé hlavní poselství spočívá ve zdůraznění děravosti paměti a prostoru, který často odděluje jednotlivé vzpomínky a ovlivňuje můj tvůrčí proces. Věřím, že to nabízí mnoho příležitostí k zamyšlení se nad samotnou povahou paměti.

 

Báseň Michaela Šindlerová z autorské knihy What Is Written That Is Given, 2023

 

It's heavy 

It's fragile

It's hanging by a threat

But the threat is iron

 

And I thought I ran out of words

But here and there they come back

'Walking through mirror tubes aligned'

I think that's a perfect one

 

'Leading to Ruins of a blue sky wall'

And 'The rooms breathe memories of previous guests’.

 

*Intermediální umělkyně Michaela Šindlerová začala svá studia na pražské Umprum původně v ateliéru designu oděvu a obuvi u Liběny Rochové a od roku 2021 je součástí ateliéru Volného umění III. Její sólo výstava Tragedy in Acts proběhla tento rok v Artotéce v Městské knihovně v Praze. Minulou zimu strávila na zahraniční univerzitě v Lipsku v ateliéru Malby s intermediálním přesahem u Anne Speier. Vystavovala na mnoha skupinových výstavách u nás i v zahraničí, například umělecká instalace a performance v Artes v Portu v Portugalsku a výstava Smashed Memory, která se konala během 3měsíční umělecké rezidence taktéž v Portu.

---

Lenka Štěpánková

 

úvodní foto Matěj Racek

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
04.04.2023

JAN PANČOCHA - Přestal jsem se bát svobodně tvořit až v Rakousku

Rozhovory
08.06.2023

NICK HAVELKA - Ze šuplíku ateliér 50 m2 na periferii

Rozhovory
Články
Recenze
01.12.2022

Pokoje 2022 - aneb oživení dalšího prázdného domu