MARTINA STAŇKOVÁ - HER STORY

Rozhovory
07.12.2022

Přinášíme sérii rozhovorů Lucie Michnové, která se v nich zaměřuje na život umělce-absolventa po škole. Věnuje se otázkám emancipace a tématům tvorby současné generace, která vypráví autentické příběhy. Současně se v rozhovorech otevírá i otázka vztahu k veřejnému prostoru a jeho zapojení do umělecké tvorby. Druhý článek ze série se věnuje malířce Martině Staňkové.

Martina Staňková (1974) je malířka. Její cesta k umění není přímočará, ale o to víc může sdílením svého příběhu inspirovat ty, kteří hledají autenticitu v životě. Martina na obrazech pracuje doma obklopena svou početnou rodinou. Svými malbami ale jasně deklaruje, že žena od kuchyňského stolu může být stejně tak hodnotnou umělkyní, jako její heroický protějšek. Podtitul našeho rozhovoru by se mohl nést v motivační větě: „Do what you wish”! Vyprávění o proměně života pomoci umění zde:

Jak vypadal tvůj život ještě před tím, než ses rozhodla stát se umělkyní. Mohla bys popsat formativní vlivy na toto rozhodnutí?

Jako dítě jsem byla experimentem svého otce. Ten byl pedagog a uplatňoval na mě svůj výchovný program. Od tří let jsem se učila číst a psát a po nástupu do školy už jsem vše uměla. Do šesti let jsem byla jedináčkem, potom se mi narodila sestra. Maminka byla lékařka a z rodinného života utíkala za prací. Do mých čtrnácti let se veškerá pozornost otce soustředila na můj školní výkon, akcentoval pouze vzdělání. Bydleli jsme v bytě na sídlišti v izolaci od širší rodiny a přátel. Kolem sametové revoluce se naši rozvedli a svoboda se odehrála jak ve veřejném životě, tak i v mém soukromém. V roce 1990 jsem se shodou náhod ocitla na prvním obnoveném reálném gymnáziu PORG, což bylo mé velké štěstí. Ondřej Štefl tehdy otevřel první ročník a škola byla plná zajímavých lidí. Učili tam experti z různých oborů nebo ti, co před revolucí učit nemohli. Najednou jsem byla mezi lidmi, které jsem zajímala jako člověk. Začala jsem tam malovat a organizovat akce a happeningy a pedagogové mě podporovali, ale zároveň jsem v sobě měla deprese z předchozího rodinného života a necítila jsem žádnou sebehodnotu. Přestože jsem byla na gymplu úspěšná, tak jsem si to zas až tak neuměla užít. Také jsem příliš nepřemýšlela nad tím, co bych chtěla dělat. Na vysokou jsem se přihlásila na pedagogiku a odstěhovala se do Brna, jenže na začátku druháku máma onemocněla akutní leukemií a musela jsem se vrátit zpět do Prahy. Stihla mi tak akorát ukázat, jak se zapíná pračka, a pak nastoupila na chemoterapii. Musela jsem jí poskytovat celodenní péči, a i když absolvovala transplantaci kostní dřeně, nakonec po roce léčby nemoci podlehla. Bylo mi 22 let, když jsem žádala soud o svěření sestry do mé péče. V té době jsem neměla žádný osobní život. Krom školy jsem ještě pracovala, abych nás zvládla uživit. Umělecký život jsem vykonávala, ale nebyl záměrný a zvědomělý. Utíkala jsem ke kočovnému divadlu a k malování. V roce 1998 jsem měla první výstavu v prostorách nakladatelství Paseka a také jsem udělala scénografickou výpravu pro představení Tracyho Tygra v divadle Rubín. Mezitím jsem poznala svého muže a později jsme založili rodinu.

Tohle jsou důvody, proč pro tebe nebyla tvá profesní dráha důležitá, ale postupně jsi pocítila potřebu a touhu vydat se svým vlastním směrem a zaměřila ses sama na sebe a budování pozice jako umělkyně?

V té době jsem nevnímala kariéru jako důležitou, potřebovala jsem si vybudovat bezpečné prostředí a tím mi byla má vlastní rodina. V průběhu mateřství jsem ale tušila, že se nechci vrátit k předchozímu zaměstnání. Cítila jsem v sobě potenciál, ale nevěděla jsem, jakým směrem se vydat, a zároveň jsem netušila, co to znamená být umělec. Shodou různých okolností jsem začala chodit na kurz kresby do ateliéru k Nině Mainerové, kde jsem později začala sama učit, a tím se mi rozšířily kontakty v uměleckých kruzích. V té době už jsem vystavovala, ale má pozice byla spíše na úrovni solitérního autodidakta. Martin Mainer mi řekl, že ty mé věci jsou dobré, ale bez vzdělání mohou být zpochybnitelné. A tak jsem se přihlásila poprvé na AVU. A nezvali mě ani napodruhé.

Nakonec se ti ale povedlo se na školu dostat.

O tři roky později mě v rozhodnutí podpořil Robert Šalanda, u kterého jsem studovala na Scholastice. A také můj muž. Bylo mi 41 let, když jsem si podávala přihlášku na malbu k Jirkovi Černickému na UMPRUM. U přijímaček byli snad úplně všichni z katedry volného umění, včetně několika studentů. A pak mi po přijímačkách zavolali ze studijního, že by mě k sobě rád vzal Jiří David.

Tvou touhou bylo se profesionalizovat. Jak ses po nástupu do školy cítila v pozici studentky?

Byla jsem zvyklá hospodařit se svým časem a mít čisté místo na práci. Nástup do školy byl pro mě šok. Trochu jsem si říkala, kde jsem se to ocitla. V ateliéru to vypadalo jako po výbuchu, všude bordel, všechno ušmudlané a béžové. Vedly se tam nekonečně dlouhé debaty, ve kterých nebyl jasný začátek ani konec. Ale jakmile se řešilo umění, bylo to skvělé. Nejdůležitější pro mě bylo vést oborovou diskuzi. Taky jsem nevynechala jedinou přednášku, byla jsem totiž úplně hladová po vědění.

Co bylo pro tvůj vývoj při studiu nejdůležitější?

Mou velkou motivací bylo tu školu hlavně dokončit a nejdůležitější byli mí kolegové spolustudující, ty snad vnímám podstatněji než samotné vyučující. Byli silnými soupeři a zároveň dobří přátelé a díky tomu jsem byla schopná studium zvládnout. V ateliéru Jiřího Davida bylo podstatné obstát tvrdou kritiku a ostrou diskuzi. Jiří byl velkorysý a světák. V průběhu studia jsem prošla různými ateliéry v rámci stáží. Vladimír Skrepl měl jemný pedagogický přístup a diskuze v jeho ateliéru byla taková autentická. Důležité bylo také vidět svou práci v kontextu tvorby nejmladší generace a obhájit se v konkurenčním prostředí.

Na svých obrazech pracuješ dlouhodobě z domova, jak se ti daří tvořit v bytě, který sdílíš se svou početnou rodinou?

Když byly děti menší, tak jsem chtěla být s nimi a ne od nich odcházet do ateliéru, to by mě tam bez nich ani nebavilo. Zároveň jsem ale nechtěla být jenom s nimi a potřebovala jsem něco dělat. Takže pracovat doma byla jediná možnost. Všichni jsme si na to zvykli a děje se to přirozeně dodnes. Pokaždé se ale snažím danou sérii někde vystavit a vidět, jak to dílo komunikuje samo o sobě v jiném prostředí.

S jakými tématy ve svých malbách pracuješ? Na některých obrazech se nevyhýbáš ani religiózním námětům.

Zabývám se formálním řešením, vytvářím si omezení a mantinely, které následně dalším přemýšlením a rozvíjením motivu překračuji. Prošla jsem si otázkami geometrie, barevnosti, eliminace malířovy stopy v gestu. Dlouhodobě také řeším, jak pojmout zobrazení figury, protože je kolem toho mnoho klišé. Postupně přecházím od geometrie k rozvolnění námětu i linky, která je více neřízená a organická, až k florálním motivům a jejich napojení na figuru. Občas rozvolním malířské gesto, až mi běhají květiny po obraze. Co se týče tématu, ovlivňují mě také nekonečné diskuze s mým mužem, který je teologem. Skrz malbu jsem se vypořádala i s ukřižováním Ježíše. Sejmula jsem ho z kříže a nechala ho utéct kamsi pryč. Vždy zpracovávám témata, ale k analýze dochází až zpětně.

Jako umělkyně vstupuješ i do veřejného prostoru. Mohla bys nám popsat, jakým způsobem přistupuješ k této tvorbě?

Do veřejného prostoru ráda vstupuji spontánně a nekontrolovaně a nahodile. Takto jsem v 16 posprejovala s kamarádkou náš panelový dům, takto jsme vystupovali s pouličním divadlem na návsích a náměstích a i mé intervence s dětmi v kroužku umění ve veřejném prostoru ve studiu Paleta byly vždy živelné, jednorázové a neopakovatelné. Další příklad je komentovaná prohlídka na štendru holešovického secondhandu, kde jsem místo oblečení na ramínka pověsila své práce a zákaznicím je komentovala, nebo jednodenní intervence v rámci festivalu Pavlač na Fakultě sociálních věd v Praze, kde jsem svá pomalovaná plátna přehodila na pavlačích přes zábradlí jako koberce. Je mi bližší akce a happening než socha nebo plánovitě a organizovaně pomalovaná zeď.

Mezi posledními výstavami byla Osobní mytologie v Domě umění v Brně, která představila tvorbu současné mladé generace umělkyň a umělců. Jaké máš další plány do budoucna?

Výstava je důležitá pro ten kontext, ve kterém se odehrává. Má práce je prezentována společně s díly mladých umělců a tím se tak trochu stávám součástí současné generace i já. Na paní z obýváku se třemi dětmi je to celkem dobrý. V budoucnu bych ráda vystavovala v zahraničí a zkusila výtvarně doprovodit nějakou knihu svými obrazy nebo ilustracemi. Nápadů mám spoustu.

 

https://www.martinastankova.cz/

---

Lucie Michnová

 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
24.10.2022

Překlápět svět do zvuku - rozhovor Pavla Klusáka s Romanem Štětinou

Rozhovory
01.11.2022

HILDA KOLEKTIV

Rozhovory
04.04.2023

JAN PANČOCHA - Přestal jsem se bát svobodně tvořit až v Rakousku