Předefinovat architekturu jako pojem vymezující se vůči přírodě a uzavírající člověka mezi stěny, které zamezují kontaktu s původním okolím, se snaží nové generace architektů, designérů i výzkumníků. Jejich ekologickému pojetí stavitelství se věnuje výstava Closer to Nature v Berlinische Gallerie, otevřená do 14. 10. 2024.
---
Místnost, s níž sousedí prostory hostící stálé sbírky výtvarného umění od roku 1870 po dnešek, je rozdělena do třech tematických bloků: myceliální stavitelství, stavitelská botanika (baubotanik) a hliněná architektura. Doplňuje je sekce fotografií, které se věnují dialogu mezi zástavbou zbudovanou lidmi a přírodními úseky ve městě.
Myceliální utopie
Rozměrným objektem, který okamžitě upoutá návštěvníkovu pozornost, je designové obydlí sestavené z geometrických tvarů béžových odstínů. Ještě předtím, než se k němu přiblíží, může si všimnout popisků na zdech a ukázky myceliálních vzorků ve skleněné vitríně. Jedná se o příbytek tvořený deskami z mycelia, určený pro práci i odpočinek (Myco-Space, 2021, kolektiv MY-CO-X). Nalezneme v něm psací stůl i prostor, kde si můžeme sednout nebo lehnout a číst si například jednu z knih o architektuře založené na přírodních materiálech; v dnešní době se ale nejedná pouze o dřevo, ale i mycelium nebo hlínu. Cihly vypálené z hlíny se používaly jako běžný stavební materiál dříve, později byly stále častěji nahrazovány betonem. Oba tyto materiály však po sobě po stržení domu zanechávají odpad. To se naopak nedá říct o dřevu, blocích z mycelia či o hlíně samotné.
Právě houby se začínají používat v designu stále více, experimentální využití získávají v módě nebo nábytku, významně však pronikají právě do architektury. Proces, kterým finální desky vznikají, má několik kroků. Ve zkratce se jedná o spojení semen, která následně spolu s fungiálními kulturami vytvoří tzv. obilný výtrus, jenž je pak zasazen do rostlinného substrátu. Po výsledné kultivaci je hotový myceliální kompozit, ze kterého mohou být vyráběny předměty různých tvarů. Projekt kolektivu MY-CO-X je skvělou ukázkou spojení umění a vědy, respektive nosnosti multidisciplinarity, která přináší nezvyklé pohledy a nebývalé, mnohdy až utopicky působící nápady. Jak ale říká zakladatelka skupiny MY-CO-X Vera Meyer, pracují na utopii, která by se snad přibližně za deset let mohla stát realitou. „Věříme, že Bauhausem budoucnosti bude organicky vyrostlý dům postavený z obnovitelných a syrových materiálů, dřeva a s pomocí hub,“ dodává.
Dnešní multidisciplinární týmy se snaží naopak vztah člověka a přírody skrze architekturu obnovit
Představitel modernismu Le Corbusier ve svém textu z roku 1925 Urbanisme popisuje město jako uchvácení přírody člověkem, označuje ho za lidskou operaci namířenou proti přírodě. Dnešní multidisciplinární týmy se snaží naopak vztah člověka a přírody skrze architekturu obnovit. Historii obdobných přístupů i výrobu experimentálních budov nebo stavebních materiálů přehledně zpracovává také digitální průvodce k výstavě. Dozvídáme se v něm několik pozoruhodností, jako například to, že „[v] Evropě sloužily lípy často jako veřejná místa. V jejich korunách se pořádaly taneční zábavy a slavnosti. ,Taneční lípa‘ neboli ,tilleul à danser‘ byla srdcem mnoha vesnic a jejich folklóru. V roce 2017 byla ,tanzlinde‘ vysazena na [původnímu účelu již nesloužícím] letišti Tempelhof v Berlíně.“
Odmítavý postoj vůči stavění budov v blízkosti přírody pramenil z eurocentrické povýšenosti spojené s chápáním budování příbytků z přírodních materiálů komponovaných základními technikami jako návratu zpět k „primitivnímu“ obydlí. Takové uvažování bylo spojeno s dosavadní praxí vykořisťování přírody, které mělo počátky již u vzniku zemědělství a vystupňovalo se v období osvícenství, kdy lidé začali systematicky využívat přírodní zdroje, jako jsou lesy, nerosty nebo voda, k dosažení ekonomického růstu.
Přesto se našli významní inovátoři v oblasti tzv. baubotaniky (stavitelská botanika), mezi nimi německý krajinářský inženýr Arthur Wiechula, který v roce 1926 vydal knihu s názvem Wachsende Häuser aus lebenden Bäumen entstehend (Rostoucí domy vyrůstající z živých stromů), kde popsal různé metody využití živých stromů v architektuře. Jedná se především o roubování živých větví k sobě, směrování jejich růstu za účelem dosažení výsledné konstrukce. Takovým pěstováním stromů měl v úmyslu vytvořit stromové stěny. Nechal takto vyrůst 120 metrů vysokou stěnu z kanadských topolů, která chránila železniční trať před sněhem.
Budovy, které rostou
Dnes se botanickým stavitelstvím zabývá architekt Ferdinand Ludwig, který ve Stuttgartu založil v roce 2007 obor baubotanik. Jeho hlavní náplní je zkoumat interakce mezi technickými spoji a růstem rostlin a možnosti organicko-technických struktur. V roce 2022 Ludwig spolu s architekty Danielem Schönlem a Jakobem Rauscherem založil společnost OLA (tj. Office for Living Architecture). Budovy, které rostou, jsou hlavním tématem tohoto architektonického studia; na jeho webu jsou k dispozici informace o jednotlivých projektech.
Jedním z nich je i na výstavě prezentovaný návrh House of the Future v Berlíně. „Zvenku, směrem k městu, se budova prezentuje jako velký, uměle vytvořený strom. Uvnitř jsou místnosti uspořádány soustředně: Podél fasády ze stromového skla se vine široká rampa, která je hlavním přístupem. V této vnější vrstvě se návštěvníci ocitají v různých výškách v koruně stromu, a tedy v přírodním prostoru, který je ve velkém kontrastu s výstavními místnostmi. Ty, strukturované jako tematické galerie a ostrovy, se nacházejí v pevně postaveném jádru budovy.“ Plán se umístil jako třetí (kvůli kritizované náročné údržbě) v soutěži o podobu berlínského centra pro diskuse a výstavy o budoucnostech, dnes známého pod názvem Futurium – a House of Futures. Dané budovy jsou zároveň v neustálé interakci se svým okolím, na nějž reagují stejně jako ono na ně – mohou se samy udržovat a opravovat, ale také měnit mikroklima svého bezprostředního okolí. Stejně tak však potřebují podmínky pro vlastní prosperitu. Pro vědce zabývající se baubotanikou je zásadní podporovat vzájemnou interakci mezi rostoucími budovami a jejich prostředím. Typ stále se vyvíjející architektury je vhodný pro náplň nejasné budoucnosti, dá se s ní totiž operovat podle aktuálních potřeb společnosti. Právě otevřenost a flexibilita je v souvislosti se stále rychlejšími změnami významnou hodnotou tohoto experimentálního oboru.
Hlínou jsi a v hlínu se obrátíš
Posledním stavebním materiálem, který je v Berlinische Gallerie zastoupen, je hlína. Hlavním producentem hliněných bloků je firma Martina Raucha ve Vorarlsbersku, druhé nejmenší spolkové zemi Rakouska. Ta disponuje speciálním strojem, který z hlíny dokáže tlakem vyrobit stabilní bloky vhodné pro stavbu domů. Hliněné stavební části byly použity například u berlínské Kapelle der Versöhnung (Kaple smíření) z dílny Reitermann/Sassenroth Architekten, postavené mezi lety 1996 a 2000.
Tendence k propojování lidské civilizace s přírodními prvky a jejím situováním do přírody nebo využíváním přírody ve městě je v poslední době čím dál znatelnější. Člověk postupně zjišťuje, že si se svými čistě technickými vymoženostmi nevystačí, a přírodu potřebuje k vlastní spokojenosti, nikoli však jako zdroj, který lze zneužít pro větší zisk bez ohledu na další faktory nebo potřeby přírody samotné. Postupně dochází k uvědomění, jak je nám příroda vzácná, možná právě proto, že jsme ji v posledních stoletích tak vyčerpávali. A tím, protože jsme její součásti, i sami sebe.
