Klouzání po Sídlišti

Lesy paneláků, moře betonu, nekonečné lány sídlišť. Pro někoho nevzhledný relikt minulosti, pro jiné unikátní urbanistické řešení, pro mnohé jediný dostupný domov. Pro řadu umělců pak nevyčerpatelný zdroj inspirace, jak ukazuje aktuální výstava v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu v nově otevřeném prostoru na Hájích.

Festival 4+4 dny v pohybu každoročně oživoval ostudně zanedbané domy po celé Praze a transformoval je v site-specific galerie současného umění, případně v multifunkční prostory pro alternativní divadlo a nejrůznější performance. Letos se tak poprvé nestalo jen na příslovečných 8 dní, ale na neurčito. V bývalém multikině na Hájích se otevřela nová “kulturní stanice Galaxie”, která se kromě festivalu stala domovem také pro Dejvické divadlo, Damu, DanceConnected a Divadlo Minor. 

Původní multikino Galaxie na pražských Hájích otevřelo v roce 1996 a bylo vůbec prvním multikinem v Čechách. Mnoha rodilým Pražanům tak jenom zmínka o něm evokuje sugestivní vzpomínky na dětství a dospívání. V duchu určité nostalgie se nese i jedna ze dvou hlavních výstav v rámci festivalu 4+4 Dny v pohybu s výmluvným názvem Sídliště. 

Polygon přístupů

Dramaturgyně festivalu a kurátorka výstavy Denisa Václavová spolu s výtvarníkem, popularizátorem umění a kurátorem Ondřejem Horákem (Fuczikem) relativně komplexně představují, jak fenomén sídliště rezonuje v českém výtvarném umění od 80. let po současnost. Ukazují přitom, že na médiu nezáleží a sídliště jsou inspirací napříč žánry – od soch, maleb, kreseb, fotografických souborů a instalací přes video a audio záznam až po performance, happeningy, rapové songy a participativní projekty se samotnými obyvateli sídlišť. 

Většinu starších děl jste patrně již někdy viděli, ale asi nikdy takto pohromadě. Výstava shrnuje známá a zásadní díla "sídlištního umění" jako je Památník lidové architektury Tomáše Džadoně v podobě roubenky reálně umístěné na střeše paneláku v Košicích nebo Každej pes jiná ves Kateřiny Šedé vytvářející z nesourodé barevnosti jednotlivých paneláků pestrobarevný vzor na košile. Nechybí ani známé video Zbyňka Baladrána zachycující utopistický fenomén kolektivního bydlení, nenápadné intervence skupiny Ládví nebo lakonicky ironický streetart brněnského fantoma s pseudonymem Timo. 

Z méně známých, ale rovněž starších děl zaujme například autentický průřez jedné z kolejí na Jižním městě ve fotografické montáži Patricie Fexové s názvem Jednota bydlení. Nebo City.zen Viktora Kopasze, který pracuje s estetickou stránkou sídlišť a převádí je do čistě vizuálních foto-grafických listů. S nezaměnitelnou estetikou sídlišť jako hlavním inspiračním zdrojem pracuje také Jan Šrámek ve svých ilustracích zaměřených na typickou sochařskou výzdobu, případně Jakub Janovský vytvářející přímo sochařské objekty reflektující kolektivní paměť vyrůstání na sídlištích. 

Prezentují se tu ale i díla zcela nová, která vznikla přímo pro výstavu, jako například fragmentární fotografické objekty Davida Možného nebo ponuře poetická malba Ladislavy Gažiové. I tyto realizace se dotýkají spíše typické vizuální stránky, než aby nabídly podrobnější exkurz do tématu. Nejaktuálněji a nejvýmluvněji na mě proto působily tři velkoformátové malby od umělecké dvojice CONVICT. Ta tvoří přímo v “plenéru” a jednotlivé fragmenty a specifika sídliště Háje do maleb takřka fyzicky otiskují.

Pro kontext je zařazen také slavný informační systém Jižního města Jiřího Rathouského nebo množství vydané literatury mapující různá specifika sídlištní architektury. Knihy jsou však bohužel pod skleněnou vitrínou a nelze je prohlížet, takže hlubší ponor do problematiky návštěvníkům nenabídnou.

Zrádná romantika

Sídliště je nepochybně zásadní fenomén česko-slovenské architektury a urbanismu, nikdy se však nedočkal jednoznačného přijetí. Kurátoři podobných typů výstav tak vždy stojí před úkolem, aby ambivalentní lokalitu příliš neromantizovali. Výstava s tímto percepčním problémem pracuje, ale vzhledem ke starší dataci děl a zaměření pozornosti na vizuálně působivé a méně kritické práce z toho určitá laskavá nostalgie (možná i mimoděk) vyvstává. Jedná se ale o přesně ten typ výstavy, u které neskutečně záleží, kdo se na ni dívá. Dojem, kterým působí, tak může mít nekonečně podob.

Osobně u podobných typů projektů (jako byla například výstava NEBOURAT! Podoby brutalismu v Praze nebo Architektura všem v NGP či výstava Město pro každého?) ale především postrádám vizuální reflexi aktuálního stavu. Například do kulturní stanice Galaxie se jde od metra Háje přes divoký chaos vizuálního smogu, který působí málem jako skanzen. To ale žádné z přítomných děl nereflektuje. 

Aktuální podobu sídliště Háje alespoň naťukává anketní projekt Fuczika (Ondřej Horák), který jeho obyvatelům pokládal otázky – jak vypadá výhled z jejich okna, koho na sídlišti nejraději potkávají, jaké je jejich nejoblíbenější místo na sídlišti a proč. Jenže i tyhle otázky znějí poněkud banálně a hlavně nevíme, z jakého vzorku autor vycházel a jak výběr kurátoroval. Vyvozovat z ankety jakékoliv závěry by bylo tudíž zavádějící. Z odpovědí totiž poněkud nelichotivě vychází, že nejoblíbenější místo na sídlišti Háje pro jejich obyvatele představuje přilehlý les. 

Výlet na Háje pro celou rodinu

Ačkoliv výstava nabízí mnoho různých a bezesporu zajímavých uhlů pohledu, celou dobu spíše klouže po povrchu. Hlavním cílem zřejmě bylo ukázat, že tu existuje celá řada kvalitních děl, které se sídlištní tematikou pracují, a to se výstavě bezesporu podařilo. Žádné konkrétnější otázky ale nepokládá ani nezodpovídá, což je možná trochu škoda. 

Za výlet na Háje však výstava trvající až do konce prosince určitě stojí. Hned vedle navíc najdete ještě výstavu Planeta Hlava od Davida Böhma a Ondřeje Buddeuse, kterou ocení především děti, a unikátní bar od Krištofa Kintery – ten ocení všichni ostatní. A aktuální vizualitu můžete do zážitku z výstavy Sídliště koneckonců doplnit sami, když se po Hájích půjdete projít nebo vyjedete do možná nejvýše položené hospody v Praze, která se nachází ve 22. patře protilehlého paneláku. 

Tereza Bonaventurová