Radikálně naivní něha v Galerii Rudolfinum

Iván Argote volá v aktuální výstavě v Galerii Rudolfinum po okamžité a úplné změně některých hluboce zakořeněných paradigmat. Využívá médium pomníku či památníku, aby kompletně přeformátoval přístup ke kolonialismu, antropocentrismu nebo aktivismu. Výstava Radical Tenderness se tak od začátku – v názvu i úvodním textu – ohání pojmem nevídané radikálnosti. Je ale výstava jednoho z nejslavnějších kolumbijských umělců současnosti skutečně radikální? Nebo spíš naivní a hravá?

První místnost uvádí diváka srozumitelnou formou do kontextu Argotovy tvorby. Na velkoformátových fotografiích ze série Turistas (2012-13) vidíme sochy španělských králů a dobyvatelů, které se v některých jihoamerických zemích stále ve veřejném prostoru objevují, což autor ironicky kritizuje obléknutím soch do tradičních indiánských ponč. Jednoduché gesto naznačuje, že kolonizátoři byli v daných zemích jen na návštěvě a snižuje tak jejich váženost až k obyčejným náhodným turistům. 

S podobnou lehkostí pracuje i fotografický záznam jedné z intervencí ze série Etcetéra (2012-18), při které Argote obkládá sochy kolonizátorů zrcadly. Aniž by došlo k jeho fyzickému odstranění, památník oku diváka mizí a obrací pozornost k okolnímu parku a městské krajině, čímž by autor rád vyvolal otázky ohledně ekologických dopadů kolonizace.

Ještě lépe a ještě jednodušeji naznačuje touhu po změně zavedených pořádků série s názvem Koně (od 2011), což jsou digitálně manipulované fotografie bronzových koní na honosných podstavcích zachycující jezdecké památníky bez jezdců. 

V podobném duchu, ale patrně s mnohem větším dopadem, se nese i obří tříkanálová videoinstalace s názvem Levitovat (2022) zabírající celý další sál. Argote zde předkládá záznam fiktivního přesunu koloniálních památníků v Římě, Paříži a Madridu. Kryštof Kolumbus na korbě náklaďáku, egyptský obelisk kinklající se na lanech, generál Joseph Gallieni chňapnutý pařátem jeřábu. Důležité v tomto případě je, že Argote tyto inscenované záznamy akcí nepředkládá jen divákům v galeriích, ale také médiím, takže okamžitě obletí internet a vyvolají hromadu emocí a kýženou diskusi o vnímání odkazu kolonialismu. 

K zamyšlení ovšem dovádí část videa, kde se Argote zhrozeně podivuje nad umisťováním egyptských obelisků, ale zároveň zmiňuje, že první se dovážely do Evropy už během Římské říše. Dokládá tak, že se nejedná o výstřelky moderní doby, ale principy, které jsou (třebaže bohužel) hluboce zakořeněnou součástí fungování lidských civilizací a k jejich úplnému přeprogramování by bylo potřeba asi mnohem podrobnějšího zkoumání a radikálnějšího kroku než je povrchové odstraňování památníků.

Dál se dostáváme přes mezisál se stěnami pomalovanými florálními motivy. Site-specific nástěnná malba má dle kurátorského textu „skrze expanzi rostlinných motivů mimo rám pojímat institucionální prostor jako působiště kolektivní imaginace, propustných hranic a sdílené přítomnosti.“ Obávám se však, že vyslovené myšlenky jsou spíše snažným přáním autora i kurátora (Leonarda Bigazziho), ale divák o mnoho víc než kytky na zdech neuvidí a hluboké úvahy o vzdoru a jednotě se na něj samy od sebe nepřenesou.

Podobný problém vnímám i u následné divoké zahrady, která má být zřejmě nejimpozantnější částí celé výstavy. Do galerie přenáší živelné rostliny, plevel, hromádky hlíny a hlavně zásadní sochařské realizace samotného Ivána Argota. V jakémsi imaginárním ideálním parku  jsou roztroušeny figurální sochy s pokroucenýma nohama, holubi mudrující nad současnou architekturou, fragmentární lev nebo obří zlatý batát. Vizuální pojetí samotných skulptur navazuje na různá období moderny i současného umění, takže samo o sobě nepůsobí nijak překvapivě, ale hlavně bez doprovodného textu jejich kritické narativy o větší inkluzivitě veřejného prostoru divák nemusí odhalit. (Brožurku s texty si proto nezapomeňte vzít hned na začátku sebou, protože pak už se ve výstavě nikde nevyskytuje!)

Naopak místnost plná nadživotně velkoformátových fotografií demonstrujících dětí vrací Radical Tenderness k přímému jednoduchému gestu. Prezentuje dokumentaci workshopů, které Argote realizoval s dětmi po celém světě, přičemž navazoval na vlastního otce, který dle doprovodného textu „propojoval pedagogiku s aktivismem a zapojoval děti do revolučních praktik“. Na papundeklových transparentech zachycených na fotografiích jsou malovaná díla od obrázkových popisů klimatické krize až po úplné abstrakce. Na konci instalace jsou pak ještě poházené transparenty vzniklé na workshopu s dětmi přímo pro výstavu s nápisy jako „STOP LOVENÍ ŽRALOKŮ“, ale také „I want more rockclimbing“ nebo „MÁM RÁDA, KDYŽ SE MAMINKA KOUPE“. Série Activissme (od 2011) tak minimálně vyvolává otázky, jakým způsobem workshopy probíhají a jak se s dětmi o vyjadřování vlastních obav a hodnot komunikuje, což se z instalace bohužel nedozvíme. Stačilo by krátké video, kde by „protest jako vzdělávací metodologie“ byl blíže vysvětlen.  

Prostřednictvím videa jsou naopak představeny projekty La Plaza del Chafleo (2018) a Altruismus (2011). První zmíněný pracuje s neexistujícím slovem „šaflovat“ a zasvěcuje mu náměstí s fontánou, přičemž symbolika daného prostoru se mění v návaznosti na změnu významu vymyšleného slova. Chce tím zkoumat „fluidní vztah mezi jazykem, ideologií a veřejným prostorem.“ Altruismus by pak rád „transformoval veřejný prostor v zónu náklonnosti a intimity“ formou olizování tyčí v metru.

Jestli je vášnivé líbání tyčí v dopravních prostředcích ve snaze o redefinici soukromého a veřejného prostoru naivně pitomým nebo radikálně geniálním krokem, nechám na uvážení každého zvlášť. Musím však uznat, že samotná díla Ivána Argota energicky čiší živelností, nespoutaností, hravostí až osvobozující nablblostí. Vystavení v prestižní galerijní instituci a především několikrát zmíněný kurátorský text je ale naopak stahují těžkou naléhavostí a obalují složitými teoriemi o problémech současného světa. Výsledný dojem, tak může zůstat někde napůl cesty mezi tím. 

Za největší problém však považuji slabší napojení na českého diváka. Třebaže to můžeme považovat za nesprávné, problematika kolonialismu se Čechů často tolik nedotýká. Výstavou pak můžeme procházet v klidu a s pocitem jakýchsi cizích vzdálených problémů. Přijde mi proto škoda, že v tomto případě nebyl do dialogu přizván český umělec. Věřím, že intervence například Krištofa Kintery, Vladimíra Turnera nebo Pavla Karouse, které by pracovaly s problematickými pomníky v Čechách, by divákům předkládaná témata dokázaly více přiblížit a dodat možnost hlubšího emocionálního napojení.

Tereza Bonaventurová