Nový podcast Umění pro město vytváří Roman Štětina. Jak se oceňovaný audiovizuální umělec dostal do role vášnivého audioreportéra? Co je uvnitř? A co je tak báječného na referování o vizuálním umění skrze čistě zvukové médium?
---
rozhovor Pavla Klusáka vznikl pro Qartal 07
---
P K : Romane, co se muselo stát, aby se zavedený umělec stal autorem sólově vyráběné podcastové audiosérie?
R Š : Dalo by se to říct bonmotem: Nedopatřením jsem se dostal především k výtvarnému umění. To, že se ze mě stal audiovizuální umělec, je větší shoda náhod než to, že vytvářím podcast. K audiu jsem vždycky směřoval víc než k vizuální tvorbě. Při studiu na AVU jsem pracoval pro stanici Českého rozhlasu Vltava: vznikla pravidelná týdenní rubrika Radiogalerie. Tam jsem postupně během let 2010–2012 udělal rozhovory s pětaosmdesáti výtvarnými umělci. Bylo to ještě před érou podcastů, ale formálně to byl podcast: vysílalo se sedm minut, ale kompletní tvar, asi půlhodinový, publikoval rozhlas na svém webu. Pak jsem se začal věnovat víc umění. Pro rozhlas jsem pak ještě sem tam něco vytvářel, s Michalem Pěchoučkem jsme natáčeli dokument o Jindřichu Chalupeckém, mezi dokumenty pro Radio Wave byl třeba projekt o sexualitě Zhasni. S mou ženou Terkou jsme vyvinuli pohádkový podcast Kolíbka a v rámci ateliéru Intermédií II. na AVU jsme spustili podcast Radio Frakce. Ale při tom všem se mi po rozhlasové práci začalo stýskat. Uvědomil jsem si, že sním o vlastním autorském podcastu: proto se teď cítím vlastně naplněný. Někdo mě může vnímat primárně jako audiovizuálního umělce, ale já jsem se vrátil do vod, ve kterých je mi vysloveně dobře.
P K : Je práce na podcastech publicistická, nebo do ní vpouštíš i volnější umělecké impulsy?
R Š : To vůbec nedokážu říct. Nemám totiž skutečné publicistické vzdělání, takže nedokážu posoudit, jestli moje pracovní metody v něčem vybočují. Ale kreativní se mi zdá výroba podcastu velmi. Víte, co je skoro až návykové? Při málokteré činnosti cítím určité intenzivní vibrování, tady ano. Člověk má pocit, že mu mozkové závity v tu chvíli pracují na plné obrátky. Je třeba rychle střídavě myslet na různé věci: jak vést rozhovor, jak to celé poskládat a odvyprávět, sound design je samozřejmě další autorská věc… Je třeba věnovat se dost různorodým činnostem, které jindy obstarává víc lidí, menší tým: Tady mě baví právě to, že celý tvar dělám sám – scénář, práci v terénu, postprodukci, vlastně i promo.
P K : Musel jsi pro podcast sám vytvořit i hudbu?
R Š : Zkomponoval jsem sound design, který se myslím pohybuje na hranici mezi hudbou, prací s ruchy a zvukovou grafikou.
P K : Podcast pokrývá aktivity programu Umění pro město. Které konkrétně, a jak?
R Š : Moje myšlenka, která stojí za podcastem, je jednoduchá, ale pádná. Umění ve veřejném prostoru by mělo mluvit samo za sebe, nemělo by potřebovat dovysvětlení. Ale představuji si, že někdo jezdí každý den do práce kolem některého z muralů, třeba kolem Péráka na Žižkově nebo kolem Plavkyní od Davida Mazance na Nádraží Hostivař: podcast nabízí možnost dozvědět se víc. Třeba: v případě muralu od Toy Box, zmíněného Péráka, jsem zašel za Petrem Janečkem, znalcem moderního folkloru; ten dovysvětluje, jak se z dřívějšího strašidla, které vyskakuje ze tmy a div při tom neznásilňuje mladé ženy, stal po válce superhrdina bojující proti nacismu a dalším útlakům. Podcast zkrátka chce jít za dílo, jednak hlouběji a jednak do různých vrstev.
P K : Další funkcí podcastu je dokumentovat po svém akce, performance a happeningy, které se odehrály jednorázově.
R Š : Ano, tady může reportáž umožnit další život dílu, které v čase existuje jen krátce. Pod radotínským dálničním mostem, tzv. Lahovickou estakádou, se slavil Slunovrat; na Štvanici se v říčních lázních odehrála série akcí Vodoléčba; David Helán a Pavel Tichoň performovali na Vltavské u své výstavy Promoudření; podobné události proběhly či proběhnou pouze jednou: v podcastu je reportážně dokumentuji. Pak existují projekty v procesu, kde vstupujeme do dlouhodobého dění: Martin Zet má realizaci Tvárnice dočasně mezi starou a novou budovou Národního muzea. Zároveň se směřuje k trvalému osazení tohoto díla na sídlišti Pankrác, kde lze dodnes narazit na realizace Martinova otce, sochaře Miloše Zeta. Prošel jsem s Martinem Zetem příslušná místa a mluvili jsme o tom.
P K : Co natáčíš teď, ve dnech, kdy spolu mluvíme?
R Š : S Pavlem Karousem se jdeme podívat na realizace sídlištních soch v perimetru Jižního města. Pavel v době covidových uzávěr vytvořil sérii procházek po uměleckých dílech ve veřejném prostoru – trasy je možné najít na webu umenipromesto.eu. Společně bychom si měli v podcastu všímat soch, plastik a jiných děl z hluboké normalizace, z jejího konce ovlivněného postmodernou až po současné korporátní umění. Kdoví, jak bude tenhle díl podcastu nakonec vypadat: každopádně v době, kdy budou čtenáři držet tenhle časopis v ruce, už bude k dispozici.
P K : Poslyš, není nakonec poněkud paradoxní referovat o výtvarném umění prostřednictvím čistě zvukového média?
R Š : Zdálo by se, že ano. Moje zkušenost ovšem ukazuje, že na tom není nic absudního nebo nepřekonatelně rozporuplného. Shodou okolností dělám doktorát na AVU: tématem mé práce je popis uměleckého díla. V antice se rétoři snažili popsat sochu tak, aby jejich popis, ekfráze, působil právě tak esteticky jako původní dílo, ba je účinkem ještě předčil! Zdařilá ekfráze „činí slyšené viděným a posluchače divákem“, jak říká stará definice. To je koneckonců důvod, proč mě práce na podcastu tak baví: překlápět svět do zvuku. A vytvářet zvukové dílo tak sugestivní, že v posluchačích provokuje mentální obrazy.Podcast Umění pro město najdete na webové adrese https://www.ghmp.cz/podcasty/ a na Spotify, Apple Podcasts, Soundcloud a dalších obvyklých streamovacích platformách.
