Skanzeny pod širým nebem

V pražských Vysočanech vyrostl nový ambiciózní developerský projekt s názvem Vysočanský mlýn. Ambiciózní není ani tak v samotném architektonickém provedení, ale překvapivě v uměleckých realizacích.

Komplex tří budov za železničním podjezdem u Vysočanské je až překvapivě střídmý. Strohé pravidelné kvádry nevytvářejí chaotický dojem (jako jiné současné komplexy) a respektují lidské měřítko – jedna z budov je dokonce pouze pětipodlažní, ostatní mají jen o patro více. Jsou postaveny kolmo k sobě, takže uprostřed vzniká volné prostranství. Metrostav Development ve spolupráci s kurátorem Petrem Volfem sem umístili projekt Odkolekce s podtitulem „galerie pod širým nebem“. Na poměrně malém prostoru se tak potkávají pestrobarevná velkoformátová graffiti malba od Michala Škapy, prostorová kresba dialogu tří hlav známého dua David Böhm a Jiří Franta, traverzová skládačka z betonu od Petra Stanického, nástěnná geometrická malba od Evžena Šimery, železné poupě od Čestmíra Sušky a monumentální figurální plastika z roxforu od Michala Cimaly.

Dočasná výstava nebo trvalý skanzen

Projekt svým názvem odkazuje k původnímu účelu areálu, tedy pekárnám Odkolek, a celkově se snaží s okolním prostorem komunikovat. Všechna díla pracují přímo s materiály z původních staveb. Ať už využívají industriální nádoby na zpracování mouky jako Suška, nebo jen železné roxforové pruty vytahané ze zbořeniště jako Cimala, umělci ve svých instalacích fyzicky odkazují k paměti daného místa. Může se vtírat otázka, jestli by nebylo lepší původní budovy továrny zachovat celé, ale taková je realita. Sochy se tak nepřímo stávají spíše mementem původní pekárny.

Pokud bychom Odkolekci vnímali jako dočasnou výstavu, ať už v galerijním nebo veřejném prostoru, nelze jí upřít poměrně promyšlenou koncepci, kvalitu jednotlivých děl a jasné kurátorské vedení založené na výběru českých etablovaných umělců střední generace. Vzhledem k tomu, že se jedná o trvalou instalaci, je ale situace trochu složitější. Kurátor Petr Volf rozhodně neodvedl svou práci špatně, otázka ale je, jestli dává smysl samotné zadání. Jestli takové množství umění náhodně rozházené na jednom místě netvoří spíš nepochopitelný skanzen. Jestli jej má mít na starosti pouze jeden člověk. A jestli by nebylo lepší pracovat s uměleckými realizacemi napříč všemi developerskými projekty a každý komplex citlivě osadit jedním či dvěma díly, které s prostorem komunikují i ve skutečnosti, nejen na papíře.

Nespokojit se s jednou vlaštovkou

Metrostav má totiž za sebou mnoho rezidenčních i komerčních projektů (např. nová čtvrť na Vackově nebo rozhlehlý Palmovka Open Park), kde se umělecká díla nevyskytují vůbec nebo jen velmi sporadicky, například ve formě železné kotvy umístěné v náhodném záhonku. Zajímalo by mě proto, zda je Odkolekce součástí nějaké hlubší koncepce Metrostavu, či zda se jedná o jednorázovou záležitost. Z veřejně dostupných informací se bohužel nedozvíme, kdo za projektem stojí nebo jaké má místo v dlouhodobém směřování společnosti. Jinak je ale projekt poměrně dobře mediálně ošetřený, až se můžeme ptát, jestli právě marketing nebyl jeho hlavním záměrem. K Odkolekci vznikla samostatná webová stránka a ke každé instalaci byla profesionálně natočena dvě krátká videa. V jednom umělci představují přímo svou realizaci a v druhém vyjadřují svůj postoj k umění ve veřejném prostoru, přičemž evidentně odpovídají na otázku, jestli umění do veřejného prostoru patří. Až to působí, jako by si developer nebyl odpovědí jistý a potřeboval o tom ujistit sám sebe i obyvatele daného komplexu, případně další investory.

V době, kdy soukromá výstavba mnohonásobně převyšuje tu státní (nepočítáme-li čistě dopravní stavby), je jistě žádoucí, aby soukromí investoři ve svých projektech dávali prostor uměleckým dílům a aby se velké developerské společnosti pokoušely pozitivně vstupovat do veřejného prostoru. Byla by ale škoda, kdyby se tyto snahy měly stát pouhou reklamou, nebo ještě hůř výmluvou, či dokonce odškrtnutou položkou na seznamu bohulibých činností, kterými se zavře veřejnosti pusa. (Nebo dokonce samoúčelnou kontroverzí – jako například hojně diskutované nahé ženské tělo Davida Černého podpírající komplex společnosti Trigema na Invalidovně.)

Pokud máme začít developerským společnostem jejich záměry věřit a pokud chtějí do veřejného prostoru přinášet reálnou přidanou hodnotu, musí to dělat dlouhodobě, promyšleně a méně ve stylu devadesátých let.

Jiná praxe je možná

Ačkoliv můžeme být rádi, že k projektu Odkolekce byl přizván kurátor a výběr nedělal náhodný zaměstnanec společnosti nebo kamarád projektanta, který trochu fušuje do umění, za vhodnější praxi lze všeobecně považovat vyhlašování otevřených soutěží s odbornými porotami. Že to takto lze provést i u soukromého developera, to dokazuje projekt ART.Cukrovar společnosti Skanska a komplex vznikající na území bývalého cukrovaru v Modřanech. Jeho garantem je sochař a teoretik Pavel Karous a v nezávislé porotě usedli krajinářská architektka Štepánka Endrle, designér Maxim Velčovský, jako náhradnice také vedoucí Oddělení Umění ve veřejném prostoru GHMP Marie Foltýnová a byli přizvaní další odborníci – urbanista Petr Klápště, zakladatelka spolku Socionaut Hana Jánská nebo zahradní a krajinářský architekt Ferdinand Leffler.

V tomto případě působí propojení odborné veřejnosti, umělců a soukromého investora mnohem důvěryhodněji, protože tu fungují kontrolní mechanismy a především existuje velmi podrobná dokumentace celého procesu výběru i následného umisťování. U každého prostranství se přesně definuje jeho charakter a funkce a na základě toho se prostor osazuje jedním pečlivě vybraným dílem. Celý rozlehlý komplex tak bude disponovat zhruba stejným počtem děl jako Vysočanský mlýn, do prostoru ale budou zasazeny s mnohem větším citem a logikou.

Příklad Odkolekce, ART.cukrovaru, ale i dalších projektů ukazuje, že větší zapojování umělecké scény do developerské výstavby začíná být nastupujícím trendem, který můžeme sledovat s povděkem, ale zároveň nepolevovat v ostražitosti. I u soukromých investorů je žádoucí nadále zkoumat, jakým způsobem se dané umění do veřejného prostoru vlastně dostalo.

Tereza Bonaventurová