Svobodná hra (nejen) v Benešově

Hromada vycpaných džínů, vozík plný zlatých záchranářských fólií, konstrukce na bunkry nebo místnost plná pilin. V Muzeu umění a designu v Benešově vzniklo Místo dětí. Výstavu věnovanou svobodné dětské hře připravili Klára Koldová a Eduard Herrmann ze studia Nami nami ve spolupráci s kurátorkou Annou Sejkovou. Součástí vernisáže bylo také otevření jejich nové intervence na nedalekém sídlišti. Jak výstava funguje, co je svobodná hra a jak se ji daří implementovat do českého veřejného prostoru?

Architektka Klára Koldová a interiérový designér Eduard Herrmann společně tvoří studio Nami nami produkující udržitelné doplňky do domácnosti, jako jsou vázy, svítidla nebo stoly. Zajímá je low-tech přístup, reuse tématika a využívání alternativních materiálů. Zásadním rysem jejich tvorby je ale důraz na design a vizuální zpracování. V podobném duchu se nese i odnož jejich studia věnovaná dětem a svobodné hře s názvem Nami play. O tom, že v jejich tvorbě hraje právě design důležitou roli, svědčí i fakt, že jednu ze svých prvních realizací pro děti prezentovali na Designbloku.

Prezentaci na prestižní designérské přehlídce připomíná i jejich výstava v Muzeu umění a designu v Benešově. Dominují zde jemné pastelové barvy, jednoduché tvary a základní materiály. Prostor působí vzdušně, minimalisticky, uhlazeně a možná až moc uklizeně.

Výstava se skládá z několika sekcí a vyplňuje celé spodní patro muzea. První místnost nemá na rozdíl od ostatních jasnou koncepci, a tak ji chápu jako seznamovací. Najdeme tu zmíněnou hromadu džínů, do které se dá po zdolání růžových schůdků skočit, barevné závěsy tvořící kruhový pavilon se zavěšenými zvířaty od Libuše Niklové nebo další schůdky, po nichž lze vyskočit z okna na zahradu muzea (z přízemí). Následuje průchozí prostor, kde jsou rozmístěny jednoduché dřevěné konstrukce, tlusté provazy a růžové deky vybízející ke stavbě bunkrů. Světle růžový je i velký panel se zapuštěnými hračkami v další místnosti, kterou lze projít k rozměrné stavebnici s těžkými díly z přírodního dřeva. A konečně vrchol celé výstavy – místnost plná pilin.

Procházím se před začátkem vernisáže jednotlivými precizně připravenými prostory a přemítám, jestli se tu děti nebudou bát něčeho dotknout. Přijde mi, že já (jakožto dítě, které někdo neustále okřikoval, že něco rozbije nebo zašpiní) bych se v tak vycizelovaném prostředí možná necítila komfortně.

Děti do výstavy vstupují nejdříve velmi opatrně a teprve postupně zjišťují, co všechno nabízí a co si zde mohou dovolit. Některé prvky přirozeně fungují víc, jiné méně. Těmi, které vyžadují více soustředěné imaginace než jen skákání do hromady náhodného materiálu, děti nejdříve bez povšimnutí proběhnou a rovnou běží dovádět do pilin.

Skoro to vypadá, že se děti přirozeně chovají jako na typické vernisáži, kde prvotní distingovaný ostych postupně následkem vypitého vína opadá a propuká živelná párty. U dětí to ale není způsobeno alkoholem, nýbrž divokým rozdováděním, které výstava automaticky vyvolává. Schovány v anonymizovaném hlaholu po chvilce ztrácejí nesmělost úplně a organicky prozkoumávají veškeré zákruty výstavy a užívají si každou vteřinu.

Mám radost, že Místo dětí neláká jen děti, ale i teenagery. Ti vizuálně působivý prostor využívají po svém – jako hřiště pro tvorbu hezkých fotek na sociální sítě. Tzv. instagrammable factor je dlouhodobý fenomén, se kterým pracují i ty nejznámější výstavní instituce po celém světě. Počítá se cokoli, co přitáhne mladé lidi do galerií a k jinému druhu zážitků.

Pro dospělé tu jsou pak texty od kurátorky Anny Sejkové zasazující výstavu do kontextu historie vnímání dětské hry, vývoje hřišť nebo principů svobodné hry. Například zmiňuje, že svobodná hra je „taková, která není řízena zvenčí, nemá jasný scénář a vzniká z vnitřního impulsu dítěte. Takové prostředí nepodněcuje výkon, ale vynalézavost. Nepředepisuje, co se smí, ale nabízí možnosti.“ Dále cituje esejistickou stať Mravnosti hračky (1853) od Charlese Baudelaira, esej Les Jouets (1967) Rolanda Barthese nebo samotného otce principů svobodné hry Simona Nicholse. Částečně pro dospělé slouží i zmíněná místnost s růžovým panelem věnovaná výstavě sběratelských „hraček, na které se nesahá“. Raritní autíčka, vláčky nebo letadélka z muzejní sbírky jsou zapuštěny do stěny a dá se na ně pouze malými kruhovými otvory nakouknout. Vytvářejí tak určité logické napětí, protože na výstavě si lze hrát úplně se vším, kromě tradičních hraček.

Po zhruba tři čtvrtě hodině radostného juchání se osazenstvo vernisáže organizovaně přesouvá na zmíněné sídliště pokřtít ještě druhou část instalace. Na travnatém plácku mezi paneláky ale nacházíme jen pár růžových prvků, jako jsou nízké schůdky, plošinka ve svahu, malé pískoviště se stavebnicí nebo pódium v trávě. Instalace se v prostoru skoro ztrácí a postrádá bezprostřední wow efekt, který byl přítomný na výstavě.

Z muzea patřičně rozdováděné děti naskáčou i na těch pár herních objektů, ale tolik přirozeného nadšení a automatickou tvorbu vlastních her nevyvolávají. Intervence od Nami nami je tak zatím spíše náznakem možných průniků do veřejného prostoru a nastíněním možného principu, kdy hřiště není přísně kontrolované území oddělené od okolí. Autoři jsou si v mantinelech galerijní instituce mnohem jistější a veřejný prostor si zatím trochu nejistě osahávají. I jejich realizace v podobě herního pavilonu na pražském sídlišti v rámci festivalu Landscape připomínala spíše prototyp nebo laboratoř.

Na sídlištní vernisáži ale mluví i zástupce města a zmiňuje, že podobné snahy vnímá jako inspiraci do budoucna. Pokud to nebudou jen prázdná slova, tak je to skvělá zpráva nejen pro děti v Benešově. Každý projekt přistupující k dětem s respektem a bez pitvořivých postaviček nebo unifikovaných modulárních skládaček, který v Čechách vznikne, je krokem kupředu ke svobodnější, imaginativnější a s veřejným prostorem více propojené hře. A to se ve výsledku může vyplatit všem. Protože kde jinde začít s budováním vztahu k veřejnému prostoru, než právě na hřišti!

Tereza Bonaventurová