Saze, ženy, favely – křížící se cesty brazilského street-artu

Ekonomická nerovnost, korupce, masivní devastace životního prostředí a stále živé dědictví koloniálního útlaku – těmito slovy by se vedle nádherné přírody a rozmanité kulturní tradice dala popsat Brazílie. V minulém článku jsem popsala politický charakter brazilského „arte urbana“ a jeho vývoj – dnes už se jedná o masivní fenomén brazilských měst, výrazně formuje místní kulturu a Brazilci se s ním už přirozeně sžili. V tomto článku představím dva umělce a jednu umělkyni, kteří proměňují ulice svých měst v manifestaci vzdoru, ale i naděje a odvahy se nevzdat. Panmela Castro, Leandro „Tick“ Rodrigues a Alexandre Orion svým výtvarným vyjádřením bojují proti přehlížení a nerovnosti, ať už se jedná o rasovou a třídní diskriminaci nebo ekologii.

Neviditelní v zemi privilegovaných: Gender a rasová nerovnost v dílech Panmely Castro

Panmela Castro, sama Afro-Brazilka, se svými muraly obrací na ženy, které byly po dlouhá staletí zobrazeny jako „tiché oběti“. Brazilské, zejména černošské ženy žijí v prostředí, kde patriarchální a rasové násilí není jen osobní tragédií, ale společenským problémem zděděným z období, kdy byla Brazílie portugalskou kolonií. Otrokářský systém, který po staletí utlačoval potomky Afričanů, jim nikdy neposkytl možnost sociálního vzestupu. I dnes, 135 let po zrušení otroctví, Afro-Brazilci čelí strukturální diskriminaci a žijí převážně ve favelách (brazilských slumech), zatímco většinu politické a ekonomické moci drží v rukou bílá elita.

Série „Resist“ (Odpor) Panmely Castro není jen voláním po ženské solidaritě, ale především silnou výzvou k odporu proti systému, který ženy historicky přehlížel a utlačoval. Na zdech favel v Riu de Janeiru a Sao Paulu – městech, kde žijí tisíce žen v permanentním ohrožení – vyobrazuje postavy nezdolných černošských žen. S bojovnými gesty a obklopeny květinami stojí sebevědomé a odhodlané vymanit se z narativu obětí a vkročit do nové role silných aktérek odporu.[1]

Komunity v ilegalitě: Boj Leandra „Ticka“ Rodriguese za uznání favel

Sociální nerovnost v Brazílii není jen otázkou statistiky – je viditelná na každém rohu města, kde luxusní čtvrti s mrakodrapy sousedí s favelami plnými domů postavených z improvizovaných materiálů. Rozsáhlé chudinské oblasti nejlépe ilustrují celostátní společenskou marginalizaci a stigmatizaci. V místních komunitách vnímaných jako „ilegální“ žijí lidé, kteří se potýkají s omezeným přístupem k základním službám, jako je zdravotnictví a vzdělání. Státní moc zde často zasahuje pouze prostřednictvím násilí a represí, což vedlo k tomu, že mnoho obyvatel favel je kriminalizováno pouze na základě svého místa původu.

Leandro „Tick“ Rodrigues se prostřednictvím svých muralů snaží tento stereotyp rozbít a poukázat na bohatou kulturní identitu a kreativní potenciál favel. Jeho projekt „Favela Graffiti Tours“ vtahuje turisty přímo do srdce těchto komunit. Rodriguesova umělecká díla vyprávějí příběhy obyčejných lidí, kteří se denně vyrovnávají s násilím, předsudky a politickou nečinností. Tak Rodrigues propojuje umění s komunitním aktivismem a snaží se proměnit favely z „ilegálních zón“ v místa, která budí zájem příslušníků různých společenských vrstev.[2]

Vnést světlo do dopravní špíny – memento mori Alexandra Oriona

Alexandre Orion se zaměřuje na environmentální problémy a masivní devastaci přírody, která je v Brazílii na vzestupu. Jeho nejslavnější dílo „Ossário“ (Kostnice) vzniklo v roce 2006 v tunelu Max Feffer v Sao Paulu. Orion nepracoval s barvou, ale se špínou. Pomocí techniky „reverse graffiti“ (obrácené graffiti) čistil zdi tunelu pokryté vrstvou sazí z automobilového provozu, až na nich vytvořil obrazy lebek. Tunel, kterým denně projíždí tisíce aut, se stal symbolem destruktivních ekologických návyků obyvatel města a jejich přijetí permanentního znečištění jako „normálu“.[3]

Místa s absencí sazí se stávají mementem mori, připomínají projíždějícím jejich vlastní smrtelnost a destrukci životní prostředí. Policie se umělce pokusila zastavit, ale neměla žádnou zákonnou oporu – Orion tunel nepoškozoval, ale naopak čistil, což není přece nic protizákonného. Nakonec se úřady rozhodly tunel kompletně vyčistit, což přesně zapadlo do Orionova plánu: přinutit město čelit svému vlastnímu znečišťování. I když nakonec možná jinou cestou než skrze uvědomění, jak je ekologická situace kritická. O jejím kritickém stavu svědčil i velký ohlas, který Orionův „očistný rituál“ ve společnosti v roce 2006 vzbudil.

Umění jako zbraň proti přehlížení

V Brazílii se politické, rasové a environmentální problémy často proplétají takovým způsobem, že je těžké je oddělit. Street art jako forma vizuálního odporu tak reaguje na všechny tyto kontexty a zrcadlí rozporuplnou realitu země. Ať už jde o genderovou spravedlnost, boj za zlepšení přístupu k obyvatelům favel nebo ochranu přírodních zdrojů, umělci jako Panmela Castro, Leandro „Tick“ Rodrigues a Alexandre Orion proměňují barvy na pouličních stěnách ve znepokojivý hlas, který rezonuje daleko za hranice jejich čtvrtí. Vizuální provokace, kterou zanechávají na zdech, je zároveň uměleckým dílem, symbolem rezistence a odvážné vize, že jednoho dne se Brazílie stane zemí, kde na místo bezpráví a násilí nastoupí rovnost a spravedlnost.

Tereza Vydrová