Jirka Skála: Děkujeme, že nám vládnete

Od poloviny ledna do 25. března hostí galerie Artwall novou výstavu umělce Jirky Skály. Galerijní zeď ve veřejném prostoru na nábřeží Vltavy, za minulého režimu sloužící politické propagandě, se na začátku milénia změnila v místo pro společensky kritické umění. Po třech letech nuceného uzavření kvůli kontroverzní výstavě Kolektivní identita, která kritizovala Magistrátem iniciovanou kampaň za uspořádání Olympijských her v Praze, byla galerie v roce 2011 opět otevřena. Kurátorkou aktuální výstavy Děkujeme, že nám vládnete je Zuzana Štefková.

Jirka Skála, pedagog ateliéru Environment na brněnské Fakultě výtvarného umění VUT spolu s Barborou Klímovou, ve své tvorbě využívá různá média, včetně textu, scénického čtení, fotografií a videa. V několika projektech pracoval s technikou analogového focení odrazů na mokré školní tabuli. Fotografie, které tak vznikají, vytvářejí efekt odcizení a navazují na jeho dlouhodobé téma dehumanizace lidských těl, zejména těch, která jsou poznamenána těžkou fyzickou prací. Ta zůstává často neviditelná v rámci společenského uznání a finančního ohodnocení. Název výstavy Děkujeme, že nám vládnete je ironické zvolání těch, co nemají hlas nebo se ho těžko dovolávají.

Jiří Skála pochází z dělnické rodiny, a právě proto je pro něj téma vlastního hlasu a jeho absence u některých společenských skupin klíčové. Poprvé se této problematice věnoval souhrnně v projektu Jedna skupina předmětů, doprovázeném knihou (2010) propojující fotografie a autobiografický text. V ní sleduje osudy průmyslových strojů z továrny Škoda Klatovy, kde se vyučil a kde jeho rodiče pracovali desítky let. Po uzavření továrny v roce 2005 byly stroje rozprodány zaměstnancům i firmám po celém světě, včetně soustruhu, který si pořídili jeho rodiče. Skála se rozhodl tyto stroje dohledat a za pomoci amatérské fotografie zaznamenat jejich nové prostředí. Setkání s novými vlastníky strojů a reflexe vlastního vztahu k rodičům se staly ústředními motivy této dokumentární práce i další Skálovy tvorby. Ta zkoumá především roli pracujícího člověka v dnešní době, kdy se hranice mezi prací a volným časem stále více stírají a tradiční těžké stroje jsou nahrazovány digitální technikou.

Série šesti fotografií lidských postav, kterou nyní vystavuje galerie Artwall, vznikla v roce 2019 a poprvé byla představena na Bienále Ve věci umění ve spolupráci s GHMP v Městské knihovně (2020). Analogovými fotografiemi jsou přes mokrou školní tabuli zachyceni reální pracující z Akademie výtvarných umění v Praze. Podílejí se na chodu Akademie v dílnách nebo dalších pomocných profesích. Bez nich by byl chod školy jen těžko možný. Přesto nejsou veřejně vidět ani slyšet. Několik z nich po uveřejnění Skálovy série vstoupilo do odborů Akademie. Otázku funkce odborů v polistopadové době přenesl Skála na fotografii Domu odborových svazů na Žižkově (2004), která byla použita jako billboard na parkoviště Hypernovy v Průhonicích. Umístění této fotografie ve veřejném prostoru poukazovalo na odpor vedení nákupních center vůči snahám zaměstnanců vstoupit do odborů a zajistit si tak lepší pracovní podmínky.

Monumentální rozostřené siluety postav na nynější výstavě nabývají ve veřejném prostoru další rozměr. Na jedné straně může publikum fotografie vnímat čistě vizuálně, staticky při chůzi, z druhého břehu Vltavy, nebo v pohybu, například z tramvaje či auta, jako pásmo filmových záběrů. Na straně druhé otevírá Skálova výstava místo pro konfrontaci s neviditelnou prací a možnost identifikovat se s postavami na fotografiích – podobně jako s pařížskými popeláři během stávky v březnu 2023, kteří protestovali proti plánům prezidenta Emmanuela Macrona na zvýšení věku odchodu do důchodu tím, že přestali vyvážet odpadky. Ulice Paříže se zaplnily tisíci tunami odpadu a zhmotnily tak práci, která obvykle zůstává neviditelná. Hromady odpadků doslova vrátily veřejný prostor těm, kteří jej svou nepostradatelnou, ale přehlíženou činností udržují v chodu.

Skála popisuje jev dehumanizace jako „podvědomý až obsesivní strach“ vládnoucí třídy z narušení společenského pořádku pracujícími lidmi. Zuzana Štefková v kurátorském textu přirovnává tuto proměnu k postavám zombie v popkultuře a odtud se odráží k analýzám zombie proletariátu a zombie kapitalismu. Společnost si vytváří „zombie“ vykonávající špinavou práci, což jí umožňuje přistupovat k těmto lidem s odporem a ospravedlnit nelidské nároky jejich „monstrózní“ podobou.

Jirka Skála ve své umělecké praxi čerpá i z vlastních zkušeností s neplacenou prací v kulturní sféře, například při spoluzaložení galerie etc. v roce 2004, a reflektuje svou pozici pedagoga na pražské AVU, kde více než 10 let působil jako odborný asistent v Ateliéru intermediální tvorby Tomáše Vaňka. Výzkum zaměřený na mapování ekonomického, sociálního a kulturního kapitálu studujících vybraných českých vysokých uměleckých škol vyvrcholil knihou Hranice příležitostí (2023), kterou Skála napsal ve spolupráci se socioložkou Johanou Chylíkovou. Zároveň téma výzkumu sociálního původu studujících umění zapadá do skládačky témat, která Skála zkoumal ve svém doktorátu na AVU a která najdeme v knize Litanie prekariátu 2020. Veřejný prostor nám pak zviditelňuje tuto přehlíženou práci a fyzické opotřebení, které už nelze ignorovat.

Lenka Štěpánková