Žít mezi uměním: Umělecká díla na sídlišti Ďáblice

Nestává se často, aby člověka jeho kroky zavedly na sídliště z jiného důvodu, než je návrat do domova nebo návštěva známých či rodiny. O to menší je pak pravděpodobnost, že mezi paneláky zavítáme za účelem kulturního nebo uměleckého zážitku. Přesto však najdeme v Praze taková místa, která jsou kromě obyčejného sídliště také architektonickým a uměleckým svědectvím své doby.

I přes přetrvávající ambivalentní postoj veřejnosti vůči panelovým sídlištím a souvisejícím výtvarným realizacím z období socialismu v posledních letech debata na toto téma ožila, s čímž se mimo jiné pojí zájem právě o ona výtvarná díla. Zvýšenou pozornost v posledních letech zažívají také pražské Ďáblice, které odborníci řadí do slohu takzvaných „krásných sídlišť“ druhé poloviny 60. a začátku 70. let minulého století. V návaznosti na návrhy nové developerské výstavby na místě bývalých spotřebních družstev Včela, které byly představeny v roce 2017, se obyvatelé Ďáblic jasně vymezili proti plánovanému projektu. Jejich nejsilnějším argumentem je právě mimořádná urbanistická a architektonická kvalita ďáblického sídliště, kterou dokresluje UNESCEM oceněná úprava místní zeleně a mimo jiné také sochy a výtvarné dekorace, které na sídlišti najdeme.

Projekt ďáblického sídliště byl odsouhlasen roku 1967, výstavba začala o dva roky později, přičemž vládní usnesení o povinnosti vyčlenit z projektového rozpočtu nových obytných celků 1–4 % na umělecká díla vešel v platnost v roce 1965. Vyčleněná částka přirozeně musela být proporční k velikosti a důležitosti výstavby, rozhodovací procesy při výběru umělců a jejich návrhů také nebyly nejjednodušší, tudíž byl vytvořen takzvaný výtvarný generel, jehož účelem bylo vše zpřehlednit. Na výběr umělců a projektů dohlížel také sám hlavní architekt Viktor Tuček; umělci nebyli pověřováni za účelem tvorby solitérních autorských děl, která se na architekturu a veřejný prostor naroubují, výtvarné prvky byly chápány jako nedílná součást komplexního řešení architektury a urbanismu obytného celku. Práce autorů a jejich materiální i tematické pojetí jednotlivých děl tedy vznikalo v zásadě souběžně s výstavbou sídliště (některá díla byla samozřejmě osazena později či dodatečně podle vývoje různých staveb), primárním úkolem pak bylo nejen podtrhnout charakter jednotlivých částí sídliště, ale v dobových intencích také rozvíjet estetického, potažmo ideologického ducha místních obyvatel. Na poměrně malém prostoru se tak člověk mohl, a stále může – i přes značné ztráty během rekonstrukcí z devadesátých a nultých let – setkat s pestrou škálou plastik, reliéfů i prostorových realizací v pojetí formálně i materiálově různorodě založených autorů a autorek.
 

Kategorizovat můžeme výtvarná a dekorativní díla na Ďáblickém sídlišti různě – zatímco velmi zdařilá publikace Sídliště Ďáblice – Architektura pro lidi je člení vzhledem k charakteru obsahu a s ohledem na demografický vývoj sídliště podle životních etap obyvatel a s tím spojených institucí (od výzdoby mateřských a základních škol přes kulturní dům až po domov seniorů), pro tento článek je vhodnější výtvarná a dekorativní díla uchopit jak prizmatem užitého média a materiálu, tak také v kontextu budov a míst, pro které vznikala.

První a zároveň zdaleka nejzachoval ější skupinou výtvarných dekorací jsou domovní znamení realizovaná ve vestibulech některých deskových domů (především těch, které nebyly financovány družstvy s velmi omezeným rozpočtem). Starodávný zvyk označovat dům konkrétním znakem se projevil i na ďáblickém sídlišti, v tomto případě však nešlo o středověké označení cechu či sorelovou nutnost zobrazit panslovanské tendenční příběhy, jako spíš o odlišení jednotlivých vchodů a přidanou hodnotu parteru. Na těch stěnách výtahových šachet, které nestíní schodiště, tak můžeme najít rozmanité cykly různých témat – od parafrází planet sluneční soustavy od Michala Hesse ve Štíbrově ulici, přes až kubisticky geometrické reliéfy Viléma Veselého v Kurkově, Čtyři roční doby Jana Hány v Kyselově, Otevírání studánek Vlastimila Květenského v Hlaváčově až po mozaiky Valdemara Sokola v Chabařovické ulici a další. Znamení se liší nejen veskrze lyrickými tématy, která autorům dovolovala poměrně velkorysé možnosti výtvarného vyjádření bez rizika cenzury, jsou unikátní také pestrostí zvolených materiálů – od keramiky, přes tombak, skleněnou mozaiku až po vyřezávané dřevěné objekty. Zajímavostí je, že v Hrubého ulici byla nedávno na zkoušku osazena zcela nová plastika, a to z rozhodnutí samotných obyvatel domu. Zaměříme-li se na adresy domovních znamení, zjistíme, že je můžeme podle ulic sledovat de facto ve schématu site-specific procházky – dle mé osobní zkušenosti se můžeme vydat od západního konce sídliště, tedy od Štíbrovy ulice, přes Kurkovu, Kyselovu, Hlaváčovu, Taussigovu, Střekovskou, Chabařovickou až po Tanvaldskou.