Sérii rozhovorů Lenky Štěpánkové Off-Site Conversations uzavíráme s poslední výtvarnou osobností, architektkou Thu Huong Phamovou*. Ve své umělecko-urbanistické praxi se dlouhodobě zabývá fenoménem vietnamské menšiny v Čechách. V současnosti toto téma prohlubuje v rámci uměleckého výzkumu na pražské Umprum, kde reflektuje soužití Vietnamců a Čechů v interkulturním veřejném prostředí a hledá možnosti propojení těchto skupin skrze participativní přístupy. Společně se dotkneme otázek sociopolitického vlivu místa ve vztahu k etnicitě s důrazem na geografické území česko-německých hranic, konkrétně města Cheb, kde Thu Huong provedla terénní výzkum spolu se sociologickým spolkem Socionaut. Výzkum se pak dál posune přímo do Vietnamu, kam se Thu Huong chystá na podzim tohoto roku.
„Hlavní cíl je proces poznání. Nastartovat skrze společnou aktivitu participaci všech zúčastněných.“
Na rozhovor a focení jsi nás pozvala do komunitní zahrady spolku Probuďme Nusle a sdružení Kokoza na Praze 4. Proč sis vybrala toto místo?
Nacházíme se v rušné čtvrti, kde je hodně automobilová doprava, málo zeleně, navíc u nádraží. Jedno z řešení udržitelného města je oživení dvorků zelení, zahrádkami. Zahradničení lidi spojuje, vyměňují si mezi sebou rady, co a jak pěstovat. Nese to ale spoustu dalších výhod. To, co si člověk vypěstuje, líp chutná, neplýtvá se. Zároveň je pěstování činností, kterou Češi rádi dělají. Jsou náruživý zahrádkáři a chalupáři, a to se výrazněji projevilo za Covidu. V tom vidím pojítko s vietnamskou komunitou. Vietnamci rádi pěstují taky z důvodů, že tu specifické byliny, které používají, nejsou, nebo se hůře shání. Nicméně nyní je v pražské Velké Chuchli velké pole s koriandrem, který se dováží i do Německa nebo do Velké Británie. Trochu ironie, vietnamské bylinky z Čech. A já taky ráda zahradničím s tím, že my vnitroblok nemáme, ale máme balkon. Tak jsem ti chtěla ukázat tuto městskou džungli v Nuslích.
Absolvovala jsi pracovní stáž v architektonickém ateliéru AllesWirdGut ve Vídni. Zároveň jsi v průběhu magisterského studia byla na stáži v UA v Antverpách a NTUT v Taipei. Co ti tato mezinárodní zkušenost přinesla?
Především nadhled. A rozdílné pohledy na architekturu, veřejný prostor a urbanismus. V Taipei jsem měla možnost více proniknout do „asijské“ architektury. Naposledy jsem totiž byla ve Vietnamu, když mi bylo 11 let. A co se týče Vídně, tak jsem se naučila trochu německy, stihla být u pár soutěží a i začátků developerských projektů.
Vietnamce navíc vnímá česká společnost dost specificky, dostala jsi jiný náhled na tvé téma při těchto stážích?
V Taipei si například mysleli, že jsem místní. Jinak jsem povětšinou brána, že jsem z Česka. V Antverpách a ve Vídni to neřešili vůbec. Nevidí ve mně někoho, kdo musí nutně reprezentovat svou kulturu, a pokud chtějí vědět víc ohledně mých kořenů, doptají se s mým souhlasem. Ale v Miláně na týdenním workshopu to bylo mrzutější a já musela vysvětlovat, že jsem opravdu přijela z Čech. Můj vietnamský původ mi ale pomohl se rychle zorientovat v „China Townu“ v Antverpách nebo v Haagu a ve Vídni zas v asijských obchodech, aniž bych uměla čínsky či korejsky. Paradoxně mě pak mí evropští přátelé prosili o „prohlídky“. Asijská komunita žije v těchto čtvrtích více odděleně, než jak jsme zvyklí z Česka. I když to na první pohled u nás vypadá, že se Vietnamci víc separují, tak se neuzavírají do svých čtvrtí. Jsou ale roztroušení po Čechách z ekonomických důvodů.
Vystudovala jsi architekturu a urbanismus na Fakultě architektury ČVUT v Praze, nyní jsi doktorandkou na katedře architektury na pražské Umprum. Proč ses rozhodla pro výzkum na uměleckoprůmyslové škole?
To je jednoduché, chtěla jsem vyzkoušet jiné prostředí. Líbí se mi, že studuji se spoustou zajímavých lidí z jiných oborů. Právě ta mezioborovost je inspirativní a skrze rozdílné myšlení se můžeme navzájem obohacovat a odpoutat od zajetých vzorců.
Tvá práce se zabývá soužití Vietnamců a Čechů v interkulturním veřejném prostředí. Mohla bys přiblížit pojem interkulturní a proč je důraz kladen právě na veřejný prostor?
Když se mluví o veřejném prostoru, tak by měl být inkluzivní, včleňovat všechny stejně. Interkultura podporuje diverzitu, chápe, že žijeme v době globalizace. Města začínají být hodně různorodá a když se upřednostní jenom potřeby majority, tak to není pro město udržitelné. A právě tam se odehrává můj výzkum. Interkulturní prostory můžou v sobě nést specifické dočasné nebo trvalé symboly té druhé skupiny.
Ve střední Evropě jsme zvyklí na určitý středověký urbanismus a s ním spojené veřejné prostory. To nemusí být přirozené pro migranty, kteří přijdou z Asie nebo Blízkého východu. Ale i pro Američany je to něco jiného. Jinými slovy interkultura oslovuje diverzitu a různorodost a vzájemné obohacení. My se rádi dozvíme něco o vaší kultuře a zároveň vám rádi ukážeme naši kulturu. V tom je ten rozdílný přístup, který se nepovyšuje nad jinou kulturu nebo zvyklosti, ale usiluje o to, je pochopit a včlenit do té stávající.
foto Jan Rybář
Otázku dočasných a trvalých symbolů jedeš zkoumat přímo do hlavního města Vietnamu na podzim tohoto roku. Zmínila ses, že jsi byla ve Vietnamu naposled jako dítě. Jaké máš plány a očekávání?
Na mou poslední návštěvu ve Vietnamu mám už jen matné vzpomínky. Teď na podzim máme v plánu s kolegyní architektkou Nikolou Žuchovou klasifikovat veřejné prostory v Hanoji a porovnat je se středoevropskou typologií. Jde nám o nalezení neformálních znaků veřejného prostoru a možnosti aplikování našich poznatků z místního šetření do českého prostředí. Chceme především pochopit, čím jsou tyto prostory jiné. Jde nám o nalezení genia loci. Existují jasné rozdíly: ulice v Hanoji jsou rušnější, panuje tu jakýsi chaos, ale pak tu hraje roli i něco jiného, mnohem subjektivnějšího. Ulice tam fungují jak horizontálně, tak vertikálně. Jedná se o kombinaci práce a bydlení ve vícegeneračních domech. Veřejný prostor více vyrůstá z topografie a členění vnějšího prostředí, místních podmínek země. Ale to jsou zatím obecné poznatky, nechci úplně předbíhat, více nám pak prozradí místní šetření.
Podrobněji se tvá práce zabývá interkulturními veřejnými prostory v rámci obce s vysokým podílem vietnamské menšiny. Pro svůj terénní výzkum sis proto vybrala lokalitu blízko hranic s Německem, konkrétně město Cheb. Co hlavního vyplynulo z terénního výzkumu v Chebu?
Na tomto konkrétním terénním výzkumu jsem se rozhodla spolupracovat se sociologickým spolkem Socionaut. Jednak jsem si vědoma toho, že nemohu obsáhnout všechny obory, kterými můj výzkum proniká a v druhé řadě je smyslem uměleckého výzkumu navazování mezioborové spolupráce. Provedli jsme kvantitativní průzkum v podobě rozhovorů, ale i kvalitativní průzkum v podobě online dotazníků. Dále plánujeme urbanistický workshop v rámci sousedské akce. Zatím nemáme vše vyhodnocené.
Cheb si tak trochu zakládá na své německé tradici, což je paradoxní, protože většina lidí z vietnamské komunity do Chebu přišla právě z Německa. Plyne to z pracovních dohod z bývalé NDR v 60. a 70. letech. Vietnamci přijeli v té době do Německa pracovat a když je Němci chtěli poslat nazpět s finanční kompenzací do Vietnamu, použili Vietnamci tento kapitál a začali podnikat v Čechách. Konkrétně zde v Chebu započala éra příhraničních tržnic.
Promítnul se tvůj původ během rozhovorů a vyplňování dotazníků do odpovědí dotázaných?
Určitě můj původ hraje roli, ať už chci, nebo ne. Stávám se jakýmsi pojítkem, prostředníkem, možná mediátorem mezi Vietnamci a Čechy. Je to náročná pozice. Žiji v obou světech, ale jsou věci, které mi unikají, nebo které si neuvědomuji. Během terénního průzkumu bylo jednou z výzev, jak s lidmi mluvit a přiblížit jim, o co se vlastně jedná. Vietnamci měli větší ochotu mi odpovídat. Hodně jsme mluvili vietnamsky, i když na začátku jsem se vždy ptala česky, kvůli českým kolegyním. Je třeba nakládat s větší důvěrou u Vietnamců a je třeba respektovat jejich soukromí. Naopak Češi měli tendenci být ke mně ne zcela upřímní oproti mým českým kolegyním a svůj negativní postoj k Vietnamcům přede mnou vyjadřovali shovívavě s tím, že si etnika navzájem nerozumí. Je to začarovaný kruh. Pokud je člověk dítě vietnamských migrantů, tak najednou patří do dvou světů a může dostat pocit, že si mezi nimi musí vybrat. Já jsem došla k závěru, že vybírat si člověk nemusí a může to pojmout jako výhodu.
Co je hlavním cílem tvého výzkumu? Redefinovat veřejný prostor, aktivovat občany, nebo samotná umělecko-urbanistická intervence?
Hlavní cíl je proces poznání. Nastartovat skrze společnou aktivitu participaci všech zúčastněných. Na podzim proběhne již zmíněný urbanistický workshop na sousedské slavnosti. Ve výsledku se snažím ověřit hypotézu, že se může vietnamská menšina účastnit na veřejném životě. Právě v tom vidím potenciál interkulturního veřejného prostoru a trávení volného času venku v parku, a ne v hospodě. A to mohou měnit a ovlivňovat sami lidé, skrze společné potkávání.
*Thu Huong Phamová
Vystudovala architekturu a urbanismus na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Během magisterského studia byla na výměnných pobytech na UA v Antverpách a NTUT v Taipei, kde pracovala na projektech zabývajících se problematikou sousedských vztahů. Absolvovala stáž v ateliéru AllesWirdGut ve Vídni. Spolupracuje se studiem Projektil architekti, kde se zaměřuje především na veřejný prostor a občanské stavby. V současné době je studentkou doktorského studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Text vychází s podporou AKTION Rakousko – Česká republika. Fotografie: Honza Rybář
