Umění pro umění nebo umění pro lidi?

Galerie hlavního města Prahy pořádala 22. 5. a 23. 5. 2025 konferenci Kámen, město, papír – Komu? Čemu?, která položila důležitou otázku, komu a čemu slouží umělecké aktivity ve veřejném prostoru – ať už se jedná o jednorázové intervence či díla trvalého rázu s tezí, že umění by nemělo být pouhou okrasou či výplní prázdného prostoru. Jakou roli tedy hrají vzpomínkové akce, happeningy a festivaly při utváření kolektivní paměti? Jak lze prostřednictvím umění ve veřejném prostoru připomínat nejen historické osobnosti, ale i kolektivní zkušenosti a běžné lidi, kteří formovali dějiny?

K tomuto tématu se vyjádřilo několik hostů z českého a slovenského prostředí. Jedním z nich byla Erika Mészarosová, která se dlouhodobě zabývá umělecko-historickým výzkumem, specificky v kontextu paměti a ženských dějin. V přednášce zmiňovala v současnosti stále probíhající projekt Ženy v Slovenském národním povstání. Vybrala jsem jeden ze série již uplynulých projektů, kterému se budu detailněji věnovat níže.

Hlavní problematikou, kterou umělkyně vnímá, je současná podoba oslav SNP, které jsou na Slovensku často zneužívány politickými stranami, což vede k nesprávné interpretaci a zaniká tak celý odkaz svátku. Oslavy se tak stávají pouhou schránkou bez hodnotného obsahu a šarádou pro alkoholové radovánky.

„Zapomíná se na přímé účastníky a často jsou to takové gulášové párty s hymnou a alkoholem, a to se mi velmi nelíbí,“ popisuje oslavy Mészárosová. Proto umělkyně vyzkoušela jiný způsob, jak vkusně jídlo zakomponovat do oslav, v rámci takzvané „partizánské hostiny“. Účastníci se vydali na poutní cestu, kde společně na pamětním místě uprostřed klidné přírody poobědvali chléb od místního pekaře. Umělkyně tímto vytvořila prostor pro uctění památky Pavlíny Dubeňové, statečné ženy, která během odboje právě tyto bochníky chleba pekla pro odbojáře a aktivně se tak zapojila do povstání. Akce byla pojata v komorním duchu převážně ve složení obyvatel dané vesnice. 

Typickým médiem Eričiny tvorby je textil. „Aby si každý z účastníků odnesl část příběhu s sebou,” vyšila umělkyně na ubrousky pod hostinou útržky z dlouhého rozhovoru, který s Pavlínou Kubeňovou vedla.

Na tomto příkladě lze pozorovat neinvazivnost umělecké tvorby, která vkusným a citlivým způsobem pronikla do uzavřené komunity lidí v dané lokalitě. Prostřednictvím umělecké události byla umělkyně schopna propojit zdejší komunitu s již dávno zapomenutým dědictvím a s osobností ženy, která byla stále v jejich řadách.

Protipól k tomuto lokálnímu projektu ukázal příspěvek umělce Petera Finka, který se vyskytuje převážně na zahraniční umělecké scéně. Zaměřuje se na sociální a environmentální otázky a zkoumá, jak se jednotlivé umělecké projekty mohou stát velkými hybateli pozitivních změn. Jedním z představených uměleckých projektů byl Mass and Memory Game, projekt performativní umělkyně a umělcovy partnerky Anne Bean realizovaný ve věznici v Sulejmánii v Kurdistánu v roce 2008. Tematizoval trauma z nedávné minulosti a její společné sdílené paměťové stopy. Umělkyně se setkala s mnoha ženami, které přišly o své syny, manžele či jiné důležité osoby, a poskytla jim možnost prožít své emoce a dojít k vnitřnímu uzavření skrze sdílený happening. “Rozdala jim květované šaty zavěšené na černých balónech a naznačila, že by měly tyto květy vystříhat a začít zpívat něco, co pro ně má hlubokou emotivní stopu po někom, koho ztratili, kdo byl zabit. Ženy nevěděly, co se stane a postupně se dostaly do emotivního stavu sdílené paměti. Květy vytvářely pole na místě, kde všechny vzpomínané zastřelili jak psy. Stříhaly a stříhaly, u toho plakaly. Vytvořilo to obrovské emotivní uvolnění a ty šaty – již bez květů – najednou odletěly do nebe. Bylo to osobní vyrovnání a ukončení něčeho, co je možné udělat, jen když je někdo s tebou, i když jsi úplně sám,” popisoval Fink. Podobně jako již v předchozím případě se jednalo o velmi intimní a komorní záležitost, která nevznikla za účelem popularizovat dané téma či k získání mediální pozornosti. Jednalo se o čistý prožitek zúčastněných žen, které umělkyni dovolily být jeho součástí.

V závěrečné diskuzi zaznělo několik zajímavých poznatků. Umělec uvedl příklad návrhu parku v Londýně, na kterém se se svým ateliérem podílel. V projektu dali prostor vyjádřit se k finální verzi místním obyvatelům všech věkových skupin. Díky možnosti spolupodílet se na vzniku komunitního parku vzrostl zájem v kruzích místních obyvatel i ze stran politiků, kteří se dřív angažovali minimálně. Rozhodnutí vedlo k tomu, že nyní park obyvatelé lokality vnímají jako „svoje místo,” a tak se k němu i chovají. Nedochází k vandalizaci ani k znečišťování, a tak nejsou veškeré finance plýtvány na údržbu, ale mohou jít do rozvoje. Je zcela zřejmé, že v umění ve veřejném prostoru je nutné vést otevřený dialog a díky komunikaci a mezilidskému sdílení vytvářet projekty, které dávají smysl a zanechávají v lidech odezvu.

Konference otevřela i další zajímavé témata a podněty k diskusi. Záznam z prvního dne je k vidění na YouTube kanálu GHMP zde, druhý den najdete tady.  Vřele doporučuji!

Zuzana Havrdová

Foto Ágnes Čechová