Umění ve veřejném prostoru může nabývat mnoha podob. Nejsou jím už jen sochy, které této oblasti tradičně dominovaly. O pozornost s nimi dnes soupeří graffiti, fotografie, básně nebo veřejností mnohdy s rozpaky přijímaná performance. Stále častěji vznikají díla vysoce konceptuální. Automaty na umění upozorňují na umělecké elitářství a zároveň ho aktivně nabourávají.
Sběratelství umění je výsadou „těch bohatších“. Z tradičně estetického pohledu je umění sférou oproštěnou od jakékoliv utilitarity, a tak by člověku mělo stačit nad ním distancovaně kontemplovat. Neměl by mít potřebu ho vlastnit, naopak setkání s ním například v galerii by mělo přinést zkušenost, která žije dál, vstupuje do interakce s myšlenkami a prožitky i za hradbami chrámů umění.
Umělecká díla jsou však zároveň dobře prodejné produkty s ekonomickou hodnotou. Jejich sběratelé mohou být nadšenci do umění, investoři nebo obojí dohromady. Díla lze nakupovat pro potenciál růstu jejich ceny stejně jako pro umělecké a estetické kvality, případně mohou jít tyto důvody ruku v ruce. Umění se stává také designem, a to v situaci, kdy plní určitou funkci například v bytě. Kultivuje prostředí našeho domova a ducha. Někdy nás přece jen naplňuje jednoduše pocit, že umělecké dílo vlastníme. V souvislosti s tím se objevuje fenomén estetického snobismu, kdy je dílo výlučně důkazem společenské prestiže, což je samozřejmě spojeno nejen s potvrzením ekonomického statusu, ale také toho kulturního. Obecně je nákup uměleckých děl považován za privilegium, realizujeme jej až po naplnění jiných, podstatnějších potřeb. Někdo sice netouží po uměleckém majetku vůbec a raději vynakládá finance na jiné věci, pro jiného může být pocit, že si nemůže umělecké dílo dovolit, frustrující. Důvodů je několik. Umělecké dílo není až nadpřirozeným nedotknutelným objektem, jak to tak mnohdy vyznívá z estetických teorií velkých filozofů minulosti. Naopak je předmětem nacházejícím se v průniku několika sfér. Jednoznačně má svou společenskou roli a byť jsou emoce některými mysliteli z oblasti umění vytěsňovány jako něco nepatřičného, hloupého a odporujícího vzdělanosti a chladné distanci, se kterou bychom měli k umění přistupovat, v praxi vidíme, jak silně jsou v našem setkávání s ním přítomny.
Zdá se, že „pocit“ je to, co je zde skutečně podstatné. Proč si kupující nedávného díla Maurizia Cattelana jednoduše nepřilepil na zeď banán páskou, ale namísto toho utratil 120 tisíc dolarů de facto za koncept? V čem je rozdíl, pokud nosíme pravou Prada kabelku, nebo její padělek? Je hlavní to, jaký pocit nám to přináší, bez ohledu na realitu samotnou? Výstava v Národní Galerii Praha s názvem Falza? Falza! ukazovala mimo jiné díla, která byla dlouho dobu považována za originály a až později bylo odhaleno, že se jedná o padělky. Jejich majitelé přesvědčení o jejich pravosti se však mohli těšit z toho, že takové vzácné (a krásné) kusy vlastní. Napodobeniny byly tak perfektní, že se jejich estetické kvality vyrovnaly těm náležejícím originálu. Do té doby, než byly vynalezeny pokročilé technologie na jejich rozpoznání, však často i odborníci padělek nerozlišili. Pokud nevíme, že vlastníme falzum, máme stejný pocit, jako by to byl originál. Jedná se o takové placebo. Domnívám se však, že většina z nás by dala přednost originálu před padělkem a že člověk po „pravosti“ přirozeně touží. Pravé artefakty jsou však pro mnohé nedosažitelným luxusem spojeným s potřebným kapitálem.
Projekt Artmat ovšem otevírá možnost stát se sběratelem každému, kdo je schopen čas od času utratit navíc pár desítek korun. Artmaty jsou repasované automaty na cigarety, ze kterých vám po vhození 50 či 100 Kč vypadne umělecké dílo v krabičce. Pod kurátorským vedením Josefiny Frýbové a Petry Widžové pojímají umělecké edice v množství 100–150 kusů. Nabízejí tak za nízkou částku originál pocházející přímo od umělce. S díly vydanými v edici se běžně setkáváme na trhu s uměním. Jedná se obecně o dostupnější cestu k umění – a tak je možné vydražit například malou grafiku Josefa Čapka – respektive jeden kus z edice, ve které byla vydána. Takové dílko účastníka aukce přijde možná na pár tisíc korun.
Artmaty, které jsou umístěné v Praze, Brně, Plzni a Humpolci, nabízejí díla současných umělců, které procházejí odborným výběrem. Josefina Frýbová, která absolvovala obor dějiny umění, má bohaté zkušenosti s produkcí a kurátorstvím v oblasti současného umění a její orientace na umění ve veřejném prostoru je patrná mimo Artmat také ve Vitrínách Frýdlantská. Tuto galerii na Sídlišti Ďáblice vede stejně jako Artmat společně s Petrou Widžovou, vystudovanou kurátorkou, která realizovala výstavy nejen v České republice, ale také v zahraničí. Obě zakladatelky Artmatu svou erudovaností zaštiťují selekci artefaktů, což potenciálnímu sběrateli slouží jako záruka kvalitního obsahu, který si z artmatu odnese.
Projekt zároveň seznamuje širokou veřejnost s děním na poli současného umění; díky artmatům mohou zájemci poznat nové umělce bezprostředně skrze jejich díla, což většinou náleží k činnosti galerií. Artmaty však vzbuzují zvídavost po české kulturní scéně hravou formou, která může přivést k umění jedince, kteří galerie běžně nevyhledávají. Ty totiž mohou působit příliš formálně, pro mnohé až nepřístupně, nehledě na mnohdy vysoké vstupné. K uměleckým dílům v artmatech se naopak člověk dostane zábavným a někdy snad i bezděčným způsobem. Automaty původně určené k prodeji cigaret obracejí svoji funkci ke zprostředkování umění. Zároveň dochází k využití strojů, které svého účelu časem pozbyly. Do oběhu se tak vrací objekty, které mohou působit až „retro“ dojmem. Tato estetika bezpochyby přitahuje lidské oko, které si vůči podobným vynálezům (můžeme myslet na analogické fotoaparáty nebo gramofon) náležejícím především minulému století vytvořilo specifickou citlivost vedoucí k jejich oblibě.
Aktuálně se v artmatech můžete setkat například s ilustracemi Kristiny Fingerlandové, která se ve své tvorbě věnuje tématu mentálního zdraví nebo ekologické krize. Mediální pozornost si získala svou diplomovou prací – upcyklovanými mikinami. Vedle textilních objektů je také renomovanou ilustrátorkou s několika publikacemi. Jinou zastoupenou umělkyní je Vendula Chalánková, která ve své tvorbě s dávkou humoru kritizuje konzumerismus, ale s vtipem ohledává i možnosti sebekritiky – činí tak skrze rozmanitá média jako je výšivka, ale třeba i počítačová grafika. Pro Artmat vytvořila společně s dalšími umělci sérii nálepek, které se vztahují k tématu války na Ukrajině a získaný honorář bude směřován na pomoc této zemi. Z humpoleckého Artmatu vám zase může vypadnout krabička s fotografiemi opuštěných rekreačních středisek, tzv. prázdných míst, Štěpána Jílka, který se přednostně věnuje produktovému designu – znát můžete například jeho různobarevné lavičky navržené pro Moravskou galerii.
Projekt Artmat zve k prozkoumání terénu nejen české umělecké scény, ale i města samotného. Artmaty totiž umisťuje do sídlištního či uličního prostředí a zároveň testuje foremnost pojmu „umění veřejného prostoru“. Artmaty vizuálně pozměňují identitu veřejných míst, která jsou tak obohacena o nové objekty zvoucí k průzkumu své funkce a rozšiřující svou působnost do našich domovů skrze díla, která přetrvávají a přinášejí nám, v tomto případě na skutečnosti založený, pocit vlastnictví originálu. Lidská touha po něm je tak naplněna skrze úkrok stranou, kdy jsme krabičku cigaret vyměnili za krabičku s uměním.
---
