Koncem loňského roku médii proběhla zpráva o tom, že Pardubice mají zájem na přípravě umělecké či umělecko-architektonické soutěže na realizaci díla pro veřejný prostor. Předmětem sochařského zadání by měl být kůň.
Přání doplnit veřejný prostor o umělecké ztvárnění koně se v Pardubicích vynořuje a zanořuje poměrně cyklicky. V jistém slova smyslu se to zdá být i logické: půlkoně mají Pardubice ve svém erbovním znaku a mezi každoroční tradiční události nadregionálního, potažmo mezinárodního významu patří také dostihový závod Velká pardubická. Koňská tematika by se proto, dle zástupců a zástupkyň vedení města, měla propsat i do veřejného prostoru. Souběžně se záměrem realizace koňské sochy však město také zdůrazňuje přání mít svůj „fotopoint“, tedy místo koncipované primárně pro to, aby se zde člověk chtěl vyfotografovat a aby po sociálních sítích dále sdílený snímek v sobě nesl jednoznačnou informaci o tom, kde byl pořízen.
Zmiňovaná iniciativa a otevřené propojení tématu uměleckého díla a destinačního marketingu mě nutí (si) připomenout, jaké role umění ve veřejném prostoru plní či může plnit – ty pozitivní i ty negativní.
Umění ve veřejném prostoru dokáže amplifikovat důležitá témata i hlasy, které by jinak byly jen stěží slyšitelné. Může kultivovat i aktivizovat, promlouvat i připomínat, nutit k přemýšlení i podporovat sebevědomí místa a komunity. Má svou moc, s níž se však současně pojí také osobní a institucionální zodpovědnost. Je-li umění účelově zneužité, může výrazně narušit integritu místa a odvádět pozornost od jinak důležitých otázek. Umění musí do veřejného prostoru vstupovat s patřičnou citlivostí a opatrností. Na to se ostatně v Pardubicích dlouhodobě snaží upozorňovat i městská galerie GAMPA, která k lokálním i nadregionálním tématům spjatých s uměním ve veřejném prostoru v roce 2022 vydala také tištěný bulletin. V něm o svých zkušenostech hovoří také teoretička umění a kurátorka Galerie hlavního města Prahy Jitka Hlaváčková. Ta ve svém textu mimo jiné připomíná významnou americkou kritičku Lucy R. Lippard, která se již na sklonku 90. let minulého století přikláněla k tomu, aby se díla ve veřejném prostoru vztahovala k významům s místem výrazně propojeným – ať již ve smyslu historie, současnosti či směrem k budoucnosti. Touhu spjatou s materializací koně lze v tomto smyslu tedy částečně pochopit, těsná blízkost marketingového uvažování však signalizuje riziko exploatace a využití umění spíše jako módního doplňku či komercializovaného funkčního prvku.
K tématu koně v pardubickém veřejném prostoru nutno dodat, že město v roce 2024 uskutečnilo bezplatnou, minimálně jednoroční zápůjčku díla Michala Gabriela. Třímetrová ocelová skulptura koně je dočasně umístěna v centru města na louce pod zámeckými valy. Nedaleko pardubického nádraží, v těsné blízkosti nákupního centra Albert, se pak koncem ledna 2025 z čista jasna objevila další koňská socha, tentokráte jezdecká. Zatímco Gabrielův objekt je usazen do okolního prostředí poměrně citlivě a svým romantizujícím způsobem neutrálně doplňuje zámecké okolí, objekt před nákupním centrem působí jako něco mezi nepovedenou pouťovou atrakcí a neumně pojednaným stojanem na kola či nákupní vozíky.
Jak vidno, koňské sochy do pardubického veřejného prostoru vstupují i bez výše zmiňované soutěže různými způsoby i v různých podobách, někdy dočasně, jindy na delší dobu. O to pečlivěji by mělo být zváženo zadání soutěže. Je důležité přemýšlet nad tím, co má plánovaná realizace vzhledem k současnosti, ale především k budoucnosti reprezentovat, co sdělovat, jak promlouvat. Je-li chtěnou reprezentací jen ladná a vizuálně působivá tělesnost koňského těla, možná by bylo lepší na počest koňské eleganci proměnit některou pardubickou zeleň v koňskou pastvinu. Přitáhlo by to možná stejnou, ne-li větší pozornost veřejnosti. Pokud ale město nebude na figurativním pojetí trvat a místo toho otevře zadání imaginaci, může se zrodit překvapivé umělecké řešení umožňující tvůrčí práci s atributy, které bude živým a relevantním vzkazem pro budoucnost.
Šárka Zahálková