MĚSTA V POST-OLYMPIJSKÉM ČASE

Haruna Honcoop, režisérka a autorka dokumentu Olympijský mezičas, se několik let věnuje tématu dopadu olympijských her, osudů stadionů a také celkovému urbanismu měst, kde se olympiáda konala a která čekají na druhou vlnu olympijského zájmu. Ve dvoudílném článku si přečtěte o olympijských hrách a jejich úskalích.

Letní olympiáda v Paříži je u konce, mainstreamová média se ve zprávách soustředila převážně na olympijský lesk a étos. Pařížské hry na první pohled vypadaly z hlediska ekologie a urbanistiky famózně – na pozadí Eiffelovky, Seiny a Trocadera se v srdci města vyjímala dočasně vybudovaná sportoviště, případně se pro největší svátek sportu využívají stávající stadiony.  

Olympijské hry jako drahá extravagance pro města

Hry se v roce 2024 do Paříže vrátily potřetí po 100 letech. Francie se pyšní „udržitelností“ olympiády a jedním z nejnižších rozpočtů za poslední desetiletí na její organizaci (odhady na finální účet se pohybují mezi 8,2–10 miliardami dolarů, což je však stále dvojnásobek předpokládaného rozpočtu z doby kandidatury Paříže na pořádání her). Avšak podle autorů Oxfordské olympijské studie Alxandera Budziera a Benta Flyvbjerga, publikované v květnu letošního roku, ani tyto hry nepřinesou kýžený ekonomický zisk. O pořádání se původně ucházela města Řím, Hamburk a Budapešť, ale vesměs se kandidatury vzdala (ať už z politických nebo ekonomických důvodů). Tehdejší starostka Říma Virginia Raggi o ekonomických dopadech mluvila explicitně a kandidaturu stáhla s hlavním argumentem, že kvůli neúnosné finanční zátěži na hostitelská města by se Řím dostal do ještě větších dluhů, než například Atény po nechvalně známé olympiádě v roce 2004.

Ekonomická zátěž a dlouholeté dluhy pro pořadatelská města jsou jedním z hlavních důvodů, proč zájem měst o pořadatelství dlouhodobě klesá. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) musel přistoupit k reformě podmínek kandidatury a nákladný proces konečně po desetiletích pořádání ztrátových her pro města zjednodušit. V některých případech už nejde ani o soutěž kandidátských měst, neboť MOV nemá na výběr.  Tak například v případě budoucích letních her v Brisbane v roce 2032 MOV už apriorně diskvalifikoval německou oblast Rýn-Rúr s tím, že australské Brisbane má lepší existující infrastrukturu. Německo přitom o pořádání her hodně stálo, měly se v zemi konat poprvé po neblahé mnichovské olympiádě v roce 1972, poznamenané masakrem izraelského týmu pěti palestinskými teroristy před zraky televizních kamer. Právě tento fatální útok stál na začátku závratné eskalace nákladů na bezpečnost při zajištění olympiád. V případě pořádání zimních her je zájem o pořadatelství ještě nižší a kandidáti se hledají s velkými obtížemi.

Udržitelné olympiády?

Dopadem olympijských her na pořadatelská města jsem se jako autorka dokumentárního filmu Olympijský mezičas zabývala posledních 6 let. Zkoumala jsem především olympijské hry v Tokiu, Pekingu a Paříži. To byla města, která se v čase mého několikaletého natáčení připravovala na olympijské hry a ocitla se v tzv. „olympijském mezičase“ – době příprav na další olympiádu ve městě, kde předtím již hry proběhly. Mohla jsem zblízka sledovat, jak se města vypořádávají s nelehkým úkolem vybudovat ideální olympijské dějiště i s dědictvím olympiád předcházejících. Mimo tyto lokality jsem navštívila i kolébku olympiád, Olympii a Atény, kde v roce 2004 proběhly jedny z nejvíce prodělečných her, co se rozpočtu a následného zadlužení země týče. Starověké město si ovšem pro olympiádu vybudovalo zcela novou a tolik potřebnou moderní městskou infrastrukturu, která mu spolu s dluhy zůstala.

Tak často skloňovaná udržitelnost olympiád je však oxymóron – troufám si říci, že žádné pořádání megaakcí podobných rozměrů už ze své podstaty udržitelné být nemůže. Do míst pořádání olympiád proudí statisíce fanoušků, desetitisíce novinářů a sportovců z celého světa, pro bezpečnost jsou nasazeny desetitisíce policistů. Překotná výstavba nové olympijské infrastruktury s sebou vždy nese negativní ekologické i sociální dopady. Prvním úkolem pořadatelů jsou rozsáhlé demolice k získání prostoru pro nové gigantické stavby, čekají na ně problémy s výkupem pozemků a relokací obyvatel, pak následuje výstavba technologicky nejmodernější infrastruktury a teprve poté výstavba či renovace samotných sportovišť. A nakonec přicházejí další náročné úkoly spojené se samotným pořádáním olympijských her či mistrovství světa. 

Olympijská města – změny v urbanismu a gentrifikace

Pořadatelská města podepisují třísetstránkovou smlouvu s MOV, v níž jsou pro ně striktně definována kritéria. Slova udržitelnost a olympijské dědictví s důrazem na to, aby se olympijská infrastruktura využívala i po OH, se v těchto manuálech opakují nesčetněkrát. MOV na nich trvá, avšak je už v gesci daných měst, jak se s tím vypořádají. Jak však tohoto cíle dosáhnout?

Přeměna města na dějiště světové sportovní megaudálosti, které přivítá davy turistů a novinářů, vyžaduje zásadní urbanistické změny, včetně výstavby nových stadionů a sportovišť, rozšiřování dopravních sítí a modernizace infrastruktury. Části měst, které jsou vnímány jako zanedbané a neodpovídají obrazu moderního, mezinárodně atraktivního hostitelského města v duchu olympijských představ a přísných kritérií MOV, jsou neúprosně demolovány. Právě tyto lokace a jejich obyvatelé, aniž by se jich kdokoliv ptal v referendu, nesou hlavní tíhu olympijských developerských projektů.

Problém gentrifikace – vynucované vysídlení obyvatel částí měst zvolených pro olympijskou výstavbu na vzdálená předměstí a na venkov – je typický pro skoro všechny minulé letní olympiády ve větší či menší míře (Londýn, Rio de Janeiro, Tokio, Peking…). Rychle rostoucí ceny nemovitostí a nájmů spjaté s olympijskou výstavbou ve čtvrti Seine-Saint-Denis v Paříži vyhnaly lidi s nižšími příjmy, kteří museli uvolnit prostor pro budování olympijských staveb. Toto vše se k absurditě celé věci děje pod logem Airbnb jako jednoho z hlavních sponzorů her. Ten, jak známo, přispívá díky ziskům z krátkodobých pronájmů ke gentrifikaci měst a zhoubnému masovému turismu v mnohých destinacích na světě, nejviditelněji právě v Paříži, Benátkách, Londýně, Římě, Bruselu, ale už i v Praze.

Haruna Honcoop