Od čtvrtka 15. do neděle 18. června probíhal třetí ročník Otevřených ateliérů. Veřejnost si tak mohla prohlédnout tvůrčí zázemí autorů napříč obory – od malby přes sochu po design.
Umělecké zážitky se však neomezily jen na výtvarná média, ale koncentrovaly se i do doprovodného programu, v jehož rámci se uskutečnily DJ sety, koncerty i letní kino. Čtvrteční večer si po slavnostním zahájení a křestu katalogu Davida Strauzze zpoza DJského pultu podmanila Ktva a Fatty M a promítací plátno ovládl polský snímek Mžitky, tematický příběhem malíře a teoretika umění Wladyslawa Strzeminského.
Festival nabídl k prohlídce ateliéry a studia na 40 místech v různých částech Prahy, od centra (SmetanaQ nebo ateliér Michaely Šindlerové) po jeho okraj (Studio Bubec v Řeporyjích). Na některých z nich se otevřela celá řada tvůrčích prostor, některé z nich obývané sólo umělci, jiné kolegy, kterým slouží jako sdílené dílny (Studio B114). Součástí přehlídky bylo ale třeba i sídlo spolku Bubahof (Strašnice) nebo nezávislá keramická dílna Hlinotéka (Holešovice).
Z větších center lze jmenovat například Pragovku v blízkosti stanice metra Kolbenova, kde se nacházejí nejen ateliéry, ale mimo jiné i dvě galerie nebo kavárna. Podobně vrstevnatým komplexem je bývalý klášter Gabriel Loci nabízející historickou architekturu, která se mísí s aktuálními projekty. Několikadenní akce tak zprostředkovává nejen zajímavá setkání s osobnostmi české kulturní scény a náhled do způsobu jejich tvorby, ale také seznamuje s institucemi, které nabízejí celoroční program. Otevřené ateliéry jsou tak výbornou příležitostí, jak nevšedním způsobem poznat Prahu „zevnitř“.
Živo na Kafkárně
Bohatý program nabídla například Kafkárna – Centrum pro umění a ekologii UMPRUM. V sobotu zde proběhly krátké prezentace ve formátu pecha kucha, kde se představily různorodé spolky působící v Praze, mezi nimi např. Žižkostel, Elpida nebo Artbiom. Následovala prohlídka zahrady a divadelní představení studentů a studentek Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU. Součástí odpoledne byla také komunitní hostina. Návštěvníci tak mohli okusit nejen působivý prostor s přilehlou zahradou plnou sochařských děl, ale i příjemnou komunitní atmosféru, která vybízí k opětovné návštěvě. Centrum totiž organizuje rozmanité eventy jako jsou workshopy, čtení, přednášky, koncerty, promítání či společné večeře v průběhu celého roku. Primárně je však určeno k využívání studenty UMPRUM, kterým poskytuje zázemí k tvorbě. Lidé, kteří se o chod obrovského sochařského ateliéru včetně venkovních prostor starají, usilují o převedení společenské pozornosti na ekologickou problematiku skrze umění a manifestují tak speciální citlivost vůči životnímu prostředí, ale i mezilidským vztahům. Účastníci se mohli seznámit i s impozantním příběhem původního Kafkova ateliéru, který byl vybudován pro práci na pomníku Jana Žižky a shodou historických událostí nakonec přetrval až do dnešní doby. Neděli zakončila komentovaná procházka zahradou s přírodní a permakulturní zahradnicí Evou Hauserovou a sochařem Matoušem Lipusem.
Pragovka, foto: Miloš Potužák
Nevšední setkání na Pragovce
Prohlídku ateliérů na Pragovce mohli diváci zažít takzvaně na vlastní pěst nebo s průvodcem, multimediálním umělcem Pavlem Tichoněm. Plejáda autorů zde tvořících je opravdu široká a čítá přes dvacet umělců a umělkyň. K nahlédnutí byly k dispozici ateliéry ve třech částech industriálního komplexu: Strojírně a dvou patrech (hlavní) budovy E. V první z nich bylo možné zastavit se například ve studiu Karímy Al-Mukhtarové a prohlédnout si díla s aplikací výšivky na mnohdy nezvyklých materiálech jako jsou například dřevěné trámy. O patro výše zase Michal Synek energicky vysvětloval, jak se na svých plátnech snaží zaznamenat pohyb jako takový a návštěvníci si mohli prohlédnout také sousedící litografický lis, kterým Adéla Kostkanová experimentálně tiskne na porcelán.
V hlavní budově představil svou nevšední techniku malby ohněm na ocelové desky Ladislav Vlna. David Strauzz zase vyzval diváky, aby jeho koláže a asambláže „četli“ skrze své mobilní telefony, až prostřednictvím jejich displeje zobrazené tváře získávají zřetelnější obrysy. Autor zároveň vystavuje v v galerii The White Room v horním patře Pragovky, a to až do 29. 6.
Další zastoupenou umělkyní byla Veronika Landa zpřístupňující veřejnosti obrazy plné zredukovaných tvarů zobrazujících figury a objekty, kterými často odkazuje ke společenským, ale i osobním otázkám. Uspořádanost ateliéru Jany Babincové doplňovala geometričnost jejích barevných abstrakcí. Bylo tak zajímavé pozorovat, jak každý ateliér má svou specifickou atmosféru. Kromě děl samotných si žádaly pozornost i objekty všedního dne jako hrnky na kávu nebo dóza plná sušenek. Obrazy či sochy tak tvořily překvapivé kompozice s předměty denní potřeby.
Pragovka, foto: Miloš Potužák
„Polidštit“ umění a udělat ho přístupnějším
Mísení známého světa každodennosti s uměním, které má stále dost často stigma izolovaného chráněného předmětu v přísně střeženém prostoru galerie, je podle mého názoru nutné pro rozvoj společensky transformativního charakteru umění. Návštěva míst, kde umělci tráví své běžné pracovní dny umožňuje překračovat hranici mezi nedosažitelnou sférou umění a realitou „obyčejného člověka“. Může sympatickou formou sblížit širokou veřejnost a uměleckou obec. Podobné akce tak dokážou nejen pozvednout míru atraktivity umění, ale svým způsobem ho „polidštit“ a udělat ho přístupnějším.
Otevřené ateliéry se tak vedle dalších projektů jako např. Open House Prague zasazují o spojování lidí z různých prostředí a rozpouštějí hranice tzv. sociálních bublin. Domnívám se, že přesně tento úkol by měla kultura plnit. Umění by nemělo být nepropustným světem, kde pak při pohledu zvenčí snadno vzniká dojem cizoty. Kulturní instituce a organizace by naopak měly podporovat propojování lidí a být zázemím pro dialog. v opačném případě působí umělecký prostor uzamčeně, jako něco, co je běžnému člověku nedostupné a v jehož přítomnosti má pocit nepatřičnosti.
---
