BĚTKA KRŇANSKÁ - Otevírám myšlenku ženy jako lidské bytosti, která si dělá, co chce

Rozhovory
21.04.2023

V sérii rozhovorů Lucie Michnové pro ForUM se autorka zaměřuje na život umělce-absolventa po škole, přičemž se dotýká otázek emancipace a tématům tvorby současné generace, která vypráví autentické příběhy. Současně se v rozhovorech otevírá i otázka vztahu k veřejnému prostoru a jeho zapojení do umělecké tvorby. 

V rámci ohledávání možných strategií udržení si umění v životě v letech následujících po dokončení uměleckého vzdělání se Lucie Michnová rozhodla oslovit Bětku Krňanskou - viditelnou a emancipovanou ženu, která sebevědomě intervenuje do veřejného prostoru a vyjadřuje se svou uměleckou prací k otázkám současných environmentálních problémů nebo genderových nerovností. V několika posledních letech navíc vyvíjí snahu o mezinárodní působení. Žije a pracuje v Aténách, kde se také potkaly v jejím ateliéru a společně navštívily její aktuální výstavu Effimism v galerii MISC. O tom, jak se jí daří působit na dvou kulturních scénách, jakým způsobem se vyvíjí její tvorba a co vše ji ovlivňuje a kam směřuje se bavily v mtamním parku na dětském hřišti, kde si společně hrály jejich děti

 

Pocházíš z nějaké specifického kontextu nebo zázemí, které tě formovalo při počátečním uměleckém směřování?

U nás v rodině nikdo umělcem nebyl. Můj táta má expresivní a performativní přístup k životu spíše osobnostně a já sama jsem byla vždy hodně extrovertní a odmala jsem měla ráda pozornost. Také jsem začínala ve sportu, jako spousta dalších umělců, kteří se profesionálně věnují umění. Ale nemyslím si, že specifické zázemí musí hrát zas až tak významnou roli, pokud máš motivaci a energii, kterou do toho dáš a jsi schopná to dlouhodobě vydržet.

Jak ses tedy rozhodla stát se umělkyní, ovlivnily tě školy, kterými jsi prošla?

Na střední škole jsem studovala textilní návrhářství a oděvní design a už tam mě bavila kresba a malba. Po střední jsem nastoupila na DAMU na alternu k Tomáši Žižkovi na takový fluidní obor, který spojoval site-specific, performance a různé další žánry, ale DAMU byla v té době docela temná. Na vedoucích pozicích byli jen muži a já jsem cítila, že potřebuju dělat něco jiného v jiném prostředí. A tak jsem nastoupila na UMPRUM, nejprve na textilní tvorbu na užitém umění. Tam jsem si prošla tvrdým drilem. Po studentech bylo požadováno dvakrát týdně nosit nové práce a hledat řešení na zadané úkoly. To mě sice naučilo pracovat systematicky a efektivně, ale chyběla mi volnost. Protože už tehdy jsem tušila, že potřebuji pracovat volněji a bez zadání zvenčí.

A potom jsi přestoupila na malbu k Jirkovi Černickému?

Nejprve jsem tam šla na stáž a v přístupu k výuce to byl zase opačný extrém. Měla jsem úplnou volnost a čekalo se, s čím na konzultace přijdu. No a tak jsem řešila to své téma, které bylo neustále zpochybňováno. Poznala jsem tam ale Davida a s ním jsem pracovala u něj v ateliéru a musím říct, že mě naučil nejvíc. Jednak všechny ty malířské techniky, ale taky nějaké sebevědomí. Ve škole jsem měla pocit, že všechno, co dělám je podrobováno kritice, ale ne zas tak konstruktivní, abych si z ní vzala to, na čem bych mohla dál stavět.

Takže tě to studium zas až tolik neovlivnilo, ať už v pozitivním, nebo negativním smyslu?

Já jsem ve škole právě ani moc nebyla. Ne, že bych se tomu vyloženě vyhýbala, ale měla jsem malé dítě a chtěla jsem spíše pracovat v ateliéru, než vysedávat na schůzkách, kde se vedou celodenní zdlouhavé debaty. Taky jsem úplně neměla pocit, že se s mužskými vedoucími můžu otevřeně bavit. Přišlo by mi super, kdyby ateliéry byly vedeny genderově napůl, aby se energie vedoucích pedagogů vyvážily.

foto Lucie Michnová

V průběhu studia se ti narodil Alva, jak jsi to rané mateřství prožívala v kontextu studování?

Od Jiřího Černického občas padaly řeči, že se holky umělkyně s dětma už budou starat jenom o děti a odstěhují se na vesnici a ukončí kariéru. To mě štvalo. Asi mám v sobě i nějaký divný komplex a potřebu neustále něco dokazovat. Obecně mám pocit, že jsou ženy podceňovány. Ale já sama zvládám všechno i s dítětem. Samozřejmě záleží na socioekonomickém kontextu a taky je důležité mít k tomu mateřství vhodného podporujícího partnera. Zároveň to už je ale taky na tobě, koho si vybereš.

Takže ses jako studující máma umělkyně cítila v instituci bezpečně?

V době mého studia na UMPRUM nebylo pro děti vůbec nic. V té době jsme měli s Davidem ateliér v MeetFactory a pracovali jsme tam. Ve škole jsem se párkrát objevila, Alvu jsem měla v nosítku, nakojila jsem ho a snažila jsem se prezentovat své věci, ale tak nějak to nešlo. Až trochu později, když AVU iniciovala vznik školky pro děti, jsem tam Alvu dávala. Byla to první iniciativa pro studující rodiče umělce v našem prostředí. UMPRUM to zpočátku podporovala, ale nakonec se ukázalo, že to prostě nejde. Potom jsem se ale přihlásila na magistra a odjeli jsme na celý rok pryč, nejprve do Lipska, a pak do Atén.

A to se stalo zlomovým… Podařilo se ti začít budovat kariéru na dvou scénách, jak vnímáš rozdílná specifika uměleckých scén, ve kterých působíš?

Když jsme s Davidem přijeli do Atén a ještě jsme neměli svůj ateliér, tak jsme přirozeně chtěli poznat lidi, kteří tady žijí, a vidět, co dělají. Tak jsme je začali navštěvovat v ateliérech, a pak jsme organizovali výstavy. A tím vznikla možnost ukázat svou práci více lidem. Záhy jsme si tu koupili ateliér a tím jsme začali vytvářet podmínky pro to v Aténách pracovat a začít budovat profesionální a přátelské vztahy a kariéru na dvou scénách. Zároveň pracovat jak tady, tak v Česku, je o práci navíc. Chci být aktivní tady i tam, a to je občas náročné skloubit.

Jak vás tu přijali?

Vesměs dobře, ale ne všude. Samozřejmě jsou tady galerie, které na nás pohlíží jako na někoho, kdo sem přijel dělat kariéru. Ale vlastně je zajímá, kdo jsme a co děláme za tvorbu.

Aby umělec mohl vystavovat, je nutné si vybudovat důvěru místní scény. Je potřeba být vystavený jednou galerií, která lidem odprezentuje práci, vloží do umělce důvěru, a ten se tím stává jakoby schváleným na scéně. Galeristé tady chtějí vidět práci, hodně prací, snahu a chuť vystavovat, ale to je asi stejné jako kdekoliv jinde…

Bětka s Alvou před výstavou Effminism, foto Lucie Michnová

Tvá nejnovější práce je vystavena na výstavě Effminism v galerii MISC, ve které kombinuješ jak malbu s objektem, tak nejrůznější techniky a tematicky vyjadřuješ i svůj postoj k feminismu.

S mým ADHD mě baví dělat více věcí zároveň a na současných pracích kombinuji několik technik dohromady. Vše si musím připravovat, stříhat, šít, skládat různé obrazce dohromady… Teď pracuju s fotkama a sbírám data z internetu. Používám AI, u které mě baví chyby, které generuje, například u rukou vznikají místo prstů takové hybridní klacíky. Moje poslední výstava Effminism je v tom taková komplexní, zahrnuje můj zájem o více médií a vše se to v tom propojuje. Mám chuť to technicky stále někam posouvat. Musím říct, že mám velké štěstí na lidi, na které narážím a kteří mi chtějí s mým experimentováním pomoct. Některé mé nápady jsou crazy, ale je pro mě důležité, že mě to někdo nechá dělat. Například tisk na háčkovaný materiál nebo ty moje rozřezané kapoty.

O čem jsou ty kapotové objekty?

Je pro mě důležité vyhledávat materiály, které mohou mít další a nové využití, a pracovat s nimi. Zvolila jsem si kapoty od auta, protože auto je hrozně symbolický objekt. Navíc v Aténách je ten pocit ještě umocněný všudypřítomností aut, které tady jezdí úplně všude, i po chodnících. V městské části Exarchie se auta podpalují jako symbol protestu. Když chceš vyjádřit nesouhlas nebo škodit, tak zapálíš něčí auto. Je to prostředek, který je součástí našich životů, ale zároveň je auto destruktivní samo o sobě. Ničí planetu, ovzduší a stejně si do toho sedáme, protože je to pohodlnější a dělá to každý. Zároveň je to objekt, který je krásný, lesklý a má super křivky… V mé poslední výstavě jsou zastoupena auta v kontextu reprezentace ženských těl. Auto vnímám jako vrchol patriarchátu. Pokud má muž dostatek peněz, tak může mít luxusní auto a hot holku. Holky na mých obrazech pózují ve vysokých podpatcích a krátkých sukních.

foto Lucie Michnová

Není to stereotypní?

Z ženského těla používám jen jeho fragmentární část, například nohy nebo ruce, tím to anonymizuji. Ve veřejném prostoru se setkáváme s fotkami holek třeba na billboardech, které pak můžeme potkat a spojit si to s nimi, ale na mých obrazech je to anonymní, skryté. Otevírám myšlenku ženy jako lidské bytosti, která si dělá, co chce. V současné době vnímáme jenom své virtuální obrazy, ale nevíme, kdo a co za tím doopravdy je. Současná žena může být vnímaná sexualizovaně a je často odsuzována za svá rozhodnutí. Například sex working. Jenže znám holky, které se takhle rozhodly živit dobrovolně, mají hromadu peněz a využívají patriarchát. Nehrají hru podle daných pravidel, pravidla si sama vytváří.

Ty sama ve své práci používáš i své vlastní tělo?

Mám svoje touhy a chci se cítit dobře a mít pozornost, ne být například jenom máma.

Pojďme ještě probrat ty rukodělné techniky, se kterými jsi začala pracovat?

Zajímá mě vyhledávání technik, které byly historicky genderově rozdělené. Baví mě to nabourávat. Chodím do kovodílny obrábět kov, pracuju s bruskou, plasmou, sama si vše řežu a opracovávám. Baví mě se to učit a vyhledávám si i různé workshopy. Takhle jsem se naučila například pletaření s ratanem. Propůjčuju si ty historicko-rukodělné techniky, ale zároveň je aktualizuju a používám v novém kontextu. Kvalitní řemesla upadají a nahrazuje to rychlovýroba a shitty produkty z Číny na jedno použití, což mě hrozně vytáčí.

Jaký další workshop máš v plánu?

Právě teď se chystám do Japonska na workshop shibori, což je technika vázání batik. S batikou experimentuji dlouhodobě, ale vážu ji spíše náhodně a úplně nevím, co dělám. V tom Japonsku bych se chtěla naučit s tím pracovat vědomě.

Jaké techniky používáš pro svou malbu?

Během covidu jsem začala pracovat s přírodními materiály, protože spousta výtvarných obchodů byla zavřených a já jsem stejně trávila většinu času na chalupě a potřebovala jsem taky zabavit Alvu, takže jsme společně sbírali různé přírodniny a začali jsme vyrábět přírodní barvy. Taky pracuju se včelím voskem, který funguje jako rezerva. Je to tradiční technika barvení látek, která se dříve používala. Aktuálně s tím pracuju ve vrstvách, nanesu vosk, potom maluju, vosk zapouštím do plátna… celý proces hezky voní, takže se neotravuju při práci.

Atény se snaží dostat z krizí, které je v posledních letech zasáhly, inspiruje tě to tady?

Město mě ovlivňuje každý den, připadám si tady občas jako na jiný planetě. Dělám si mobilem deníkový záznam z každého dne ze situací všedních životů, které jsou pro mě něčím neobvyklé. Některé motivy z veřejného prostoru se pak stávají námětem pro mé obrazy.

Jak jsou na tom místní mladí umělci?

Řekla bych, že se tady Ministerstvo kultury příliš nezaměřuje na podporu mladých umělců. Nevypisují granty, jako u nás. Jsou tady dva hlavní mecenáši, kteří se trumfují, který z nich podpoří zajímavější projekt. Když pak mladý umělec dostane podporu od nich, tak je vidět a má větší šanci vystavovat. Ale obecně si myslím, že Atény jsou lépe napojené na mezinárodní uměleckou scénu. Je to zároveň škoda pro Prahu, která je takový kousek od Berlína nebo Vídně, a ten potenciál tam je. Doufám, že se to časem zlepší… Zatím můžu říct, že tady mám větší šanci se prosadit a dostat dál do zahraničí než v Čechách.

---

Lucie Michnová

 

 

 

 

 

Komentáře (1)
lucie michnová
02.05.2023 10:05:32
Výstava Effimism v galerii MISC Athens, kurátorka Sylvia Sachini / vystavující Bety Krňanská, Nikola Balberčáková, Pennie Key

Inzerce

Související články

Rozhovory
29.01.2023

JAN KVÍZ - Chceme škole způsobovat bolest

Rozhovory
07.08.2023

ANDREA VOJKOVSKÁ - Jsem v proudu

Rozhovory
07.12.2022

MARTINA STAŇKOVÁ - HER STORY