Způsobů, jak představit uplatnění psychologie v architektuře, je pravděpodobně spousta. Architektonická psychologie se zabývá interakcí mezi jedincem a jeho prostředím; jaký dopad může mít prostředí na naše chování, pozornost či emoce? A naopak, jak naše vlastní vnitřní pochody mohou ovlivňovat naše prožívání a vnímaní okolního prostředí? V úplných začátcích se tato oblast psychologie zabývala především tím, co v architektuře považujeme za krásné a proč nějaká místa preferujeme. Právě v téhle oblasti nám může být place attachment značně nápomocný a tedy i vhodný k uvedení do celé disciplíny.
Place attachment lze nejlépe definovat českým překladem vazba k místu. Jedná se o emoční vztah mezi člověkem a místem, většinou pozitivní. Podle výzkumů existuje velké množství různých podmínek potřebných pro vznik takového vztahu, např. zajištění bezpečí, komfort, jedinečnost místa či probíhající aktivity. Asi nejlépe vystihli komplexnost vzniku vazby k místu Scanell a Gifford (2010). Naznačili, že existují jak faktory na straně jedince, např. vlastní zkušenosti či příslušnost k určité kultuře, tak na straně prostoru samotného, a to nejen jeho fyzického vzhledu a vlastností, ale i sociálních rolí s ním spojených. Ve výsledku jde tedy opět o interakci mezi těmito dvěma oblastmi, která nám pomáhá vytvořit vzpomínky, zážitky a dává místu význam.
Třeba takový obyčejný most. Pro většinu lidí se může jednat pouze o stavbu, která jim umožňuje dostat se na druhou stranu, aniž by se museli brodit řekou. Představme si nyní, že jsme na tomto mostě dostali svůj první polibek, babička nám tu jako dítěti vyprávěla o místním vodníkovi nebo jsme se přes něj vraceli za rodinou po dlouhém pobytu v zahraničí. Most nyní získává jiný význam. Z bezejmenného mostu se stává most s konkrétním vzpomínkou a emocí, kterou v té chvíli člověk cítil. Obdobně jako se z obyčejného domu či bytu stává domov. Z obecného prostoru se stává konkrétní místo a vytváří se k němu vazba. Osobně mám rád citát Christophera Norberg-Schulze “Přeměna prostoru na místo je existenciálním smyslem architektury”, který tak vlastně přímo ukazuje na vztah architektury a psychologie.
Dle výzkumů vazba k místu přináší i spoustu výhod. Posiluje např. pozitivní emoce a relaxaci, podporuje sociální aktivity, sebedůvěru, osobní růst či pocity svobody, přínáší komfort, bezpečí, a silnější emoční vazby k místním komunitám (Scanell & Gifford, 2017). Nabízí se však otázka: slepice nebo vejce? Pokud je většina z výše zmíněných faktorů žádoucí pro vznik vazby k místu, logicky je pak lze pozorovat i po jejím vzniku. S vazbou k místu se však s jistotou pojí i negativní dopady, pokud se tato vazba naruší. U lidí vysídlených z původního prostředí lze často pozorovat zvýšený stres a s nimi spojené duševní i fyzické obtíže.
Vzhledem k výše popisovaným výhodám může vznikat dojem, že je dobré vazbu k místu jednoznačně podporovat a snažit se o její kultivaci. Je však potřeba připomenout i negativní aspekty tohoto fenoménu. Mezi nejznámější problémy, ke kterým se vazba k místu váže, patří tzv. NIMBY (not in my backyard), tedy odpor proti jakýmkoliv změnám v okolí vlastního bydliště. Jak jsme dříve popsali, vazba k místu se tvoří nejen vzhledem prostředí, ale i různými vzpomínkami, zážitky a zkušenostmi spojenými s tímto prostředím. Změna takového prostředí tedy znamená ohrožení základů vazby k místu a riziko ztráty jejích pozitivních dopadů, až přímo vznik negativních. Vazba k místu se tedy často stává problematickým faktorem v debatách o umístění větší stavby či dopravní infrastruktury poblíž bydliště. V tomto směru je však nutné zdůraznit, že se opravdu může jednat o jakékoliv změny, které vyvolají pocit ohrožení, tedy i ty pozitivní. Silná vazba k místu může být tedy i důvodem, proč se někdy lidé zdánlivě bez důvodu staví i proti např. pozitivním revitalizacím (sázení zeleně) či ochranným prvkům (protipovodňové valy) v okolí jejich bydliště. Skrze negativní následky narušení vazby k místu lze také lépe pochopit, proč se například lidé opakovaně vracejí do oblastí ohrožených přírodními katastrofami.
Place attachment lze tedy využít nejen pro studium chování, ale i pro navrhování míst vhodných pro určité komunity. Pomáhá také vysvětlit, jak si vytváříme identitu spojenou s nějakým místem, a dokonce má i přesah do politického chování. Pro účely tohoto článku však především vhodně ukazuje možnosti uplatnění psychologie v architektuře. Na jedné straně můžou poznatky z psychologie vypomoci při utváření vazby k místu, např. poskytnout architektům podklady na základě porozumění existujících podmínek. Na druhé straně může také skrze vazbu k místu vysvětlovat určité chování, které na první pohled nemusí s místem souviset.
Příkladem na závěr může být experiment Kanadského výzkumníka Colina Ellarda. Porovnával, jak se lidé chovají při průchodu kolem dvou rozlišných plotů. Jeden plot byl úplně obyčejný, na druhém byla umělecká instalace znázorňující ptáky v letu. Ukázalo se, že lidé procházeli kolem “uměleckého” plotu pomaleji a častěji se zastavovali, nebo se dokonce dávali do řeči s dalšími lidmi kolem. Původně chtěl Ellard přiřadit tyto dopady samotné umělecké instalaci na plotu a vyzdvihnout tak roli umění ve veřejném prostoru. Pak se však dozvěděl, že instalace reaguje na místní historku o dvou sousedech, co spolu soupeřili v tom, kdo bude mít více holubů na střeše. Umělecká instalace tedy zafungovala proto, že vhodně doplnila a podpořila existující vazby k místu.
Richard Jedon
Zdroje:
Scannell, L., & Gifford, R. (2010). Defining place attachment: A tripartite organizing framework. Journal of Environmental Psychology, 30, 1-10.
Scannell, L., & Gifford, R. (2017). The experienced psychological benefits of place attachment. Journal of Environmental Psychology, 51, 256-269.
Obrázek1.jpg
PA_01.png
