Zahrádkářské kolonie: zelené ostrůvky mezi betonem

Klíče, sluchátka, kapesníky. Zavírám za sebou dveře a sbíhám po dřevěném schodišti za doprovodu dunivého zvuku mých skoků. Kolo zprava, pouštím. Znám své místo. Proplétám se ulicemi bývalých dělnických domů a přeskakuji vykukující kočičí hlavy. Zahýbám a v dáli mě vítá můj dnešní cíl, zahrádkářské kolonie.

Lipský zelený fenomén zahrádkářských kolonií mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla probádat jeho náležitosti, historii i současnou atraktivitu v bublině mladých dospělých, do hloubky. Zajímalo mě také porovnat rozdílnost osudů těchto kolonií v českém a německém kontextu. Jak je tomu se zahrádkami u nás? Kdo se o ně stará, kdo se o ně zajímá? A jak to, že se hlasy o jejich zachování tlumí a v širší společenské debatě je nelze postřehnout?

Dědictví nedostatku

Prapůvodní důvod k vymezení části města specificky pro účely zahrádek byl nedostatek – chyběl zelený prostor, místo k pohybu, potraviny i suroviny. V době průmyslové revoluce bylo potřeba dělníky a jejich rodiny, stěhující se z vesnic do měst, vměstnat do blízkosti fabrik. Hlavním parametrem výstavby byl čas a produktivita, kvalitní venkovní prostor šel stranou. Nejjednodušším řešením bylo přidělit rodinám ohraničené parcely k obhospodařování a rekreaci.

Funkce zahrádek se podle doby měnily – za válek se pěstovaly základní potraviny, v dobách dostatku vystřídaly brambory záhony růží, přibyly komunitní sdílené plůtky a víkendová rutina. Tak si zahrádky vybudovaly respekt a existenční právo v rychle se rozvíjejících městech.

V německém kontextu se po pádu železné opony tento ohled propsal do zákona o zahrádkaření, který prostory chránil před developery a zastropoval nájemní ceny. Ochrana ale není dokonalá – i přes vysoké mínění o jejich důležitosti počet zahrádek klesá a jejich výskyt dodnes kopíruje bývalé rozdělení Německa na východ a západ.

Česká historie se od německé nijak dramaticky neliší, socialismus kopíroval sousední linku věrně. S devadesátými lety ale zahrádkaření zažívá obrat o sto osmdesát stupňů – rok 1989 vymezuje bod zlomu a začátek dlouhé likvidace kolonií, primárně těch v centrech měst, kde ztrácely v argumentaci na úkor lukrativnosti pro novou výstavbu. Sklízely kritiku pro „neutěšený vzhled", nové osady vznikaly hlavně na periférii. Čeští zahrádkáři se právní ochrany dočkali až v roce 2021, v Německu zákon existuje už od roku 1919.

Cena za metr čtvereční

Dávají kolonie v moderních městech ještě smysl, nebo se máme oprostit od nostalgie a uvolnit městský prostor pro „kvalitnější využití"? Otázka to není řečnická – developerský tlak na pozemky v atraktivních lokalitách nikde nepolevuje a argumenty o neutěšeném vzhledu osad se ozývají dodnes. Přesto zahrádky zůstávají – zanikající svět, z nějž stále víc ukusují draví developeři a který se dokáže bránit jen určitou zarputilou uzavřeností vůči okolí.

Než odpovím sama za sebe, zajímalo mě, jak na ně nahlížejí ti, kdo by o jejich budoucnost měli stát nejvíc – mladá generace. Impulsem mi byly rozhovory s kamarády, které mě přiměly přemýšlet, jestli jejich přitažlivost sahá dál než jen k několika nadšencům. Pohled, který na zahrádky mají, mi z českého kontextu není vlastní, a možná právě proto mi přijde tak přitažlivý. Začala jsem se zajímat, jestli jde o fenomén úzké skupiny lidí, nebo o něco, co rezonuje napříč různými společenskými bublinami mladých.

Svou hypotézu jsem se rozhodla prozkoumat na internetových fórech Reddit a Quora. Proplouvala jsem stovkami příspěvků uživatelů ve víře, že útržkovité komentáře poskládám do ucelenějšího obrazu.

Klady, přednosti, specifika i podivnosti – nasávala jsem všechno, co mi mohlo vysvětlit, proč zahrádkářské kolonie stále přitahují nové lidi. Nekonečné stránky textu se nakonec zúžily do tří nejčastěji se opakujících motivů: možnost odpojit se, komunitní život a pocit něčeho vlastního.

Flight mode

Nemám iluze, že by zahrádkář odhodil smartphone do příkopu u vlastní branky. Přesto přirozený rytmus kolonií nabízí možnost se na chvíli odpojit od online světa. Pěstování rostlin, drobné opravy a kolektivní aktivity představují lákavější způsob trávení času, než na jaký jsme zvyklí v týdenní rutině – lze zpomalit a nadechnout se. Vůně růží nebo sousedského grilu, hlína pod nehty, cvrkot hmyzu. Pomalost dne stráveného na zahrádce nám může nabídnout objetí, po kterém jsme možná ani nevěděli, že nám chybí.

Komunitní duch

Kromě tohoto pomyslného objetí nám kolonie často nabídnou i velmi konkrétní oporu. Nedílně k nim totiž patří společné obhospodařování. Ať se jedná o domluvenou skupinku mladých, kteří se hromadně složí na měsíční nájem zahrádky, nebo o spontánní sousedství vznikající mezi jednotlivými parcelami, sociální aspekt je neodmyslitelný.

Komunitní duch zde nevzniká z povinnosti, ale z každodenní praxe. Společný cíl tak vytváří přirozené propojení, vzájemnou pomoc a chuť společného tvoření – materiálního i lidského. Tím pádem nepřekvapí, že jsou zahrádky tak atraktivní pro mladé lidi, kteří v individualistickém tlaku na pracovní i osobní úspěch hledají alternativu ke kapitalistickému rytmu života. Sdílení dešťovky, zalévání rajčat sousedům na dovolené nebo společné brigády představují příjemný protipól každodennímu tempu města.

Závěr

Obracím se a jdu směrem domů. S hlavou o něco čistější mi za zády mávají porcelánoví trpaslíci. Víkendový útěk na plotem vymezenou plochu klidu se pro mnohé stává způsobem, jak dosáhnout alespoň zdánlivé utopie harmonického života mezi betonem a lesem – vytržením z neustálého pohybu, rychlosti, hluku a nepředvídatelnosti, které jinak tvoří naši týdenní rutinu.

Zahrádkářské kolonie možná v čistě ekonomickém přepočtu na metr čtvereční smysl nedávají. Otázka jejich nahrazení „kvalitnějším využitím“ ale možná stojí na špatném základě, protože přehlíží to, co nabízejí: možnost se odpojit, drobnou komunitu a pocit něčeho vlastního – hodnoty, které jsou jinde čím dál nedostupnější. Než hlasy volající po jejich zachování zaniknou v hluku developerských plánů, stálo by za to položit si jednoduchou otázku: Co přesně ztratíme, až zmizí poslední zahrádkářská kolonie?

Barbora Svobodová