Být nejvyšší ze všech

Ještě před několika lety se pražská veřejná debata o městském rozvoji točila především kolem výškových budov a památkové péče. Otázky, zda je možné stavět výškové domy v blízkosti historického centra, jak ochránit panoramata Prahy, nebo jak sladit moderní architekturu s kulturním dědictvím, dominovaly diskusím odborníků, politiků i občanů. Dnes se však těžiště zájmu přesunulo jinam – do oblasti, která se dotýká každodenního života mnohem bezprostředněji: nedostupného bydlení a krajiny ve městě.

Přesto je pro mě otázka výškových budov v Praze stále vzrušující. Výškové budovy mohou být nástrojem pro zahušťování města, pro efektivní využití prostoru, pro tvorbu nových center mimo historické jádro. Mohou nabídnout nové formy bydlení, práce i veřejného života. Ale zároveň nesou riziko – že se stanou izolovanými ostrovy, naruší měřítko okolí a panorama města, nebo budou sloužit jen úzké skupině obyvatel. Výškové objekty totiž bývají reprezentanty peněz a moci, obzvlášť, pokuď se jedná o sídla (především nadnárodních) firem.

Výškové stavby v sobě obsahují mnoho paradoxů, a jedním z nich je jejich působení na panoramatu města. Hustší zástavba mrakodrapů (působící z dálky jako hradba) vypadá na panoramatu lépe, než jednotlivé solitérní výškové stavby, jejichž meziprostor připomíná díry po vytržených zubech. Příkladem takové situace je pražská Pankrácká pláň, jejíž urbanistický záměr s hustší zástavbou počítal, ale obavy organizace UNESCO z poškození jednoho z nejlépe zachovalých panoramat historického města v Evropě vedly k ukončení dalšího mrakodrapového developmentu v této oblasti.

Nový Metropolitní plán přistupuje k tomuto tématu velmi uvědoměle a napětí protichůdných potřeb města vybalancovává. Výškové budovy výrazně reguluje - stanovuje výškové limity, chrání panoramata, ale zároveň vymezuje několik lokalit, kde je výstavba výškových domů možná, a kde je zahuštění zástavby vhodné – jako například v blízkosti stanic metra (například Roztyly, Opatov nebo Vysočany). Ani v těchto místech ale neumožňuje překročení hranice 100 metrů.

Lokalita Nových Butovic, která si pravděpodobně stihne nejvyšší český „mrakodrap“ schválit ještě před tím, než nový plán vejde v platnost, je v posledních týdnech velmi diskutovaná. Její projekt Top Tower od společnosti Trigema je výrazný především díky soše vraku lodě Davida Černého, která se opírá, resp. podpírá štíhlý objekt plánovaných mikro bytů a kanceláří navržený Tomášem Císařem ze studia Black n' Arch.

Výška a monumentalita je vskutku fascinující, a práce s měřítkem převyšujícím člověka je po staletí ověřenou metodou, jak zapůsobit. Protože sama s měřítkem pracuji, nemám právo tuto potřebu kritizovat – ale odkrýt karty mohu. Na měřítku a velikosti záleží, měřítkem lze manipulovat s lidskými vjemy. Velikostí lze dát najevo, kdo je jak malý a kdo naopak ty druhé převyšuje. Zřetelné je to i na pocitech, které nás pohltí, když vstoupíme do setmělého kostela. Klenba, která se nad námi vypíná v nepředstavitelných výškách – i to je manipulace. Máme si připadat malí, bojácní, ohrožení a pokorní, ve stínu velkého a vše převyšujícího Boha. Kleknout si v chrámu jde skoro samo, zatímco na silnici nebo doma v obýváku to až tak velká hitparáda není. Přitom pochybuji o tom, že to, co nás přesahuje, by se vyskytovalo pouze v chrámu a ne v našem domově, popřípadě že by to vyžadovalo naši pokoru víc, než egoističtí vůdcové lidských společenstev.

Kromě toho nás ale velké věci umí vytrhnout z každodennosti a přimět nás, abychom zaklonili hlavu a s úžasem vydechli: wow! Bez ohledu na to, jestli jsou monumentální objekty či prostory koncipované se záměrem manipulovat, překračovat hranice, šokovat, nebo se zalíbit většině, jsou také možností zažít heterotopii, tedy určitý typ jinakosti, který do města i našeho života také patří. Jen je potřeba s tímto zacházet opatrně - jako s kořením. Aby město, ve kterém žijeme, nebylo až tak „ostré“, že by se v něm nedalo vydržet.

Anna Beata Háblová