Jako vhodné místo pro uměleckou či urbanistickou reflexi veřejného prostoru se přirozeně nabízí veřejný prostor samotný. Lze v něm pružně reagovat na konkrétní situace nebo problémy a je přístupný široké veřejnosti (už proto, že se mu široká veřejnost z principu nemůže vyhnout). „Diváci“ pak často daná díla nebo projekty nevyhledávají explicitně, ale spíš na ně náhodou narazí.
Výrazové prostředky v takovém případě musí být úderné až zkratkovité. Úplně stejně to funguje u venkovní reklamy. Na billboardu u silnice také nelze vypisovat konkrétní složení jahodového jogurtu, úplně stačí zobrazit obří šťastné ovoce.
Osobně jsem u uměleckých děl ve veřejném prostoru velkým zastáncem jasných a srozumitelných sdělení. Perfektně to ilustruje například galerie ArtWall, kde různorodé projekty zaměřené na současné celospolečenské problémy musí být pochopitelné i z rychle jedoucího auta.
Pro soustředěnou a hlubší analýzu ale není na ulici čas. V takové chvíli se může jako vhodná platforma jevit galerijní prostředí. Jak tedy vystavovat něco tak bezbřehého, jako je veřejný prostor, v něčem tak jasně orámovaném, jako je galerie?
Častým řešením je kombinace fotografie a textu. Obsáhlé fotografické soubory vizuálně zmapují danou problematiku (například vizuální smog, brownfieldy, stav kritické infrastruktury a podobně) a odborný text přidá potřebný kontext. Takové výstavy ale mohou být časově náročné a diváci mohou mít problém výstavu „učíst“. Osobně proto v takových situacích preferuji knižní formu (souborné publikace podobné výstavy naštěstí často doprovází). Jako další varianta existuje médium pohyblivého obrazu, které vzalo galerie a umělecké festivaly po celém světě v posledních letech útokem. Jakkoliv jsou audiovizuální díla pro svou komplexnost (v reálném čase propojují obrazovou i informační složku) praktická, opět může nastávat problém s percepcí, kdy všechna ta videa jednoduše nejdou „ukoukat“. Jde to ale i jinak. Důkazem je například aktuální výstava Aglaii Konrad s názvem Hung, Heaped, Shaped v Galerii VI PER v pražském Karlíně.
Původem rakouská, nyní v Bruselu žijící fotografka Aglaia Konrad (* 1960) se fotografické reflexi architektonického uspořádání, tvarosloví infrastruktury nebo vizuality městských meziprostor věnuje dlouhodobě. Velkoformátové fotografie vystavuje po celém světě, přednáší na prestižních univerzitách, vydává konceptuální i experimentální publikace. Ve svém nejnovějším projektu ale zvolila jiný přístup. Autorka zde fragmenty architektury a veřejného prostoru do galerie přenesla – a to doslova.
Obří kusy plechu, ventilační šachta, zkroucená svodidla, kovové mřížky nebo torza zábradlí se nyní s nepřirozenou lehkostí vznášejí prostorem galerie. Jedná se o úlomky zdemolovaných budov a městského mobiliáře převážně ze 70. a 80. let, které „musely“ ustoupit nové developerské výstavbě ve čtvrti kolem Severního nádraží v Bruselu. Pomačkané objekty vynikají samy o sobě silnou vizualitou a působí jako konceptuální skulptury. Tím, že se jedná o reálné úlomky historie, ale dostávají nebývalou hloubku a představují jakési pomníky architektury.
Umělkyně tak tematizuje důležitý fenomén, aniž by rezignovala na vizuální stránku. Vytržené střepy staveb se svými ostrými hranami zarývají pod kůži a zároveň dávají dostatek prostoru k vnímání doprovodného textu. Ten se zabývá důležitou problematikou překotného pokroku, kdy dochází k bezkoncepčnímu nahrazování původní zástavby novými víceúčelovými budovami – ty jsou často stavěny bez propracovaného architektonického návrhu, z nekvalitních materiálů a bez komplexního urbanistického řešení.
Ještě dál zašli japonští architekti Jo Nagasaka, Ryoko Iwase, Toshikatsu Kiuchi, Taichi Sunayama a Daisuke Motogi, kteří připravovali expozici na Bienále architektury v Benátkách v roce 2021. Do svého pavilonu přenesli kompletně celý dům. Z původní střechy vytvořili před pavilonem lavičky, fasádu domu přetransformovali na projekční plochu a uvnitř pavilonu byla kousek po kousku celá stavba dekonstruovaná v jakési muzeum původní architektury. Autoři projektu tak působivou formou demonstrovali, že typické dřevostavby, které rovněž ustupují rozmachu nové výstavby, jsou důležitou součástí japonské kultury, o niž by Japonci mohli rychle zcela přijít.
Části problematiky veřejného prostoru do galerie umístil i spolek Jezevky, když uprostřed Galerie Jaroslava Fragnera vytvořil oplocenou kolonii pro lidi bez domova se stany a plátěnými lůžky. Tím autoři upozornili na důsledky bytové krize.
Všechny zmíněné výstavy byly ještě doplněny fotografiemi nebo textem, ale právě reálné fragmenty architektonických, urbanistických nebo sociálních problémů dokázaly nejvíce zaujmout a hlavně emocionálně zasáhnout a tím vzbudit o téma zájem. Paradoxně možná dokonce víc než v jejich původním prostředí.
Stačí si jen představit, jak bychom v prostoru galerie reagovali třeba na vypreparované vnitřnosti Transgasu nebo náhodné kusy železničního mostu z Výtoně. Koneckonců jedním z objektů na výstavě Hung, Heaped, Shaped je i zbytek zářivkového lustru z bývalé menzy v Troji od Karla Pragera. Budova prošla v roce 2020 rekonstrukcí a původní interiér byl zcela zničen. Je tak klidně možné, že z něj zbyla právě jenom tahle zářivka. Projekt Aglaii Konrad se tak přímo propojuje s Prahou a můžeme jej chápat jako další varování před mizením hodnotné architektury a urbanistických celků. Nechat se zasáhnout nebo varovat můžete v Galerii VI PER do 9. listopadu.
Tereza Bonaventurová