Vánoce odejdou, krize zůstává

Předvánoční shon, vůně výfukových plynů, zacpaná magistrála a nad ní se lakonicky vznáší světélkující nápis MERRY CRISIS. Instalace na střeše Fuchsu2 v rámci galerie LOOK UP patří k těm dílům, kterým se podařilo silně zarezonovat i mimo úzce vymezenou uměleckou scénu. Za galerií LOOK UP stojí platforma Culture for Future, za samotným projektem pak trojice mladých umělců Josef Frühauf, Dušan Chmeliar a Lukáš Procházka. S Josefem a Lukášem jsme se bavili o tom, jak a proč dílo vznikalo, co je „veselá krize“ za žánr nebo jak probíhal řízený kolaps.

Vánoce vnímám jako historicky hodně nezničitelný koncept. Pokoušeli se o to nacisté, komunisté, proběhly všechny možné katastrofy, ale Vánoce nikdy nic utlumit nedokázalo. Máte pocit, že má smysl navážet se do Vánoc?

Josef: A naváželi jsme se do Vánoc, Lukáši? 

Lukáš: To je zajímavá teze, ale my jsme to tak, myslím, nevnímali. Zároveň tím, že to je nezničitelná věc, tak se hodí si do ní trochu šťouchnout, protože se s ní stejně nic nestane. A zároveň pro mě osobně jsou Vánoce něčím specifické období. 

Proč jste tedy zvolili Merry Crisis? Vánoce tu působí minimálně jako platforma, na které vyjadřujete nějakou myšlenku.

Josef: Období Vánoc vytváří formální kontext. Je brzy tma, na střechách budov všude kolem jsou světelné reklamy, blikající nápisy, nějaká sdělení. I na to ta instalace reaguje. Během Vánoc jsi schopna to nejvíc zaznamenávat a nejvíc vstřebávat kontrast všech svítících věcí a pološera města.

Lukáš: Pro mě to je spojeno ještě s tím, že se na krátké období Vánoc veřejný prostor změní. Všichni ti svítící sněhuláci a další atrakce jsou zásah do atmosféry města.

Ke kterým všem krizím jste v Merry Crisis přáli? 

Lukáš: Ke všem.

Josef: Jde to od personální krize dál. Naše osobní krize souvisí s tím, že nám hoří planeta.

Lukáš: V kontextu místa, kde to vidíš z jedoucího nebo v zácpě stojícího auta, si tu krizi nebo úzkost můžeš uvědomovat i bez našeho nápisu. Tohle bylo jen takové podpoření toho pocitu z konce světa.

Josef: Když sedíš v naftovém autě a koukáš na Merry Crisis, tak to může souviset s krizí klimatickou. Když si to prohlížíš na Instagramu, tak si to snadněji vztáhneš k sobě, protože jsi ve svém univerzu, na svém displeji. Dokáže to trefit různé krize a ta univerzalita podle mě není na škodu.

Lukáš: Dobré je taky zmínit, že ta slovní hříčka už je v podstatě samostatný žánr. Koluje po internetu od roku 2008, kdy se ten nápis objevil coby graffiti v Řecku během ekonomické krize. Stal se z toho univerzální jazyk.

Pohled na instalaci Merry Crisis a pražskou magistrálu, foto: Lukáš Procházka

A vzniklo někdy někde vyloženě umělecké dílo takového rozměru? 

Josef: Ne, já myslím, že to bylo hlavně na internetu anebo ve formě graffiti. 

Lukáš: Myslím, že tím, že to dostalo tenhle rozměr a tu monumentalitu, tak jsme tam něco přidali. 

Josef: Jak jsi to zmínil, Merry Crisis je v podstatě žánr, něco jako figura nebo zátiší. Takže s tím pracujeme takhle.

Jak probíhala vaše spolupráce? Proč jste se teď dali ještě s Dušanem dohromady?

Josef: Už dlouho s Lukášem spolupracujeme na spoustě otevřených výzev a architektonických soutěží. A Lukáš ještě než poznal mě, dělal něco podobného s Dušanem. Ten žije v Bratislavě, ale teď začal víc navštěvovat Prahu, tak jsme tu synergii zase spojili. My jsme podobně staří. Máme úplně jiné tematicko-formální záliby. Takže ty věci vznikají pod neustálou diskuzí…

Lukáš: ...diskuzí, tlakem, rivalitou. Ale baví nás pracovat v tomhle procesu, kdy to není koherentní výsledek, ale různé kompromisy. Má to dynamiku.

Josef: Je to skvělé, jde nám to spolu myslím dobře. Když jsi součástí nějakého kolektivu, tak se ti zvětšují měřítka, máš víc peněz a následně i víc možností, co s tou věcí dál, když na to nejsi sama. Protože objektové umění je neskutečně náročné.

Zleva: Josef Frühauf, Dušan Chmeliar a Lukáš Procházka, 2024, foto: Libor Galia

 

Samotné provedení působilo subtilně a křehce, ale přitom to byla velká a pevná konstrukce. Písmo mi pak připadalo subverzivně veselé. Vycházel zvolený font čistě z technických možností, nebo jste to více promýšleli?

Lukáš: Dušan Chmeliar se kromě současného umění věnuje také grafickému designu. On vybral font, který vizuálně funguje, ale pak tam byly samozřejmě limity výroby. Aby se nápad mohl realizovat, tak se udělají určité transkripce a samotný materiál si pak taky řekne, co chce. 

Objekt zároveň v průběhu času sám podléhal kolapsu. Jak a proč?

Josef:  Další rovina toho nápisu je, že jsme objednali tunu světýlek z AliExpressu, které přijely z Číny nějakou hroznou nákladní lodí. Za pár tisíc nebo možná desítek tisíc jsme pořídili obrovské množství světel, které by tu takhle levně zakoupit nešlo. Na jednu stranu to zase souvisí s tou krizí. Celý koncept, kdy zboží jede z druhé strany světa, je tak hloupý, až jsme si říkali, že ho ještě podpoříme a zdůrazníme, že ty věci nemají žádnou kvalitu. To nám krásně zapadlo do přeměny toho nápisu, který si o to říkal. Takže jsme tam měli tři možnosti, jak to gradovat s odchodem Vánoc.

Lukáš: S odchodem Vánoc z veřejného prostoru zmizely všechny ty světelné atrakce. Aby tam instalace mohlo zůstat, tak jsme ještě vymysleli, že pak bude jenom krize, to, co zůstává. Že nejde o sezónní věc, co trvá chvíli, ale stále tu s námi je.

Vánoce odejdou, krize zůstává.

Asi tak, zjednodušeně.

A ty postupné fáze tedy byly Merry Crisis, Me Crisis a jenom Crisis? 

Lukáš: Je to tak.

Josef: A mezitím pár samovolných kolapsů.  

Lukáš: Neřízený odpal. (smích)

Josef: Ale jinak jsme se o tu sochu dost starali. Kolem Štvanice projíždí obrovské množství lidi, přičemž někteří to za ty tři měsíce viděli třeba pětkrát denně, a je dobré je nemást. Já jsem vnímal naši zodpovědnost vůči té instalaci, aby tam byl lineární narativ. 

Lukáš: To je druhá věc, aby to nebylo celou dobu stejné. Chtěli jsme diváka trochu aktivizovat, aby byl ke svému okolí citlivější. 

 

   Postupný kolaps nápisu, foto: Lukáš Procházka

Jak vnímáte právě veřejný prostor? Jaké to je do něj takhle vstupovat?

Lukáš: Veřejný prostor je plodný a zajímavý, protože se tam hodně věcí děje, hodně rychle se mění. Napíná se tam ambice veřejného versus soukromého a tohle se tak různě bije a natahuje a míchá. Ten prostor je politický - každý v něm má nějaký zájem a každá aktivita, co se tam děje, sleduje nějaký záměr. Když se pak do něho umělecky vstupuje, tak je možné řešit témata, která se tam normálně nedostanou.

Merry Crisis není váš první razantní vstup do veřejného prostoru. Lukáši, ty jsi například v galerii pod vršovickým nebem ProLuka z větví vytvořil obří nápis HELP. O co šlo v tomto případě?

Lukáš: To byl velmi podobný princip škálování z osobního do globálního. Prvotní popud byla osamělost ve velkém městě, což je paradox. A zároveň to byl vizuální vtípek reagující na ztroskotance, který je ale uprostřed města a nápis má vyvedený v úhledné kurzívě. 

Já jsem tam vnímala i rozměr klimatické úzkosti. Byl v tom? 

Lukáš: Snažím se dělat ty realizace tak, aby se neuzavíraly do sebe, ale otevíraly, takže samozřejmě jsem uvažoval i o tom, že ono HELP může říkat planeta směrem třeba ke Google satelitu nebo někomu nahoře.

...---... / Lukáš Procházka, 2023, Galerie ProLuka v Praze, foto: Kryštof Polák

        ...---... / Lukáš Procházka, 2023, Galerie ProLuka v Praze, foto: Kryštof Polák

 

     I found a woman, stronger than anyone I know. She shares my dreams, I hope that someday I‘ll share her home., Josef Frühauf, 2023, Galerie ProLuka v Praze, foto: archiv 4+4 dny v pohybu

 

Josefe, ty jsi v ProLuce vystavoval už v roce 2018. O čem byla tvoje instalace?

Josef: Já jsem tam měl hodně abstrahovanou instalaci startovacího bytu mladého páru. Vycházela z metafory tepla a topení v bytě a mezilidské lásky, která vytváří teplo metaforické. 

Ačkoliv většinou nejsou konkrétní ani útočné, vaše projekty bývají docela kritické. Vnímám je jako jedny z nejvýraznějších, které v současné době v českém veřejném prostoru můžeme potkat. Vychází ta emoce z vašeho vlastního prožívání a náhledu na svět? Nebo jde o programové popichování lidí?

Lukáš: Takhle vyspekulované to podle mě není. Vychází to z nějakého přirozeného světonázoru. Já mám rád, když ty věci jdou trochu proti srsti, ale zároveň bych nerad vyzněl, že to je moralistické, nebo že vím něco víc než člověk, který se na to dívá. Není to hra hierarchie. 

Tereza Bonaventurová

----------------------------------------------------------------------------------------------------------

Dušan Chmeliar (*1991) je grafický designér, kreativec a vizuální umělec. Studoval estetiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Podílel se na různých prostorových realizacích do veřejného i galerijního prostoru nebo na tvorbě autorských fotografických knih. Vystavoval například na OFF festivalu v Bratislavě, ve Farmstudiu ve Vysoké nebo na Prague Design Week. Žije a pracuje v Bratislavě.

Josef Frühauf (*1991) je sochař, vizuální umělec, automechanik a amatérský motocyklový endurance závodník. Studoval na VŠUP v Praze (Ateliér Sochařství). Ve své práci se zabývá konkrétními dopady architektury a urbanismu na tvorbu sociálních vazeb a hodnotových žebříčků. Jako technický pracovník dlouhodobě spolupracuje s Krištofem Kinterou. Vystavoval například v Postpost Gallery v Brně, Garáž gallery ve Zlíně nebo humpolecké 8smičce. Žije a pracuje v Praze.

Lukáš Procházka (*1994) je fotograf a vizuální umělec věnující se prostorové tvorbě. Fotografii studoval na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a na pražské FAMU, následně byl na stáži VŠUP a nyní studuje na AVU v Ateliéru Intermédia 2 u Pavly Scerankové a Dušana Zahoranského. Jako technický pracovník dlouhodobě spolupracuje s Krištofem Kinterou. Vystavoval například na festivalu 4+4 Dny v pohybu, v galerii 8smička v Humpolci či v galerii FAMUstek v pražském metru. Žije a pracuje v Praze.