Společenská transformace uměním. Je Beuys překonaný?

Při vstupu do Kleihueshalle v berlínské galerii Hamburger Bahnhof se otevírá prostor členěný několika stěnami na úspornější prostorové celky. Těm dominuje masivní klenutý strop a propůjčuje jim atmosféru sakrální stavby. V tomto prostředí izraelská umělkyně Naama Tsabar zviditelňuje původně neviditelné; plstěné pláty z hudebního studia, určené k tlumení hluku, silnou lepicí pásku nebo vnitřek zdi.

V místnostech se setkáváme s několika díly, jako například s geometrickými plstěnými deskami na zdech, do kterých jsou zakomponovány obrovské struny. Stěny budovy může návštěvník rozezvučet sám, pokud se strun dotkne. V hudební instrumenty se ale proměnily i vnitřky zdí, do nichž umělkyně udělala díru obloženou dřevem. Návštěvníci do nich můžou vložit ruku a rozeznít struny skryté uvnitř, případně na vnitřní prostor bubnovat. Některé pohyby spouštějí nahrávky lidských hlasů. Centrální část největší místnosti zaplňuje nízké bílé pódium barevně splývající s okolím. Po jeho povrchu jsou rozprostřené kusy rozbitých kytar pospojované strunami.

Kompozice objektů ve velkorysém prostoru, která tvoří celý hudební organismus, je jakousi monumentální „sociální plastikou“. Nechává totiž rozeznívat společenské vztahy, promlouvat návštěvníky skrze moc hudby, dává jim možnost hrou na nástroje navázat rozhovor, reagovat na sebe, tvořit společné dílo. Díky umělecké instalaci tu může zaznít hlas každého, kdo o to stojí, a každý tak může zanechat v hudebním výsledku svůj osobitý otisk.

Demytizace jednoho z nejvýznamnějších umělců 20. století

Německý umělec Joseph Beuys přišel v 60. letech s pojmem „sociální plastika“: Svět, v němž žijeme, je formován každým z nás, naše aktivity jsou jakýmsi opracováváním sochy, na níž se jako společnost dohromady podílíme a již utváříme. Beuysovo pojetí umění je vysoce konceptuální a jeho díla jsou silně spjata s jeho osobou. Stal se z něj lídr sociální transformace. Akcentací možné společenské změny skrze své umění se snažil podněcovat v každém tvořivý prvek a hlásal, že umělcem může být každý. V poslední době se však začíná poukazovat na problematiku jeho „kázání“. Inkluzivita v umění, kterou proklamoval, a tvorba, k níž veřejnost podněcoval, se ocitly v rozporu s reálným statusem Josepha Beuyse, označovaného za proroka, génia, ale i šarlatána. Beuys si budoval image signifikantním plstěným kloboukem a vestou a byl jako významná intelektuální autorita na vrcholu institucionální hierarchie.

Jeho kult jako jakéhosi duchovního vůdce je demytizován. Ovšem idea umění jako ohniska přeměny okolního světa a jeho splývání s běžným životem získává v současnosti jinou energii. V Hamburger Bahnhof se návštěvník ocitá na pomezí děl Naamy Tsabar a Beuysovy tvorby, vystavované v části stejné haly. Zcela souhlasný dialog nenabízejí. V rozhovoru k výstavě Tsabar uvádí, že na rozdíl od Beuyse nevěří v globální sociální změnu. Naopak si revoluci dokáže představit na osobní rovině nebo v rámci menších kolektivů.

Destrukce, feminismus a aktivní účast

Umělkyně odvádí pozornost od beuysovského statusu umělce jako transformátora společenských pořádků, naopak nabízí každému návštěvníkovi příležitost se osobně realizovat, ovšem jako část náhodného kolektivu. Poskytuje mu možnosti, jak se k dílům aktivně vztáhnout.

Ty rozmlácené kytary Tsabar zničila u sebe doma, následně je v galerii složila do výsledného tvaru. Vzpouzí se tím vůči pasivitě, která je od žen mnohdy očekávána. Feministická témata se nepřipomínají jen přímo v aktu destrukce, která je zároveň přeměnou v něco nového, co se přesouvá z moci individua (umělkyně) ke kolektivu (návštěvnictvu). Projevují se i v jejích performancích, kde obsazuje pouze ženy nebo transgender osoby.

Výstavou děl, na které si veřejnost může sáhnout a stát se tak jejich součástí, zpochybňuje umělkyně hierarchické vztahy světa umění. V galeriích je většinou hmatový kontakt s uměleckými díly zakázán, Tsabar ovšem vyzývá k opaku.

Estetický potenciál kabelů a čehokoli, co si zamanete

Tsabar nás učí dívat se na původně utilitární předměty esteticky – zdůrazňuje jejich vizuální kvality, dává na odiv kabely přilepené černou páskou, jejich lineárnost a geometrii. Tyto prvky jsou dlouhodobou součástí její práce a objevily se například na performance Barricade (Ruptures), která byla součástí výstavy na letišti ve švýcarském Gstaadu v roce 2019. Mikrofony na ní autorka uspořádala do tvaru trojúhelníku, čtverce nebo kruhu, jejich kabely lemovaly podlahu. Tsabar tak vytvořila vizuální kompozici, která mapovala cestu zvuku. Vedle hlasů performerů zaplnila prostor i rezonanční frekvence zprostředkovaná jednotlivými reproduktory.

Podobně jako kabely Tsabar zvýrazňuje pár tenisek, ve kterých několik let chodila. Na berlínské výstavě tvoří boty samostatné dílo. Z předmětu usnadňujícího každodenní pohyb většiny „městských“ lidí se stává umělecký předmět, který zaznamenává čas postupným opotřebováváním. Aby symbolika plynutí času úplná, zapojila do nich Tsabar hodinové ručičky.

I Beuys podobným způsobem tvořil své ready-mades, upozorňoval na kreativitu každého z nás, kdo proplouváme všedností života. Soustředil se však spíše na osobnost umělce, který má tyto projevy v moci. Tsabar naopak zdůrazňuje moc umění samotného, autorství se rozplývá ve složité spleti interakcí, z nichž nakonec umělecké dílo vzniká. Umělkyně tak jako by vyzývala každého z nás: nebojte se umění, můžete tvořit, máte moc podílet se na proměně společnosti. Nikdy to ale nebudete vy sami, z čeho ona změna vyplyne. Nakonec můžeme estetické prožitky čerpat z kabelů u pódia, objektů, které mají být skryty. Nebo z čehokoli určeného k praktickým účelům, co si svobodně vybereme. Svoji imaginaci uplatňovat i v případě běžného života a v aktivitě, kterou opracováváme sociální mechanismy.

Odkaz na výstavu: https://www.smb.museum/en/exhibitions/detail/naama-tsabar/

Naama Tsabar: Estuaries

12. 4. – 22. 9. 2024

Hamburger Bahnhof – Nationalgalerie der Gegenwart, Berlín

Kurátorka: Ingrid Buschmann

Vstup do celé galerie (sbírkové expozice a výstavy): 14 euro, snížené 7 euro

Tereza Vydrová