Taková klasická devadesátková stavba, která už dneska ze židle nikoho nezvedne, říkám si o Tančícím domě od architektů Vlado Miluniće a Franka Gehryho. A přitom kolem toho bylo tehdy tolik diskusí! Ten dům pobouřil celou jednu generaci architektů. Napsala bych i architektek, ale neznám z té doby žádnou, která by byla pobouřená. Celkově jich mnoho slyšet nebylo, a ty, které v pracovním procesu byly (a to už je moje domněnka) musely veškerou energii vkládat do toho, aby v mužském světě přežily.
Tančící dům rozčísl odbornou společnost především dvěma věcmi – příliš svobodomyslným tvarem (navrhování architektonických forem stále vedla estetika minimalismu, která hýbala světem od poloviny 20. století, postmoderní tvary zůstávaly podezřelé) a rozkročeností nohou domu do veřejného prostoru (čímž mimo jiné vznikl celkem podivný podchod pro chodce). První výtku smetl čas, druhá přetrvala, i když už si většina veřejnosti na toto místo zřejmě zvykla.
Nejzajímavější na celém domě ale byl a stále je jeho příběh. Začal už tím, když si v roce 1945 Američané spletli Prahu s Drážďany a bombu omylem hodili právě na tuto parcelu. Celé půlstoletí pak toto místo tlelo prázdnotou. Mělo ale jednu výhodu – hned v sousedním činžáku bydlel Václav Havel a v bytě nad ním architekt Vlado Milunić. Oba si řekli, že s tímto hluchým místem něco udělají, že to bude prostor pro mimořádný dům s důležitým a velkým symbolem – vykročením české společnosti do svobodného světa. Vlado Milunić udělal pár ideových skic a brzy našli i investora – nizozemskou pojišťovnu Nationale-Nederlanden. Ta ale požadovala spolupráci se slavným architektem (což pro ní Vlado Milunić zřejmě nebyl). Oslovili proto Jeana Nouvela, který ale nechtěl být svázaný prvotní ideovou skicou ani spoluprací s Milunićem a zakázku odmítl. Dalším osloveným byl Frank Gehry. Ten už nabídku přijal.
Dlouho jsem si myslela, že betonové nohy domu jsou vysunuté do ulice právě kvůli té potřebě vetknout do hmoty poselství o vykročení společnosti směrem ke svobodě. Většina rozhodnutí v architektuře je ale mnohem pragmatičtější, ideové koncepty se někdy vloudí až druhotně. Parcela byla pro investora příliš malá na to, aby se na ní vyplatilo stavět. Z původního pozemku také v 60. letech ukrojily tramvajové koleje. Jako vhodným řešením se proto zdálo vyklonit dům do ulice, vykonzolovat ho. Aby ale budova nebránila ve výhledu sousedním domům, přištípla se v pase. Ani okna rozesetá na plášti nejsou zcela nahodilá – vizuálně se napojují na různé výšky pater přilehlých činžovních domů. A otevřená kopule z nerezových pletiv přezdívaná Medúza také není bez příčiny – inspirací se tu stala zeměkoule na špičce sousední střechy. Z tohoto uvažování tedy vznikly roztančené hmoty, s oblibou nazývané „tančící pár Ginger a Fred“. Tento příměr ovšem domu přiřkli až novináři, a trochu tím devalvovali jeho architekturu, tedy fenomenální plod kompromisů a potřeb, do role sochy.
Mnohem větší škoda ale je, že dům nedostál ideální podoby v rovině funkcí. Tančící dům měl být víceúčelovým objektem a určeným pro společenský život. Místo toho jej investor využil k administrativním účelům, hotelovým pokojům, luxusní restauraci a komerční galerii.
Jednu úlohu ale splnil dokonale – o architektuře se díky němu skutečně diskutovalo. Na žádné jiné dílo nenajdete tolik komentářů, článků, recenzí a odkazů. Češi si na této stavbě začali uvědomovat, že něco jako soudobá architektura vůbec existuje.
Někdy přemýšlím nad tím, jak by vypadala parafráze národa dnes. Jak by se tvářil dům odrážející dnešní společnost. Ale není takových vlastně docela dost? Možná jsou schované za reklamami jako my sami za displeji mobilních telefonů. Možná jsou zasíťované nadnárodními společnostmi, vykračující někam do důvěrně známého, globálně propojeného světa. Možná. Každopádně se těším, že podobná diskusní platforma, jakou byl Tančící dům, zase někdy vznikne. A odborná veřejnost se utrhne z řetězu, divoce se porve a nastupující generace architektů a architektek na to budou za nějaký čas s láskou vzpomínat.
Anna Beata Háblová
Foto Deník.cz
