Sotva patrné, přesto určující

V čase, kdy veřejná debata o klimatické krizi podléhá relativizaci a kdy se environmentální témata stávají rukojmím politických strategií, se výstava Ilony Németh v Domě umění Ústí nad Labem stala jedním z nejpřesnějších aktuálních příspěvků k otázce, jak dnes vůbec přemýšlet o krajině. Křehké zahrady v adaptaci rozvinuly autorčin dlouhodobý výzkum vztahu mezi krajinou, mocí a ekonomickými strukturami a nabídly způsob, jak porozumět proměnám středoevropského prostředí prostřednictvím konkrétních materiálů a místních dějin.

To nejdůležitější se odehrálo v přesném propojení environmentálních jevů s politickými a sociálními mechanismy. Krizi přírody zde autorka neprezentovala jako abstraktní hrozbu z budoucnosti, ale jako důsledek rozhodnutí, která se ukládají do krajiny i do společnosti. Németh pracuje s materiály, které běžně považujeme za neutrální. Keramika, dřevo či porcelán nejsou estetickými objekty, ale nositeli otisků, které vypovídají o tom, jak krajina reaguje na politiku růstu, ekonomické tlakové body nebo na klimatickou nepravidelnost. Autorka se nezabývá efektními obrazy destrukce; zaměřuje se na drobná narušení, která by snadno mohla zůstat přehlédnuta, a právě tím jim dodává váhu.

Ústecký kontext tento princip zesílil. Město formované těžbou a průmyslovými zásahy poskytlo výstavě výraznou rovinu čitelnosti. Nerovnováha se zde nejevila jako výjimečný stav, ale jako trvalá podmínka. Motiv zahrady, k němuž se Németh dlouhodobě vrací, se v tomto prostředí obracel proti svému tradičnímu chápání jako prostoru řádu a kultivace. V Ústí se zahrada stává prostorem otázky. Kdo určuje hranice, kdo je udržuje a jaké mocenské či ekonomické vztahy skrze ně probíhají.

Reliéfní text navazující na projekt Když jsme přišli…1,2 zde fungoval jako pevná vrstva, která nenásilně připomíná naši pozdnost. Zahrada jako prostředí, které existuje před námi, ale zároveň je vystaveno důsledkům našich rozhodnutí, otevřela prostor pro přemýšlení o odpovědnosti. Zvolený nápis “Když přijdeme do zahrady, zahrada tam už je.” není literárním gestem. Funguje spíše jako sediment, který nám připomíná, že otisk člověka se v krajině neustále ukládá.

Podobně i Projekt túje vychází z pečlivé dokumentace, která pracuje s časem jako klíčovým prvkem. Úhyn stromořadí v Dunajské Stredě není tématem, které by bylo třeba metaforicky zvýrazňovat. Je to proces, který se stal běžnou součástí krajiny a který je zároveň přímým důsledkem klimatických změn. V galerii tak nevznikla estetizující kompozice, ale prostor, kde lze sledovat materiální záznam změny, jež probíhá mimo rámec velkých deklarací.

Na jinou rovinu upozornily porcelánové Mobilní zábrany. Materiál spojený s čistotou a neutralitou se zde změnil na nástroj usměrňování. Připomněl, že kontrola nevzniká pouze v extrémních situacích, ale je přítomná i v každodenní architektuře a v administrativních řešeních. Jemné výrobní nedokonalosti narušily jejich autoritu a připomínají, že žádná hranice není absolutní.

Sféry z růží propojily osobní linii s koloniálními a globálními dějinami. Růže z afrických plantáží, rodinná historie i fotografie z Flóry Bratislava 1972 utvořily prostor, kde se estetika stává archivem ekonomických vztahů. Krása květin není oddělená od logistiky výroby ani od nerovností světového trhu. Németh tento komplex nezužuje, ale rozprostírá jej tak, aby bylo možné porozumět, jak vrstvy osobního a politického fungují současně.

Křehké zahrady v adaptaci nakonec nenabízely řešení ani apel. Nabídly způsob vidění, který vyžaduje pozornost vůči tomu, co je často sotva patrné. V době, kdy ekologická témata rychle podléhají mediálním cyklům, působí tento návrat k materiální konkrétnosti jako nezbytný. Výstava ukázala svět, který se přizpůsobuje tlaku, protože nemá jinou možnost, a zároveň naznačuje, že záznamy těchto proměn už existují všude kolem nás. Stačí je pozorně číst. 

Anežka Kořínková