Nestává se často, aby člověka jeho kroky zavedly na sídliště z jiného důvodu, než je návrat do domova nebo návštěva známých či rodiny. O to menší je pak pravděpodobnost, že mezi paneláky zavítáme za účelem kulturního nebo uměleckého zážitku. Přesto však najdeme v Praze taková místa, která jsou kromě obyčejného sídliště také architektonickým a uměleckým svědectvím své doby.
I přes přetrvávající ambivalentní postoj veřejnosti vůči panelovým sídlištím a souvisejícím výtvarným realizacím z období socialismu v posledních letech debata na toto téma ožila, s čímž se mimo jiné pojí zájem právě o ona výtvarná díla. Zvýšenou pozornost v posledních letech zažívají také pražské Ďáblice, které odborníci řadí do slohu takzvaných „krásných sídlišť“ druhé poloviny 60. a začátku 70. let minulého století. V návaznosti na návrhy nové developerské výstavby na místě bývalých spotřebních družstev Včela, které byly představeny v roce 2017, se obyvatelé Ďáblic jasně vymezili proti plánovanému projektu. Jejich nejsilnějším argumentem je právě mimořádná urbanistická a architektonická kvalita ďáblického sídliště, kterou dokresluje UNESCEM oceněná úprava místní zeleně a mimo jiné také sochy a výtvarné dekorace, které na sídlišti najdeme.
Projekt ďáblického sídliště byl odsouhlasen roku 1967, výstavba začala o dva roky později, přičemž vládní usnesení o povinnosti vyčlenit z projektového rozpočtu nových obytných celků 1–4 % na umělecká díla vešel v platnost v roce 1965. Vyčleněná částka přirozeně musela být proporční k velikosti a důležitosti výstavby, rozhodovací procesy při výběru umělců a jejich návrhů také nebyly nejjednodušší, tudíž byl vytvořen takzvaný výtvarný generel, jehož účelem bylo vše zpřehlednit. Na výběr umělců a projektů dohlížel také sám hlavní architekt Viktor Tuček; umělci nebyli pověřováni za účelem tvorby solitérních autorských děl, která se na architekturu a veřejný prostor naroubují, výtvarné prvky byly chápány jako nedílná součást komplexního řešení architektury a urbanismu obytného celku. Práce autorů a jejich materiální i tematické pojetí jednotlivých děl tedy vznikalo v zásadě souběžně s výstavbou sídliště (některá díla byla samozřejmě osazena později či dodatečně podle vývoje různých staveb), primárním úkolem pak bylo nejen podtrhnout charakter jednotlivých částí sídliště, ale v dobových intencích také rozvíjet estetického, potažmo ideologického ducha místních obyvatel. Na poměrně malém prostoru se tak člověk mohl, a stále může – i přes značné ztráty během rekonstrukcí z devadesátých a nultých let – setkat s pestrou škálou plastik, reliéfů i prostorových realizací v pojetí formálně i materiálově různorodě založených autorů a autorek.
Kategorizovat můžeme výtvarná a dekorativní díla na Ďáblickém sídlišti různě – zatímco velmi zdařilá publikace Sídliště Ďáblice – Architektura pro lidi je člení vzhledem k charakteru obsahu a s ohledem na demografický vývoj sídliště podle životních etap obyvatel a s tím spojených institucí (od výzdoby mateřských a základních škol přes kulturní dům až po domov seniorů), pro tento článek je vhodnější výtvarná a dekorativní díla uchopit jak prizmatem užitého média a materiálu, tak také v kontextu budov a míst, pro které vznikala.
První a zároveň zdaleka nejzachoval ější skupinou výtvarných dekorací jsou domovní znamení realizovaná ve vestibulech některých deskových domů (především těch, které nebyly financovány družstvy s velmi omezeným rozpočtem). Starodávný zvyk označovat dům konkrétním znakem se projevil i na ďáblickém sídlišti, v tomto případě však nešlo o středověké označení cechu či sorelovou nutnost zobrazit panslovanské tendenční příběhy, jako spíš o odlišení jednotlivých vchodů a přidanou hodnotu parteru. Na těch stěnách výtahových šachet, které nestíní schodiště, tak můžeme najít rozmanité cykly různých témat – od parafrází planet sluneční soustavy od Michala Hesse ve Štíbrově ulici, přes až kubisticky geometrické reliéfy Viléma Veselého v Kurkově, Čtyři roční doby Jana Hány v Kyselově, Otevírání studánek Vlastimila Květenského v Hlaváčově až po mozaiky Valdemara Sokola v Chabařovické ulici a další. Znamení se liší nejen veskrze lyrickými tématy, která autorům dovolovala poměrně velkorysé možnosti výtvarného vyjádření bez rizika cenzury, jsou unikátní také pestrostí zvolených materiálů – od keramiky, přes tombak, skleněnou mozaiku až po vyřezávané dřevěné objekty. Zajímavostí je, že v Hrubého ulici byla nedávno na zkoušku osazena zcela nová plastika, a to z rozhodnutí samotných obyvatel domu. Zaměříme-li se na adresy domovních znamení, zjistíme, že je můžeme podle ulic sledovat de facto ve schématu site-specific procházky – dle mé osobní zkušenosti se můžeme vydat od západního konce sídliště, tedy od Štíbrovy ulice, přes Kurkovu, Kyselovu, Hlaváčovu, Taussigovu, Střekovskou, Chabařovickou až po Tanvaldskou.
Antonín Kalvoda, název neznámý, foto Jiří Thýn
Druhou skupinou, která svým charakterem reliéfu navazuje na skupinu první, jsou díla určená pro stavby občanské vybavenosti. Projekt Ďáblického sídliště počítal v rámci výstavby také s přírůstkem nejmenších obyvatel, což znamenalo vybudování hned několika mateřských a základních škol. Každá taková instituce byla přirozeně osazena určitým uměleckým dílem, které tematicky odpovídalo věku těch, kdo jej budou mít na očích nejčastěji. Zároveň se však z velké části povedlo zachovat jistou výtvarnou úroveň, která jen zřídka sklouzávala k prvoplánovému kýči. Během rekonstrukcí mateřských a základních škol v průběhu devadesátých, a především nultých let však bohužel docházelo v rámci zateplování a renovací fasád k demontáži a nezřídka také zničení již poškozených reliéfů či plastik. Na průčelí mateřské školy v Chabařovické ulici dodnes najdeme kamenné reliéfy Otty Soukupa – keramické práce významných umělkyň Lýdie Hladíkové, Děvany Mírové a Marie Rychlíkové, které společnou tvorbou reprezentovaly Československo nejen na světových výstavách už u vchodu do MŠ Bojasova bohužel nenajdeme, byť byly ukázkou kvalitního a citlivého snoubení umění a designu pro nejmladší. Podobný osud potkal také lyricky pojaté keramické reliéfy Vlastimila Květenského Čtyři roční doby, o něco zobrazivější a doslovnější přírodní motivy Josefa Šimka nebo naivistickou plastiku Strom šťastného mládí – alespoň ta je však dodnes k vidění v litoměřické Severočeské galerii.
Zatímco díla pro mateřské školy byla (s ohledem na bezpečnost dětí) pojata spíše plošně a hravě, třetí skupina děl, tedy realizace na základních školách, ve veřejných budovách a veřejném prostoru už bývají prostorově velkorysého charakteru plastik. Tematicky se dále drží dobově preferované lyrické či strukturální abstrakce nebo figurativních mytologických a přírodních námětů, ani v případě ďáblického sídliště se však nevyhneme ryze tendenčním sochám (například socha zakladatele Komunistické strany Československa, Bohumíra Šmerala, u vstupu do ZŠ Chabařovická).
Mezi nejvýraznější a zároveň mezi místními nejpopulárnější dekorace veřejného prostoru patří díla spíše konkrétního charakteru, jako jsou například Pelikáni Jiřího Černocha, významného českého sochaře, umístění v centrálním jezírku v pomyslném středu sídliště. Tato socha mimo jiné dokládá nelehký úděl výzdoby veřejného prostoru, před dvaceti lety byla totiž poškozena a po náročné restauraci, v rámci níž musely být některé její části z křehkého šamotu vyměněny za odolnější repliky, musela být umístěna hlouběji do středu nádrže. Naproti tomu taktéž oblíbená Žába, která kdysi stávala nedaleko vchodu místního koupaliště, byla odřezána a pravděpodobně prodána do sběrného dvora. Podobný osud potkal také populární bronzový Prameník, který roku 1980 místní svépomocí zprovoznili v prostranství u Famfulíkovy ulice – tak jako výše zmíněná Žába taktéž zmizel na začátku 21. století, rozkraden byl však postupně. Dobrou zprávou ovšem je, že iniciativa Krásné Kobylisy nyní zajišťuje repliky těchto plastik, které by s velkou pravděpodobností měly být realizovány z původních materiálů.
O poznání lépe jsou na tom dekorace a interiéry Kulturního domu Ládví, který byl dokončen jako jeden z posledních v roce 1983. Díla umístěná ve vnitřních prostorech přirozeně nepodléhají vlivům počasí nebo vandalismu, zároveň je zatím neohrozila ani necitlivá rekonstrukce. Ve vstupní hale si nelze nevšimnout monumentálního keramického reliéfu Štěstí a mír domova již zmíněného Vlastimila Květenského, který zabírá nejen celou čelní stěnu, ale i další dvě boční směřující k šatně. Po formální stránce je reliéf velmi propracovaný: přestože je jak pohyb jednotlivých postav, tak zrak diváka soustředěný ke Slunci a jeho paprskům kompozičně orientovaným do levé části předního plánu obrazu, ani zadní plán a boční stěny nezůstávají opomenuty – autor do nich umisťuje postavy méně nápadné, případně ilustrativně zpracované hvězdy a jiné vesmírné výjevy izolované v jednotlivých kachlích. Tematicky i samotným názvem je dílo do jisté míry poplatné době (vznikalo za hluboké normalizace na přelomu 70. a 80. let, je jednou z nejmladších výtvarných realizací na sídlišti), vyhýbá se abstrakci a lyrickým pojetím vyobrazuje epické dějiny českého národa včetně nejrůznějších vlasteneckých symbolů (soutok Labe a Vltavy, Říp). Lapidárním odkazem doby nám mohou být kalhoty zobrazených mužských postav, střihově připomínajících slavné „tesilky“ s naznačeným opaskem. Obdobný reliéf vytvořil Květenský také pro sousední Kino Moskva, to však bylo začátkem 21. století zrekonstruováno a výzdoba sejmuta, v roce 2020 následně zbouráno a nahrazeno supermarketem s drogerií.
Poslední část výtvarného generelu Ďáblic je poněkud odlišného charakteru a kontextu, opomenout ji však nemůžeme. Zatímco sídliště si spojíme především s obdobím poválečných dějin, prostor Kobyliské střelnice neodmyslitelně patří k dějinám druhé světové války. Během nacistické okupace, a především pak v rámci Heydrichiády, zde byly popraveny stovky lidí, povětšinou odbojářů, nezřídka včetně rodin. V průběhu výstavby sídliště bylo odsouhlaseno vybudování památníku v pojednání architektů Josefa Poláka a Luďka Todla, k realizaci došlo v polovině 70. let. Tvorbou výtvarných děl byli pověřeni sochař Miloš Zet a malíř Martin Sladký. Charakter obou prací je značně odlišný, a to jak formálně a materiálově, tak uchopením nesnadného historického charakteru místa. Miloš Zet pracoval poměrně akademicky s figurativní, avšak tvarově expresivní alegorickou postavou ženy s lapidárním názvem Nepokořená vlast. Postava jen mírně nadlidského měřítka je umístěna na mnohem rozměrnějším zalomeném piedestalu, ze kterého se ve své až zhroucené pozici jakoby snaží vystoupit přečnívajícíma rukama a prameny vlasů – návštěvník by snad mohl pocítit nutkání si k ní přisednout a ukonejšit ji. Martin Sladký ke své kamenné mozaice přistoupil naopak přirozeně z malířské pozice – ve zdánlivě abstraktním díle v monochromatických barvách se divákovi postupně vyjevují neostré postavy zobrazující oběti v posledních momentech života – podlamující se v kolenou, klesající k zemi, zmítající se v bolestech. Atmosféru místa pak podtrhuje elevace terénu, kdy je prostor památníku oproti okolnímu prostoru zapuštěn o pár metrů níže – návštěvník se tak stále nachází na sídlišti (nejbližší deskové domy jsou vzdáleny jen desítky metrů), jasné oddělení pietního místa od okolí však poskytuje prostor pro zastavení a zamyšlení se.
Veřejný prostor Sídliště Ďáblice a s ním spojené výtvarné realizace patří v našem prostředí mezi nejkvalitnější. Svým důrazem na komplexní chápání životního prostoru dvou desítek tisíc lidí období pozdních 60. let sídliště nejen ilustrovalo, ale v mnoha ohledech také předběhlo svou dobu – dokladem budiž nejen tehdejší exkurze západních architektů, kteří se na sídliště jezdili inspirovat, ale také přetrvávající spokojenost současných obyvatel. Snahu oživit poněkud skomírající veřejný prostor během nultých let projevila trojice místních výtvarníků působících mezi lety 2005 až 2008 pod názvem Skupina Ládví, dnes, jak se zdá, tato iniciativa vychází i ze strany samotných řadových obyvatel.
Veřejný prostor a vše, co se ho týká, se zároveň neoddělitelně dotýká nás všech – může být opečovávaným sedimentem vrstev kolektivní paměti, nebo naopak zející dírou, kterou nepromyšleným odstraněním těchto vrstev vytvoříme. Sochy a výtvarná díla Ďáblic, v průběhu let restaurovaná a zachovalá, poničená a přežívající nebo nadobro ztracená nám snad mohou být inspirací k tomu, že nad uměním ve veřejném prostoru je zkrátka nutné důkladně a systematicky přemýšlet.
---
Barbora Bahlsenová
---
Zdroje:
JELÍNKOVÁ Marie (ed.), 2019, Sídliště Ďáblice (Architektura pro lidi), Spolek přátel sídliště Ďáblice, 237 stran, ISBN 978-80-270-3525-0
KNOBLOCH Iva, VONDRÁČEK Radim (eds.), 2016, Design v českých zemích 1900–2000, Academia: Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 658 stran, ISBN 978-80-200-2612-5; 978-80-7101-157-6
MACHÁČKOVÁ Helena (ed.), 2017, Umělecká díla na sídlišti Ďáblice, Divadlo Kámen z.s., Městská část Praha 8, ISBN 978-80-270-3051-4
foto Barbora Bahlsenová
Schoulená od Jana Kavana, foto Jiří Thýn.jpg
Země od Miloše Zeta, foto Ondřej Surový
