Lázeňská kulturní kúra

Když se řekne Karlovy Vary, mnoho lidí si v první řadě představí malebnost lázeňského města, horké prameny, procházky po kolonádách, tradiční lázeňské oplatky. Hned vzápětí se do představ s velkou pravděpodobností vkrádá architektura hotelu Thermal a s ním úzce spjatý mezinárodní filmový festival, na který se každoročně počátkem července sjíždí filmoví nadšenci ze všech koutů Česka, Slovenska i odjinud. Pro řadu místních ale ani jeden ze zmiňovaných atributů nevzbuzuje tak libé asociace jako u turistů a dalšího krátkodobého návštěvnictva města. O veřejném a kulturním prostoru Karlových Varů a okolního regionu a o uměleckém léčení traumat městské i člověkem měněné přírodní krajiny jsem si povídala s Terezou Dvořákovou, kurátorkou, kulturní manažerkou a především zakládající členkou spolku Vzbuďme Vary, který se již více než deset let zasazuje o kultivaci a oživování zdejšího veřejného prostoru.

Na úvod bych se tě ráda zeptala, jak vlastně vnímáš veřejný prostor Karlových Varů?

Karlovarský veřejný prostor vnímám oproti těm jiným, která jsem měla možnost zažít, jako takový neuspořádaný. Existuje zde spousta prázdných míst, respektive nemíst, jak o nich hovoří básnířka a architektka Anna Beáta Háblová. Když se do Varů vracím z nějaké delší cesty, ta určitá neuspořádanost a neutěšenost na mě vždy vyloženě křičí a chvilku mi vždy trvá, než to zpracuju.

Na druhou stranu musím upřímně říci, že za poslední roky – zhruba od covidu, se určité pozitivní změny udály. Někdy kolem roku 2018 vznikla Kancelář architektury města. Ač mám k jejímu fungování určité kritické poznámky, je bezesporu důležité, že do veřejného prostoru vnáší skrze různé debaty a přednášky aktuální témata a otázky. Jejich edukativní působení má smysl. I díky nim mnoho místních začalo o otázkách veřejného prostoru šířeji uvažovat. 

Varským kamenem úrazu vždy v jistém slova smyslu byla lázeňská zóna. Dostat Karlovaráky do těchto končin byl dlouhodobě problém – necítili se zde zvaní. Kvůli covidu však ubylo zahraničních hostů a město chtělo nějakým způsobem podpořit místní hotely a další provozovatele, začali zde tedy pořádat různé kulturní akce. Jejich dramaturgie není nijak zásadně promyšlená a jde spíše o mainstreamovou produkci, ale cítím, že k proměně života místa tu dochází. Zajít si zde na kávu je konečně přeci jen dosažitelnější i pro místní komunitu. 

Změny se tu dějí postupně. Je to jako když hodíš kamínek do vody. Vytvoří to kruh, který rozrezonovává další kruhy kolem. Tak nějak funguje i veřejný prostor. V poslední době se tu začalo objevovat víc buskerů a s nimi i rozmanitější umělecké přístupy, a to je moc fajn. 

To jsou určitě zajímavé poznatky. A řekni mi prosím, jak se mění Karlovy Vary s filmovým festivalem?

V mých očích se festival dlouhodobě chová jako predátor, který veřejný prostor zabírá hlava nehlava a nebere při tom do úvahy jakékoli uvažování o důsledcích. Prim zde hrají samozřejmě finance – město je v čase festivalu zavalené kupou obskurních stánků. Nejpatrnější je to snad u Thermalu. K uměleckým dílům, která k této stavbě bytostně náleží, se přistupuje až s nemístnou brutalitou. Je pro mě upřímně záhadou, proč tomu není naopak – ta díla by měla být pro návštěvníky festivalu naopak zviditelňována. Festival by se měl vědomě snažit veřejný prostor Varů kultivovat. Zatím se to ale vůbec neděje. Chápu to jako nevyužitou příležitost festivalu, který z kvalit veřejného prostoru a architektury Karlových Varů dlouhodobě čerpá, ale zpátky nic moc nepřináší. Je to skutečně takové drancování.    

Myslíš, že to vnímají stejně i karlovarští obyvatelé?

Názory na to jsou rozmanité, ale řekla bych, že kdokoliv, kdo o tématech veřejného prostoru nějak přemýšlí, to vidí a upozorňuje na to.

A město tyto kritické komentáře nějakým způsobem vnímá? Stanovuje si například nějaké podmínky pro fungování?

To je velkým otazníkem. Co vím, tak tyto faktory město vůbec nemá za téma. Jeho optika vede skrz komerci – mluví se především o tom, jak je festival výhodný pro lokální obchod. Ale i to by stálo za pečlivější průzkum. Mnoho z obchodníků, co na festival přijíždí, místní vůbec nejsou. Ač se hovoří o tom, že ve festivalu je kredit našeho města, je to spíše taková floskule. 

A vznikl tedy spolek Vzbuďme Vary jako určitá reakce na tuto skutečnost?

Na začátku byla opravdu zkušenost s filmovým festivalem – tedy zkušenost s určitou manickou fází Karlových Varů v době jeho konání. Ta však trvá jenom týden, po které přichází to, co nazývám depresivní fází Karlových Varů. Ta zabírá zbylé týdny roku.

Naše jméno je pro řadu Karlovaráků provokativní, ale vznikli jsme opravdu s cílem oživování veřejného prostoru Karlových Varů skrze současné – především performativní umění.

První akcí, kterou jsme dělali, byl jednorázový festival pro veřejný prostor Karlových Varů. Naše činnost se ale brzy rozšířila na celoroční. Z Karlových Varů jsme pak postupně expandovali do dalších sousedících měst jako Ostrova a Jáchymova.

Jednou z vašich dlouhodobých programových linek je projekt Esence místa. Mohla bys ho prosím svými slovy přiblížit a vypíchnout, co považuješ za důležité, co ti v tomto smyslu udělalo radost nebo kam dál tato linka směřuje?

Projekt Esence místa vznikl vlastně také díky covidu, který nám do určité míry nabídl čas nechat zrodit a naformovat určitá témata, která nás už dlouho zajímala. V Esenci místa jde o práci s různými vrstvami konkrétních lokalit. Jde nám o hledání nějaké společné kvality, společné esence těchto míst. Do určité míry jde o „rozžíhání imaginace“ – imaginace, kterou považuji za klíčový nástroj pro kultivaci veřejného prostoru či krajiny.

V rámci programu Esence místa existují mimo jiné dvě paralelní linie – Esence Thermalu a Esence Jáchymova. 

V případě Thermalu je pro nás důležitá jeho architektura a uvažování nad jeho možnými budoucnostmi. On Thermal je pro mnohé skutečně takové UFO, které nečekaně přistálo v Karlových Varech. Mnoho lidí si s ním neví rady a má k němu negativní vztah. Někteří místní stále sentimentálně vzpomínají na ulici, která musela být kvůli výstavbě Thermalu zbořená. Jeho funkčnost se navíc po roce 1989 hodně změnila. Z celoročního fungování se program postupně osekával, až zbyl jen ten festival.

V průběhu posledních dvou tří let zde vznikla řada drobných více či méně viditelných intervencí, které staví pomyslné základy pro nové přemýšlení o Thermalu. Participujícím umělcům poskytujeme určitý návod – nebo spíše nabízíme otázky, jaké si klást, a možné přístupy, jak stavbu číst, jak k ní přistupovat. Letos budeme v rámci této linie hostit například zvukového umělce Michala Kindernaye. 

No a pak je tu Jáchymov, který je zas úplně jinak specifický. V jeho případě jde spíše o krajinu, ale nejen ji. Esence Jáchymova je určitou meditací o vztahu člověka a přírody, je to průzkum toho, co znamená a může znamenat terapeutická krajina. Jáchymov je spjatý s mnoha traumaty. V Esenci Jáchymova jde vlastně o uvědomování si svých jizev, ale i toho, že právě krajina může tyto osobní i celospolečenské jizvy léčit. 

V Jáchymově nalézáme různá residua minulosti. Místní renesanční pozůstatky jsou skutečně fascinující architekturou. Jsou nadšenci, kteří některé domy v poslední době rekonstruují a obnovují a pomáhají tak městu, aby se vylouplo ze zaprášené krusty. Současně zde existuje řada míst ze sedmdesátých až devadesátých let, která se od těch dob moc nezměnila. I ta jsou ale svým způsobem inspirující. A pak je tu také ono residuum spjaté s padesátými lety a činností uranových dolů. 

Ač v Jáchymově můžeme, obdobně jako ve Varech, pozorovat řadu prázdných míst, ta prázdnota je tu jiná. V Jáchymově chybí přehlcenost komerčními kulisami. Tím je to město jiné a v něčem, ač se toho zde děje mnohem méně, tedy také živější. To město mnohem více dýchá, promlouvá a žije, zatímco Vary jsou takové udušené balastem. Je pro mě zajímavé pozorovat ten kontrast. 

Rozhovor vedla Šárka Zahálková