Prolomit městskou šeď hlasem utlačovaných

V Brazílii podobu street artu často formují sociální nerovnosti a politické napětí, proto toto umění získalo prominentní postavení. „Arte urbana“ (městské umění) bez přestání odpovídá na politický a společenský stav země v míře, na jakou v českém prostředí nejsme zvyklí.

Městské umění v Brazílii, zejména graffiti, začalo nabývat na významu na přelomu 70. a 80. let 20. století pod vlivem vzestupu hiphopové kultury ve Spojených státech. Brazilská mládež, inspirovaná breakdance a graffiti v New Yorku, přijala pouliční umění jako formu odporu a sebevyjádření ve svém vlastním městském prostředí.

Bylo by však nesprávné arte urbana chápat jako fenomén importovaný z USA. Naopak. Skrze tuto uměleckou formu Brazilci prožívají niterná a mnohdy bolestivá témata s kořeny hluboko v jejich historii a kultuře. Vliv kolonialismu, rasové nerovnosti a propastných třídních rozdílů obvykle zamezuje určitým skupinám obyvatelstva ve vyjádření.[1] Opomíjení jedinci ovšem tvoří silné komunity a zvykli si promlouvat skrze výtvarnou tvorbu v ulicích.

Rozlehlá městská krajina největšího brazilského města Sao Paulo se stala jedním z předních světových center graffiti či muralového umění. Urbanistický celek, který by jinak charakterizovala šedivá jednolitost bezpříznakových panelových domů, se transformoval v neohraničenou živoucí galerii s vysokými nástěnnými malbami a graffiti na různorodých plochách hektického městského světa.

Jednou z nejznámějších městských uměleckých památek v Sao Paulu je „Beco do Batman“ (Batmanova ulička). Labyrint nástěnných maleb od renomovaných i začínajících umělců je spíše neustávajícím děním než statickou podívanou. Ulička, kterou spravuje místní komunita, míšením různorodých uměleckých osobností přemosťuje v Brazílii tak často akcentovanou společenskou separaci. Místo se stalo chytlavou destinací také pro turisty, s nimiž přichází hrozba gentrifikace. Skupiny návštěvníků jsou nezřídka terčem stížností místních obyvatel. Ti jsou však v tomto ohledu nejednotní, jak je patrné i na případu z roku 2017, kdy jeden z nich na protest natřel stěnu svého domu, jenž je součástí uličky, šedou barvou. Jiní obyvatelé však vzápětí v reakci na tento čin šedé zdi vrátili předchozí barevnou paletu.

Podobné kontradikce budí tzv. pixação (zkráceně pixa). Jedná se o surové, černobílé tagy připomínající runy nebo gotické symboly, a fungují především jako forma protestu. Pixação se vymezuje vůči estetickým normám tradičního street artu a je zakořeněno v neutěšené situaci chudinských čtvrtí. Takzvaní pichadores, autoři těchto příznačných nápisů, se nevnímají tolik jako umělci jako spíše rebelové, kteří touží svou frustraci z marginalizace a sociální nespravedlnosti vtisknout do fasád domů, samozřejmě bez povolení jejich majitelů. Mnoho místních tyto projevy odsuzuje a chápe je spíše jako přidělávání práce lidem, kteří nemají o mnoho lepší podmínky. Ti totiž následně tagy odstraňují a prostor znovu čistí. Legální graffiti a jiné projevy veřejného umění však přijímají s vřelostí a nadšením, vnímají je jako oživení všedního vzhledu homogenních městských bloků.[2]

K legalizaci arte urbana vedly ovšem dlouhodobé snahy o jeho uznání kulturními představiteli zdůrazňujícími jeho uměleckou a společenskou hodnotu. Vláda si rovněž uvědomila ekonomický přínos městského umění – to přitahuje turisty, zvyšuje kulturní renomé měst a oživuje zanedbané oblasti. V roce 2009 Sao Paulo přijalo zákony, které v určitých oblastech dekriminalizovaly graffiti a odlišily je od vandalismu. Na národní úrovni se v roce 2011 podnikly další kroky v podobě revize brazilského trestního zákoníku a odlišení graffiti od vandalismu tak posvětily i nejvyšší orgány. Graffiti je od té doby s povolením vlastníků nemovitostí nebo veřejných orgánů legální.

Ve své podstatě je městské umění v Brazílii hluboce politické. Umělci využívají veřejný prostor k tomu, aby se postavili dlouhodobým problémům své země, jako je zmíněná rasová nerovnost, politická korupce, policejní brutalita nebo ničení životního prostředí. Během velkých sociálních hnutí, například při demonstracích proti vládní korupci v roce 2013, se městské umění stalo kritickou formou odporu. Po celé zemi vznikala hesla, symboly a nástěnné malby, které proměnily ulice v jeden obrovský vizuální protest. Zárodek tohoto angažovaného charakteru arte urbana nalezneme už ve 40. a 50. letech minulého století. Výraznou epizodou brazilského graffiti se však stalo období 60. a 70. let za vlády vojenské junty. I pod hrozbou vysokých trestů projevovali Brazilci prostřednictvím svých sprejů odpor proti diktátorskému režimu stále smělejším způsobem.

V Riu de Janeiru slouží arte urbana jako ohnisko mírnějších a lokálnějších společenských změn. Favely (slumy či ghetta) v Riu, které byly dlouho stigmatizovány jako místa chudoby a násilí, pouliční umělci přeměnili v živá kulturní centra. Nabízejí tak alternativu ke kulturnímu mainstreamu a otevírají místním kontakt s jejich předky a kulturním dědictvím. Slouží jako příklad toho, jak umění dokáže působit reálné změny. Pokud se umělecké intervence stávají součástí veřejného prostoru s ohledem na dané prostředí a obyvatele a otevřeně se zajímají o jejich potřeby a zájmy, mohou zlepšit životní úroveň lidí, na které se nemyslí.

Tereza Vydrová