Olympijské stadiony jako výkladní skříň země

Haruna Honcoop, režisérka a autorka dokumentu Olympijský mezičas, se několik let věnuje tématu dopadu olympijských her, osudů stadionů a také celkovému urbanismu měst, kde se olympiáda konala a která čekají na druhou vlnu olympijského zájmu. Ve dvoudílném článku píše o olympijských hrách a jejich úskalích. V druhé části článku se pojďme společně podívat na Tokio, Peking a Paříž.

Olympijské stadiony jsou bezpochyby grandiózní architektonické počiny. Pořadatelské státy začaly soutěžit v tom, který z hlavních stadionů bude originálnější a honosnější. Velkorysé rozpočty olympijských her (zaplacené z rozpočtů hostitelských zemí, nikoliv MOV) umožňují pro tyto účely masivní investice. Ve svém filmu (Olympijský mezičas) jsem se zaměřila na to, jaký je osud těchto staveb po krátkém olympijském klání.

V novodobých dějinách olympijských her známe hned několik případů, kdy se po olympiádě stadiony bouraly – v Atlantě 20 let po hrách, v Moskvě po 40 letech existence v roce 2020, v korejském Pchjongčchangu byl stadion zbourán už krátce po zimních hrách 2016. V Montrealu probíhala dlouholetá debata, zda zachovat či zbourat olympijský stadion z roku 1976 s nefunkční střechou, a nakonec právě prochází nákladnou rekonstrukcí. Zdemolovat železobetonový gigant by totiž bylo ještě nákladnější.

Jde o fenomén nazývaný „bílý slon“ – tedy o opuštěné a chátrající stadiony a sportoviště, pro která olympijská města nenacházejí další využití. Všude na světě jich najdeme celou řadu, výrazným příkladem jsou Atény, Peking nebo Rio de Janeiro. Problémem jsou převážně sportoviště, která v daných městech nemají běžné využití. Zůstává tak otázkou, jestli vůbec mají smysl stadiony na specializované sporty (plážový volejbal, BMX, vodní slalom, případně sjezdovky v místech, kde se běžně nelyžuje, jako v Soči, Pchjongčchangu či Pekingu). Vznikají totiž jen pro krátký měsíc olympiády a paralympiády a dále nenabízejí pro sportovce ani místní obyvatele žádné racionální využití.

Peking

Architektonický skvost Pekingu, olympijský stadion Ptačí hnízdo podle projektu švýcarského studia Meuron & de Herzog, vyrostl v severní části Pekingu. Jako místní poradce se na projektu podílel i slavný umělec Aj Wej-wej, který se nakonec od spolupráce distancoval, jelikož olympijské hry nevedly k procesu demokratizace Číny, jak se zprvu mylně domníval. Na místě staré zástavby zde vyrostl pro OH v roce 2008 celý obrovský olympijský park s 16 stadiony. Vedle Ptačího hnízda jim architektonicky vévodí gigantický skleněný plavecký stadion Watercube, který jako jediný slouží svému účelu dodnes. Kvůli výstavbě pekingské olympijské infrastruktury bylo na příkaz strany, mnohdy násilím, vystěhováno 1,5 milionů lidí z tradičních městských čtvrtí. Odpůrci dostali roční tresty „převýchovy prací“. V Pekingu tedy kvůli olympiádě proběhlo největší stěhování obyvatel v dějinách (už předchozí zbourání 48 000 domácností a vystěhování 720 000 lidí kvůli olympijským hrám v Soulu přitom budilo značné kontroverze). Ptačí hnízdo, nejdražší stavba novodobé Číny, stála 423 milionů dolarů a po olympiádě v roce 2008 se stala pouhou turistickou atrakcí. Konají se tu placené prohlídky, stavba nemá běžné využití a její celoroční provoz za 11 milionů dolarů jen posiluje argument, že stavby stadionů v některých lokalitách nemají valný smysl. Stadion se sice znovu využil a zahajovací a závěrečný ceremoniál na zimních olympijských hrách v roce 2022, ale tím jeho sportovní funkce končí.

Peking se stal jediným městem na světě, které uspořádalo letní i zimní olympijské hry. Toto prvenství samozřejmě posiluje prestiž Číny v očích místních obyvatel a její propagandu ve světě. Pro zimní olympiádu v roce 2022 musela Čína vybudovat zcela novou lyžařskou oblast v Čan-ťia-kchou a Jen-čchingu, 250 km severozápadně od hlavního města. I tuto oblast zasáhlo vystěhovávání lidí z vesnic, výstavba sjezdovek, nových hotelů a dopravní infrastruktury. Tato lokalita však byla pro zimní sporty naprosto nevhodná kvůli nutnosti umělého zasněžování, sněží tu jen výjimečně. Jednorázová zimní obří akce tak probíhala na umělém sněhu a přinesla do oblasti velkou ekologickou zátěž. Také zimní olympiáda v Číně proběhla kvůli smrtelnému koronaviru bez diváků a nová nadzemní rychlodráha na severní sportoviště vybudovaná na pylonech, jež se 250 km táhnou vysoko na krajem jako stonožka, neměla k umělému sněhu téměř koho vozit.

Tokio

Jiný přístup zvolili v Japonsku – hlavní olympijský stadion v parku Yoyogi s kapacitou 50 000 míst se po letní olympiádě v roce 1964 průběžně používal. Byl však zdemolován v roce 2015 krátce poté, co Tokio vyhrálo soutěž na pořádání olympijských her v roce 2020. Podle požadavků MOV bylo třeba vystavět větší stadion a rozšířit kapacitu o 20 000 míst. Stavbu stadionu provázely kontroverze kvůli předraženému návrhu od Zahy Hadíd (jejíž studio projektovalo např. Olympijský plavecký stadion v Londýně). Kvůli předimenzovanému zastřešení bylo nutno vypsat novou soutěž, kterou vyhrál Kuma Kengó (který např. v Paříži vystavěl novou stanici metra v Pleyel-Saint-Denis v rámci dopravní infrastruktury pro letošní hry) se svým olympijským veledílem z monolitického betonového skeletu obloženého dřevem. I tak je tato stavba zatím nejdražší olympijskou stavbou světa s rozpočtem 1,4 miliard dolarů. Že kvůli pandemii koronaviru tento stadion zel prázdnotou při o rok opožděném zahájení letní olympiády v roce 2021, sledoval s politováním celý svět.

Také Tokio proklamovalo jako hlavní motto ekologické, ekonomicky přínosné hry, nicméně velká část stávajících stadionů z roku 1964 zůstala v roce 2021 ležet ladem. V Japonsku kvůli výstavbě sportovišť vykáceli velké množství stromů např. na ostrově Hokkaidó. Pro hlavní stadion masivně káceli stavební dřevo i v deštných pralesích v Malajsii a Indonésii, což tam přispělo k odlesnění. Ani Tokio se nevyhnulo násilnému vystěhovávání lidí v okolí stavby nového olympijského stadionu. Někteří z nich se museli kvůli tokijské olympiádě stěhovat dvakrát za život – poprvé před výstavbou stadionu v roce 1964, pak kvůli demolici a nové výstavbě znovu. V Tokiu se stavěla i nová olympijská vesnice Harumi v Tokijském zálivu, s příslušnými nemovitostmi se ihned po skončení her začalo spekulovat.

Paříž

Pro olympijská klání se v Paříži využívá 95 % existující infrastruktury – Stade de France, Roland-Garros a další osvědčená sportoviště, což je dobrá zpráva, na papíře vše dává smysl. Když se k tomu ale v reálu připočte nákladná modernizace stávajících stadionů, budování dočasných sportovišť v centru Paříže, výstavba několika nových olympijských lokalit, přestavba dopravní infrastruktury a neuvěřitelně vysoké náklady na zabezpečení her, má nakonec i Paříž mnohem větší ztráty než zisky. Platí to navzdory předběžným rozvahám a studiím a přes veškerou snahu uspořádat i ekonomicky udržitelné hry. Finální čísla budou jasná až po auditu na podzim 2025.

Pro letošní hry vyrostlo nové mediální centrum v Dugny, olympijská vesnice v Seine-Saint-Denis a dvě nová sportoviště, Adidas Arena pro pořádání badmintonových, gymnastických a vzpěračských disciplín a Olympijské plavecké centrum. Právě budování nové infrastruktury v Seine-Saint-Denis však s sebou nese mnohé kontroverze a bohužel i fenomén gentrifikace.

Snad až budoucí olympiády v Los Angeles a Brisbane, pokud se organizátoři poučí z minulých chyb, konečně předvedou správný a udržitelnější model drahého projektu. Jinak hrozí, že už olympijské hry nebude chtít kvůli nákladnosti a neudržitelnosti žádné město v budoucnosti organizovat. To by mohlo znamenat jejich zánik.

Haruna Honcoop