Fiktivní infrastruktury odporu. Rozhovor se Stephanií Winter

Stephanie Winter je rakouská umělkyně pracující na pomezí imerzivní instalace, spekulativní fikce a performance. Její praxe se zaměřuje na kolektivní imaginaci, radikální péči a přepisování dominantních narativů - často realizované prostřednictvím site-specific prostředí a kolaborativních formátů. Poprvé jsem se se Stephanií setkala během jejího workshopu SHARING SESSION: Transformative Potentials, který hostil maďarská pobočka instituce tranzit v Budapešti. Toto setkání mě inspirovalo k tomu, abych se jí zeptala na to, jak vytváří imerzivní, imaginativní prostředí - zejména jak pracuje s prostorem, odkrývá potlačované hlasy a používá fikci jako formu odporu. Tento rozhovor vychází z tohoto setkání, který nabírá různých směrů za pomoci fiktivních infrastruktur a kolektivní imaginace. Rozhovor se Stephanie Winter (SW) vede Anežka Januschka Kořínková (AJK). ENG below

AJK: Váš současný projekt v Museumsquartier navazuje na Vás dlouhodobý narativ „jeskyně”. Mohla byste se podělit o to, jak tato kapitola pokračuje ve Vašem zkoumání historie, hlasu a přežití?

SW: Projekt se jmenuje Roots of Resistance - Fictions of Survival (Kořeny odporu - Fikce přežití) a pokračuje v mé práci, která zkoumá skrytá nebo marginalizovaná vyprávění prostřednictvím ztělesněných, imerzivních rámců. Hledala jsem postavu, která by začala jakési přepisování historie - a tuto kapitolu jsem uvedla postavou neandrtálce. Nejen jako antropologickou referenci, ale jako symbolického protagonistu pro spekulativní přepisování. Připadal mi jako neutrálnější postava - jakási prehistorická prázdná deska, která není vázána na žádnou konkrétní skupinu, ale je otevřená projekci. V Kubrickově filmu 2001: Vesmírná odysea vidíme jedno z prvních kulturních gest prvních lidí zobrazené jako násilný boj o území - použití kosti jako zbraně. Tento obraz se stal ikonickým. Ale je to opravdu jediný způsob, jak začít náš příběh? To, čemu věříme, se stává naší přirozeností. Vždycky mě přitahovala myšlenka Ursuly K. Le Guinové v knize The Carrier Bag Theory of Fiction, kde prvním kulturním nástrojem nebyla zbraň, ale nádoba - nosič semen, plodů a přeneseně i příběhů. Nástroj pro shromažďování a sdílení. To je další způsob, jak začít příběh: péčí, sběrem, společenstvím. Hledání těchto kořenů komunitní praxe napříč časem. odkrývání hlasů, které byly systematicky vylučovány, vymazávány nebo ztráceny - zejména ženských, nedominantních a více-než-lidských perspektiv. Hlasy umlčované hegemonní historiografií. Zajímá mě, jak je můžeme získat zpět - nejen prostřednictvím faktů nebo archivních prací, ale také fikcí, rituály a spekulativním vyprávěním. Jak bychom jim mohli umožnit znovu promluvit a jinak naslouchat? Jde také o znovunavázání kontaktu s potlačenými formami vědění - zejména s naším vztahem k Zemi a světu přírody.

Roots of Resistance – Fictions of Survival, Opening Sequence MQ ARTBOX Vienna Foto: Simon Veres 2025

AJK: Jeskyně se zdá být ústředním prvkem vašeho projektu, funguje jako fyzické místo i symbolický prostor. Mohla byste popsat její význam a to, jak utváří příběh nebo zážitek z díla?

SW: Jeskyně pro mě představuje jakýsi chapadlovitý prostor, téměř živou bytost. Jsou zde nervy, kořeny a chapadla podobná snům, která spojují viditelné s neviditelným, psychické s pozemským. Je to měkký prostor cítících úponků - pocitových prodloužení, která sahají za hranice a dotýkají se historie, vzpomínek a budoucnosti. Skládá se z různých oblastí - některé již byly objeveny díky představivosti, jiné jsou stále skryté v temnotách.

Jeskyně svým způsobem připomíná historické prostory útočiště - místa, kde komunity hledaly úkryt, praktikovaly rituály nebo zapisovaly svou přítomnost do symbolického jazyka. Je znovu vytvářena jako komunitní místo a bezpečnější prostor pro sdílení, učení, odnaučování a reflexi naší historie - jak kolektivní, tak vnitřní - pro společnou práci na poli archeologie budoucnosti. Například v akci Sharing Session: Unearthing Female Voices, kterou jsem pořádala, vyzývám umělce*kyně a výzkumníky*ice, aby se podělili o ženské hlasy - vymazané nebo pohřbené kulturní amnézií, umlčené patriarchátem a systémovým útlakem - vycházející z jejich vlastního kontextu. Jeskyně je také vnitřní krajinou - psychickým terénem, kde se mohou vynořit potlačené vzpomínky a alternativní budoucnosti. Prostor introspekce - kde se mohou na povrch vydrat živé a bolestivé aspekty, ale také místo, kde může začít léčení a aktivace potenciálu. Cítím, že mnoho lidí dnes bojuje s identitou, se smyslem, s tím, jak existovat mimo kapitalistickou smyčku. Jeskyně není místem ústupu ze světa, ale prostorem, kam lze proniknout dovnitř i ven - procítit, propojit se, uzdravit se, hluboce naslouchat vnitřnímu i pozemskému rytmu.

AJK: Často zasahujete do veřejných nebo nevyužívaných prostor. Co vás na těchto meziprostorech přitahuje a jak formují narativy, které vytváříte?

SW: Mám malířské vzdělání, takže jsem vždycky vnímala prostor - ale teprve během svého prvního filmového projektu, který jsem vytvářela v prostředí prázdné pošty, jsem si uvědomila, jak hluboce spjatá jsem s místy, která nesou historii a ozvěny lidské přítomnosti. Od té doby mě přitahují prostory, které existují na okraji - zapomenuté, opuštěné nebo v přechodném období. Někdy je najdu já, někdy ony najdou mě. Takových míst existuje poměrně dost.

Jedním z nejsilnějších bylo bývalé vězení pro mladistvé. Původně jsem hledala hotel, kde bych mohla inscenovat představení, ale když jsem vstoupila do tohoto prostoru - s kresbami teenagerů, které byly stále na stěnách - koncept se zcela proměnil. Projekt se stal něčím víc než jen místem. Byl o vnitřní temnotě, strukturálním trestu a produktivitě chyb. Vězení neslo více hlasů: hlasy uvězněných teenagerů, ale také publika, které se pohybovalo prostorem, zatímco si neslo svou vlastní i kolektivní váhu. Každý účastník nesl těžkou černou cihlu agaru. Tímto gestem jako by tato cihla pozorovala vnitřní rozsah svého nositele a vstřebávala skrytou nebo ztracenou paměť. V tichém, intimním rituálu odpoutání se od každého návštěvníka jsme cihle dovolili, aby se proměnila - proměnila tíhu minulosti v něco nového. Celá tato zkušenost - od procesu výzkumu přes výrobu díla s kolektivem až po pozorování emocionálního a fyzického zapojení publika - zásadně změnila můj způsob uvažování o procesování různých situací. Nejen jako vnitřní akt, ale jako sdílenou a prostorovou praxi. A znamenalo to zlom i v mém vztahu k publiku. Od té chvíle jsem se chtěla hlouběji zapojit do jejich jednání, kdy přestávají být pasivními pozorovateli*kami, ale i spolunositely*kami vyprávění, spolutvůrci*kyně významu a spoludržitelé*ky smutku, paměti a proměny.

AJK: Radikální péče je ve vaší práci opakovaným tématem. Jak přistupujete k vytváření prostorů, kde lidé mohou skutečně sdílet, propojovat se a být přítomni jeden druhému?

SW: Termín radikální péče pochází ze série projektů, na kterých pracuji s úžasnou kurátorkou Norou Mayerovou. Začalo to v počátcích COVIDu, kdy jsme se zamýšlely nad mateřstvím, pečovatelskou prací a veškerou neviditelnou prací vetkanou do našich životů. Postupem času se rozrostla do něčeho mnohem širšího. Když mluvím o radikální péči a prostoru, mám na mysli prolomení tradičních hierarchií zakotvených v kulturních infrastrukturách. Klasický výstavní model - s jeho pevným oddělením mezi umělcem*kyní, objektem a publikem - již neodráží propletené a naléhavé podmínky, které prožíváme. Potřebujeme formáty, které jsou porézní a vztahové. Ve své práci se snažím vytvářet prostředí, kde je přítomnost nejen povolená, ale i nezbytná - kde jsou všichni zúčastnění, od umělců po návštěvníky, součástí společného zážitku. Jde o přehodnocení toho, jak se k sobě navzájem vztahujeme, jak společně tvoříme a jaký si udržujeme prostor, zejména v uměleckém a veřejném prostředí. Zajímají mě imerzivní fikce a situace podobné rituálům, které se soustředí na kolektivní gesta: společnou chůzi, upřímné rozhovory nebo prosté svědectví. Tyto jednoduché akce v sobě nesou hlubokou emocionální a symbolickou rezonanci. A ano, věci se mohou zamotat - vznikají rozpory, vynořuje se nepohodlí. Ale pro mě je tento chaos úrodnou půdou. Hluboká transformace začíná, když si dovolíme rozpory, zranitelnost a pomalou, neustálou práci na tom, abychom byli skutečně jeden s druhým.

AJK: Můžete mi říct více o vašich platformách SALON HYBRID a MOTHERBOARD?

SW: SALON HYBRID jsem založila jako otevřenou, performativní experimentální kancelář - rozvíjející se mobilní studio pro spolupráci napříč obory: umělci*kyněmi, vědci*kyněmi, teoretiky*čkamk, aktivisty*kami, performery*kami, staviteli*kami, hudebníky*icemi. V průběhu let se této cesty zúčastnili*y různí významní*é spolupracovníci*ice - Eugen Klim, Fora Schausberger, Benyamin Payer, Jenny Schleif a mnoho dalších.

Více než patnáct let jsme se plynule pohybovali v různých dočasných a nevyužívaných prostorách - každý z nich se stal jakousi provizorní infrastrukturou pro konstrukci site-specific vyprávění. Tímto způsobem se SALON HYBRID stal nejen pracovním prostorem, ale i metodologií: nomádskou platformou pro vytváření děl citlivých ke svému kontextu, která často přímo reagovala na společensko-politickou auru daného místa.

Usazení v krásném prostoru poblíž Augartenu - bývalé továrně - znamenalo významný posun. Tato fyzická stabilita změnila povahu mé praxe. Na jedné straně prostor nadále podporoval experimentální, chaotickou výrobní zónu SALON HYBRID. Na druhé straně však otevřel nový rozměr: možnost sdílení a hostování v trvalejším a otevřenějším rámci - a tak se zrodil MOTHERBOARD.

Název kombinuje úvahy o mateřství s odkazem na výpočetní techniku: základní deska je ústřední rozbočovač, který spojuje různé systémy. Podobným způsobem je MOTHERBOARD infrastrukturní platformou - hostitelským tělesem, prostorem péče a spoluvytváření - určenou k podpoře a propojení různých uměleckých a teoretických postupů. Pořádáme skupinové výstavy, workshopy, výzkumné laboratoře a mezioborová setkání, která zkoumají učení a odnaučování prostřednictvím feministických, ekologických a dekoloniálních způsobů bytí a společné práce.

AJK: Zdá se, že ústředním prvkem vaší praxe je představivost. Jednou jste řekla, že se stává infrastrukturou. Co to pro vás znamená?

SW: Ano, imaginace je základním materiálem mé práce. Nejde mi o únik před realitou, ale o budování s ní a v ní. Imaginace otevírá trhliny v dominantních narativech a vytváří prostor pro vznik něčeho jiného... Je to nástroj i terén.
Právě teď jsme v doslovném i metaforickém klimatu přesyceni dystopiemi - ale i ty realita předstihla. Otázka tedy zní: jaké máme možnosti kromě popírání a otupělosti? Jak reagujeme na trhliny v demokracii, na egoistickou kapitalistickou nadvládu, na válečné zóny a sporná území?

Jak pěstovat nové formy komunitního života a odporu?

Na současné výstavě Kořeny odporu (Roots of Resistance) jsem začala pracovat s tím, čemu říkám „postavy odporu“, abych prozkoumala nové způsoby bytí a vztahů - zejména v době, která vyžaduje hluboké změny. Jeden z pramenů tohoto zkoumání probíhá v mé dlouhodobé sérii Psychika Země je zářivý pudink (The Psyche of the Earth is a Glowing Pudding), kde se noříme do hlubin pozemského vědomí - emocionálně, sociálně, ekologicky a politicky. Nejde o sci-fi fantazii, ale o pěstování ztělesněné ekologické citlivosti - vyrovnání se s živou planetou jako s příbuznou. Je to výzva a zároveň otázka pro každého z nás: Jakou roli chcete ztělesnit? Jste truchlící, svědek, snílek, pečovatel nebo obránce? Ještě si můžeme představit další role. Tyto role nejsou pevné - mění se, překrývají a vyvíjejí. Všechny nás však žádají, abychom se ukázali, byli přítomni a vytvořili si prostor pro pomalou, obtížnou, ale hluboce potřebnou práci na změně.

Možná právě to je skutečným úkolem imaginace: nově se definovat jako společné a sdílené bytosti, jako součást pozemské rodiny, vybudovat odolnou síť péče - kde se každý z nás podílí na utváření budoucího světa.     

AJK: Stephanie, moc ti děkuji za tento bohatý a podnětný rozhovor.

SW: Děkuji - bylo mi skutečným potěšením společně přemýšlet. I tyto dialogy jsou součástí práce. Udržují představivost v pohybu.

 

---

ENG: 

Fictional Infrastructures of Resistance. Interview with Stephanie Winter 

Stephanie Winter is an Austrian artist working at the intersection of immersive installation, speculative fiction, and performance. Her practice focuses on collective imagination, radical care, and the rewriting of dominant narratives—often realized through site-specific environments and collaborative formats. I first met Stephanie during her workshop SHARING SESSION: Transformative Potentials, hosted by Hungarian tranzit in Budapest. That encounter inspired me to ask her more about how she creates immersive, imaginative environments—especially how she works with space, unearths suppressed voices, and uses fiction as a form of resistance. This conversation builds on that encounter—expanding into caves, fictional infrastructures, and collective imagination.

AJK: Your current project at Museumsquartier builds on your long-term CAVE narrative. Could you share how this chapter continues your exploration of history, voice, and survival?

SW: The project is called Roots of Resistance – Fictions of Survival, and it continues a trajectory in my work that investigates hidden or marginalized narratives through embodied, immersive frameworks. I was looking for a figure to begin a kind of rewriting of history—and I started this chapter with the Neanderthal. Not just as an anthropological reference, but as a symbolic protagonist for speculative rewriting. It felt like a more neutral figure—a kind of prehistorical blank slate, not tied to any specific group, but open to projection. In Kubrick’s 2001: A Space Odyssey, we see one of the first cultural gestures of early humans portrayed as a violent struggle for territory—using a bone as a weapon. That image has become iconic. But is that really the only way to start our story? What we believe becomes our nature. I’ve always been drawn to Ursula K. Le Guin’s idea in The Carrier Bag Theory of Fiction, where the first cultural tool was not a weapon but a vessel—a carrier for seeds, fruits, and stories. A tool for gathering and sharing. That’s another way to start the story: through care, through collection, through community. To find those roots of communal practice across time. Unearthing voices that have been systematically excluded, erased, or lost—particularly female, non-dominant, and more-than-human perspectives. Voices silenced by hegemonic historiography. I’m interested in how we might retrieve them—not only through facts or archival work, but through fiction, ritual, and speculative storytelling. How might we allow them to speak again, and how might we listen differently? It’s also about reconnecting with suppressed forms of knowledge—especially our relationship to the Earth and the natural world.

AJK: The cave appears to be a central element in your project, functioning both as a physical site and a symbolic space. Could you describe its significance and how it shapes the narrative or experience of the work?

SW: The cave is a tentacular space, almost like a living entity. There are nerves, roots, and dream-like tentacles connecting the visible with the invisible, the psychic with the terrestrial. It’s a soft space of sensing tendrils—feeler-like extensions that reach beyond boundaries to touch histories, memories, and futures. It consists of different areas—some already discovered through imagination, others still hidden in the dark.
The cave recalls, in a way, historical spaces of refuge—places where communities sought shelter, practiced rituals, or inscribed their presence in symbolic language. It is recreated as a communal place and safer space to share, learn, unlearn, and reflect on our history—both collectively and internally—to work together in the field of an archaeology of the future. For example in the hosted series Sharing Session: Unearthing Female Voices, I invite artists and researchers to share female voices—erased or buried by cultural amnesia, silenced by patriarchy and systemic oppression—drawn from within their own contexts. The cave is also an inner landscape—a psychic terrain where suppressed memories and alternative futures can emerge. A space of introspection—where heavy and painful aspects can surface, but also where healing and the activation of potential can begin. I feel many people today are struggling with identity, with purpose, with how to exist outside the capitalist loop. The cave is not a place to retreat from the world, but a space to reach inward and outward—to feel, to connect, to heal, to listen deeply—to both the inner and the terrestrial beat.

AJK: You often intervene in public or disused spaces. What attracts you to these in-between sites, and how do they shape the narratives you construct?

SW: My background is in painting, so I’ve always been attuned to space—but it was during my first film project in an empty post office that I realized how deeply I connect with places that carry histories and echoes of human presence. Since then, I’ve been drawn to spaces that exist on the margins—forgotten, abandoned, or in transition. Sometimes I find them, sometimes they find me. There have been quite a few like that.

One of the most powerful was a former youth prison. I initially looked for a hotel to stage a performance, but when I entered that space—with the teenagers’ drawings still on the walls—it completely shifted the concept. The project became about more than just the site. It was about inner darkness, structural punishment, and the productivity of error. The prison carried multiple voices: those of the incarcerated teenagers, but also of the audience, who moved through the space with their own personal and collective weight. Each participant carried a heavy black brick of agar-agar. Through this gesture, the brick seemed to observe the inner scope of its carrier, absorbing hidden or lost memory. In a quiet, intimate ritual of letting go with each visitor, we allowed the brick to transform—turning the weight of the past into something new. The whole experience—from the research process to building the piece with a collective, to witnessing the audience's emotional and physical engagement—profoundly changed how I think about processing. Not just as an internal act, but as a shared and spatial practice. And it marked a turning point in how I relate to the audience. From then on, I wanted to engage more deeply with their agency—not as passive observers, but as co-carriers of the narrative, co-creators of meaning, and co-holders of grief, memory, and transformation.

AJK: Radical care is a recurring theme in your work. How do you approach the creation of spaces where people can genuinely share, connect, and be present with one another?

SW: The term Radical Care comes from a series I’m working on with the amazing curator Nora Mayer. It started during the early days of COVID, reflecting on motherhood, care work, and all the invisible labor woven into our lives. Over time, it’s grown into something much broader.

When I talk about radical care and space, I mean breaking down the traditional hierarchies embedded in cultural infrastructures. The classic exhibition model—with its fixed separations between artist, object, and audience—no longer reflects the entangled and urgent conditions we’re living through. We need formats that are porous and relational. In my work, I try to create environments where being present isn’t just allowed but necessary—where everyone involved, from performers to visitors, is part of a shared experience. It’s about rethinking how we relate to each other, create together, and hold space, especially in art and public settings. I’m interested in immersive fictions and ritual-like situations that center on collective gestures: walking together, holding weight, speaking aloud, or simply witnessing. These simple actions carry deep emotional and symbolic resonance. And yes, things can get messy—friction arises, discomfort surfaces. But for me, that messiness is fertile terrain. Deep transformation starts when we allow contradiction, vulnerability, and the slow, ongoing work of being truly with each other.

AJK: Can you tell me more about your platforms SALON HYBRID and MOTHERBOARD?

SW: I started SALON HYBRID as an open, performative experimental bureau—an evolving, mobile studio for collaborations across disciplines: artists, scientists, theorists,  activists, performers, builders, musicians. Over the years, various important collaborators have been part of the journey—like Eugen Klim, Fora Schausberger, Benyamin Payer, Jenny Schleif, and many others.

For over fifteen years, we moved fluidly through a range of temporary and disused spaces—each one becoming a kind of provisional infrastructure for site-specific narrative construction. In that way, SALON HYBRID became not just a workspace, but a methodology: a nomadic platform for generating context-sensitive works that often responded directly to the socio-political aura of a given location.

Settling into a beautiful space near the Augarten—a former factory—marked a significant shift. That physical stability changed the nature of my practice. On one side, the space continued to support the experimental, messy production zone of SALON HYBRID. But on the other, it opened up a new dimension: the possibility of sharing and hosting in a more sustained and open framework—so MOTHERBOARD was born.

The name combines reflections on motherhood with a reference to computing: a motherboard is the central hub that connects different systems. In a similar way, MOTHERBOARD is an infrastructural platform—a hosting body, a space of care and co-creation—meant to support and interconnect diverse artistic and theoretical practices. We hold group exhibitions, workshops, research labs, sharing sessions, and interdisciplinary gatherings that explore learning and unlearning through feminist, ecological, and decolonial ways of being and working together.

AJK: Imagination seems central to your practice. You once said it becomes infrastructure. What does that mean for you?

SW: Yes, imagination is a core material in my work. For me, it’s not about escaping reality, but about building with and within it. Imagination opens cracks in dominant narratives and creates space for something else to emerge... It’s both the tool and the terrain.
Right now, in both the literal and metaphorical climate, we’re saturated with dystopias—but reality has overtaken even those. So the question becomes: what options do we have beyond denial and numbness? How do we respond to cracks in democracy, to ego-driven capitalist domination, to zones of war and contested territory?

How do we grow new forms of communal living and resistance?

In this current exhibition, Roots of Resistance, I’ve started working with what I call the “characters of resistance” to explore new ways of being and relating—especially in times that demand profound change. One strand of that inquiry runs through my long-term series The Psyche of the Earth is a Glowing Pudding, where we dive into the depths of terrestrial consciousness—emotionally, socially, ecologically, and politically. It’s not about sci-fi fantasy, but about cultivating an embodied ecological sensitivity—a realignment with the living planet as kin. It’s both an invitation and a question for each of us: which role do you want to embody? Are you the mourner, the witness, the dreamer, the tender, or the defender? There are more roles still to imagine. These roles aren’t fixed—they shift, overlap, and evolve. But they all ask us to show up, to be present, and to hold space for the slow, difficult, but deeply necessary work of change.

Perhaps this is the real task of imagination: to redefine ourselves as communal and sharing beings, as part of the terrestrial family, to build a resilient network of care—where each of us takes part in shaping the world to come.     

Foto: Simon Veres

AJK: Stephanie, thank you so much for this generous and thought-provoking conversation.

SW: Thank you—it’s been a real pleasure to reflect together. These dialogues are part of the work too. They keep the imagination moving.

---
Anežka Januschka Kořínková