NICK HAVELKA - Ze šuplíku ateliér 50 m2 na periferii

Série rozhovorů Lenky Štěpánkové Off-site conversations dále pokračuje s vizuálním umělcem Nickem Havelkou*, který se nedávno přemístil nedaleko rakouského hlavního města Vídně do Bärndorfu, kde má nyní zázemí v podobě prostorného ateliéru. Rozhovor řeší otázky sociopolitického vlivu prostoru a prostředí ve vztahu k jeho umělecké tvorbě s důrazem na uměleckou práci na periferii, kde spolu se svým tátou z původního nápadu sestavit šuplík na Nickovy kresby nakonec vybudovali 50 m² velký ateliér, nebo průnik do veřejného prostoru geograficky ohraničeném rakousko-českým prostorem, kde je vícejazyčnost a mnohovýznamovost přirozenou součástí Nickovy umělecké praxe.

„Největší výhodou ateliéru na periferii je trávení intenzivního a kvalitního času jak nad vlastní tvorbou, tak s návštěvami.“

Androgynní nebinární figury vytvářejí psychologickou paralelu k prostoru ve velkoformátových obrazech Nicka Havelky. Role dané rodem se smazávají a přepisují tak společensky a politicky konstruovaný narativ. Ve své umělecké praxi podává zprávu o své realitě, přičemž se dlouhodobě zabývá vnitřním prostorem člověka vystavovaném neustálému tlaku zvenčí. Otázky duševního zdraví a kolektivní odpovědnosti ve stavu krize a kolapsu současného světa byly leitmotivem série maleb jeho diplomové práce I Am Fine?, zobrazující tuto intimní sféru, která podléhá vnějšímu světu a společenským nárokům.

Nedávno jsi absolvoval Die Angewandte ve Vídni a pak ses přemístil nedaleko hlavního města Vídně do Bärndorfu, kde máš nyní zázemí v podobě prostorného ateliéru. Zmínil ses, že jste ho stavěli s tátou. Připomnělo mi to americkou umělkyni Agnes Martin, která si v Novém Mexiku vlastníma rukama postavila svůj ateliér. Zajímá mě, jak jste společně výslednou podobu ateliéru probírali a navrhovali.

Ze zdravotních důvodů jsem se přesunul na venkov k prarodičům. Táta pochází z Rakouska a maminka z Česka. S tátou jsme přemýšleli, jakým způsobem společně trávit čas, a on navrhl vyrobit šuplík na mé kresby, které jsem přivezl z Vídně. Nakonec z toho je 50 m² velký ateliér. Výstavba trvala rok a já během toho najednou pocítil velký závazek. Táta to ale vycítil a řekl mi, že ten ateliér nemusím používat, že si z toho prostoru případně udělá klubovnu. To mi pomohlo se uvolnit, zbavit se pocitu, že tu budu muset do konce života zůstat, a díky tomu teď intenzivně pracuji a maluji dál po skončení školy.

Jaký je rozdíl mezi prací v hlavním městě a v ateliéru na periferii? Ovlivňuje tvou tvorbu, kde tvoříš?

Po tom, co jsem se přesunul na venkov, se moje malby radikálně změnily hlavně ve způsobu práce. Velkoformátová plátna jsem začal dělat až nyní, když mám na ně prostor. Navíc je vytvářím postupně, dělám na nich několik týdnů a měsíců. Jinými slovy změnou měřítka jsem změnil své přemýšlení a přístup.

Největší výhodou ateliéru na periferii je trávení intenzivního a kvalitního času jak nad vlastní tvorbou, tak s návštěvami. Občas malujeme kolektivně, čímž vytváříme common space, sdílený moment a prostor, a já tak dostávám jak zpětnou vazbu, tak odstup od své tvorby. Nevýhoda je občas v té samotě. Ve městě má člověk možnost rozptýlení. Proto si stanovuji denní režim, abych pracoval kontinuálně. Někdy je těžké být sám sobě jediným oponentem, ale díky životu na venkově se mi zlepšila pozornost a citlivost.

Zveš si sběratele a hosty, jsi taky v kontaktu se svými sledujícími na sociálních médiích, tam se ten geografický prostor ateliéru potírá.

Jsem pravidelně v kontaktu s vnějším světem, ať už skrze návštěvy, nebo sám vyrazím do Vídně, která je nedaleko. Virtuálně se propojuji s lidmi skrze živé přenosy z ateliéru přes Instagram. Sociální média jsou důležitým zdrojem, ze kterého čerpám z přítomnosti sledujících, přestože virtuálních. Na návštěvu ke mně nepřijedou lidé každý den a já je skrze digitální platformy mohu k sobě pozvat a seznámit s mou tvorbou jiným způsobem.

foto Kristýna Černá

Tvá diplomová práce I Am Fine? pojednávala mimo jiné o vnitřním prostoru člověka podrobovaném neustálému tlaku zvenčí. Výstavu série obrazů jsi prezentoval v galerii Zirkusgasse 38 ve Vídni. Obrazy jsi umístil do prostorové instalace připomínající pokoj.

Zásadní byl pro mě během studií rok na stáži v ateliéru Scénografie a filmové tvorby u Bernharda Klebera, kde jsem pochopil, že prostor sám o sobě má strašně silný narativ a mě baví ten normativní prostor nabourávat a přepisovat. Figura, lidské tělo v prostoru přináší strašně moc způsobů čtení. Architekturu výstavy jsem pojal tak, aby se diváci mohli stát součástí té scény, kterou jsem sestavil z gaučů, koberců a polštářů. Na velkoformátové malby tak šlo nahlížet z více perspektiv, a naopak na zem jsem umístil velké množství menších kreseb. Pokud návštěvník chtěl, mohl v galerii strávit delší čas a nechat na sebe to prostředí působit.

Pohybuješ se mezi různými místy, městy a institucemi. Myslíš si, že umělec*kyně má cestovat, stát se jakýmsi nomádem? Protože nároky na umělce*kyně na volné noze jsou v dnešní době tak extrémně vysoké, co se týče flexibility a dostupnosti, že je občas těžké vůbec stálé zázemí pro tvorbu vytvořit nebo udržet.

Žijeme v určitém geopolitickém prostoru, ať už chceme nebo ne. Ve své tvorbě vycházím z vlastní zkušenosti. Pohybuji se mezi dvěma světy a původy. Jako cizinec se umíš lépe adaptovat, máš víc identit, rozumíš rozličným jazykovým a geografickým kontextům. Přiznávám, je to maličko schizofrenní pozice, takže téma domova řeším neustále. Musel jsem přehodnotit, jestli se fixuji na místo nebo nějaký stav duše. To jsem začal překlápět do mé tvorby.

Umění se věnuji naplno, ale je to život v hrozné nejistotě. Pro většinu lidí z umění to má negativní dopad na jejich mentální zdraví, a to se nevyhnulo ani mně. Malba je pro mě nástroj k sebereflexi. Vyvrcholilo to mou diplomovou prací I Am Fine?, na kterou se navázaly otázky duševního zdraví a naší individuální a kolektivní odpovědnosti za ně.

*Nick Havelka je vizuální umělec působící v Rakousku. Absolvoval Die Angewandte v ateliéru Grafik & Druckgrafik. Jak sám uvádí, byla pro jeho současné směřování v malbě zásadní stáž v ateliéru Scénografie a filmové tvorby u Bernharda Klebera, kde začal pracovat s prostorem ve vztahu k figuře jako s hlavním narativem. Před nějakým časem se přemístil nedaleko hlavního města Vídně do Bärndorfu, kde má nyní zázemí v podobě prostorného ateliéru.