I ptáci mají perspektivu. A ne jako objekty umění

Mezinárodní výstava v Domě umění v Ústí nad Labem svým názvem CVRLIKAT. Umění z ptačí perspektivy (25. 4. – 27. 7. 2024) vybízí k představě pojetí, které bude evokovat nebo přinejmenším zkoumat cizí, ne-lidskou, zde ptačí perspektivu. Výstavní celek však nepřekračuje tu lidskou, respektive patřící člověku-umělci.

Ptačí perspektiva. Toto sousloví označuje pohled z výšky, jako by se člověk díval na scénu z ptačího letu. Zpřístupňuje široký, přehledný záběr na krajinu nebo scénu a často se používá v kartografii, fotografii, filmu a umění k zobrazení rozlehlých oblastí nebo složitých struktur. Tento pohled umožňuje vidět uspořádání a vztahy mezi objekty, které by byly z pozemní perspektivy obtížně rozeznatelné. Dané ustálené slovní spojení lze však chápat i přeneseně ve významu ptačí zkušenosti. Pojem názor, který jsme si zvykli chápat primárně jako mínění nebo postoj k nějakému tématu, je také hlediskem, perspektivou, pohledem, který je často ovlivněn prostředím, ve kterém se subjekt nachází, ale také konstitucí těla, možnostmi pohybu nebo svobody projevu.

Lidská bytost se připodobňuje k ptáku, například tím, že si vypůjčuje schopnost létat, a ptačí atributy jsou tak zkresleny jejím pohledem, determinovaným konkrétním tělem, mentálním nastavením i zkušeností v lidském společenství. Ve výstavě se často objevují témata, jako je svoboda nebo environmentální problematika, ale setkáme se i se zkušeností s válkou nebo opresivním totalitním režimem. Každopádně ptáci nejsou ti, kterým by bylo předáno slovo, ale makety lidských tužeb a vlastností. Ptačí chování, myšlení, prožívání vkládáme do analogie s tím lidským, svoji iluzi o hledisku opeřenců bez hlubšího promyšlení nebo vcítění do nich pokládáme za výchozí bod naší sounáležitosti s nimi. Výstava v tomto ohledu prezentuje to, jak člověk běžně ke svému okolí přistupuje, kolonizátorsky, ovšem bez toho, aby tuto pozici podrobněji rozpracovala.

Setkáváme se se sérií děl, která vypovídají o touze člověka létat – Létající stroj č. 2 (2013) Evy Koťátkové je oblekem určeným pro lidskou bytost, jehož křídla by mohla pozměnit anatomii lidského těla k pohybu, pro nějž není konstituováno. Další zvukové dílo Koťátkové je namluveným návodem, jak se proměnit v ptáka – meditativně laděný hlas nás nabádá, pokud nejsme se svým životem spokojení, ať si schováme potřebné věci do korun stromů a krok po kroku nás vede k metamorfóze.

Konkrétně pohybem ptáků v oblacích se dále zabývá performance Gina de Dominicise Tentativo di volo (1970), která je divákům zprostředkována formou videa. Umělec se snaží vzlétnout – jeho tělo je poháněno naivní touhou a bezprostřední provádění pohybu rukou a skoků poskytuje nekonečným opakováním naději na jeho adaptaci umožňující aktivitu, která je vedle ptáků vlastní i jiným entitám, ale člověk jí může dosáhnout jen pomocí vynálezů či strojů.

Létání má zřejmou symboliku svobody, jako i ptáci jako takoví. Z ní vychází také český umělec Karel Miler, který svůj pokus o let prezentuje na fotografii Blíže k nebi (1977), v kontextu jeho zájmu o buddhismus má výskok směrem k oblakům spirituální rozměr a v souvislosti se situací nastolenu ruskou okupací Československa může vypovídat i o potřebách doby, útlaku a nerealizovatelných snech. Létání jako jejich uskutečnění, utopie, které se nevzdáme, vymanění se ze zákonu gravitace, opuštění těžkosti bytí; vybízí k němu i dílo Yoko Ono Fly Piece (1963) prostým nápisem Fly (Leť) – tuto pobídku umělkyně realizovala také osobně, mimo jiné na tokijské performance v roce 1964, tři písmena tak reprezentují gesto a akci.

Hned před vchodem do galerie vítá ptačím zpěvem rané a nepříliš známé audio dílo Mariny Abramovic The Tree, poprvé vystaveno v roce 1972 v bělehradském Studentském kulturním centru. Cvrkot vycházející z reproduktoru umístěného na stromě nastoluje událost, ve které se člověk a pták setkávají. Jak je pak z prezentovaných děl zřejmé, první z nich je v nadřazené pozici tvůrce, který ptáky ke svému uměleckému zadostiučinění či potěšení zneužívá. Na velké projekci krátkého filmu hamburské umělkyně Anniky Kahrs Playing to the Birds (2019) pozorujeme pianistu hrajícího Lisztovu skladbu Légende No. 1, La prédication aux oiseaux (Kázání ptákům). Ve vznešeném interiéru v klasickém stylu jsou umístěny také klece s pestrobarevnými papoušky, které doprovázejí hru na klavír nebo jsou jí doprovázeny. Člověku coby vzdělanci prezentujícímu se jako v symbióze se zvířaty odkrývá absurditu zjevnou a zároveň tutlanou, kterou vztah mezi nimi obsahuje.

Nenásilná inspirace ptactvem je vtištěna do kreseb Olgy Karlíkové, která postupně vyvinula kreslicí techniku zobrazující ptačí melodie. Vizuální záznam se skládá ze znázornění několika zvukových vrstev, v nichž jsou rozpoznatelné jednotlivé ptačí hlasy, tvořících výtvarně pozoruhodnou kompozici. Jako partituru interpretuje na elektrickém vedení rozmístěné ptáky také Jan Ságl. Série fotografií Vlaštovky (1975) zachycuje jejich proměňující se sestavy, na jejichž základě byla skladba koncertně provedena houslistkou Evou Kerlickou.

Výstava také upozorňuje na znečišťování životního prostředí prezentací velkorysých plastik Goldammer (Strnad) (2019) a Stieglitz (Stehlík) (2019) německého umělce Matthiase Garffa, který pro jejich stavbu využil de facto skládkový materiál – ten tak ožívá coby jednotlivé části ptačího těla, estetického objektu. K ekologické problematice se vyjadřuje i polská umělkyně Diana Lelonek videoinstalací Stork, a Sacred Bird (Čáp, posvátný pták) (2022), v níž poskytuje pohled na jednu z největších pobaltských skládek Getlini nedaleko Rigy, kde našli své útočiště čápi. Dříve uctívaná posvátná stvoření zde konzumují vyhozené jídlo, často plné nejrůznějších barviv nebo konzervantů.

Silnými díly jsou také preparovaní ptáci: Hansi Goes Down (Via Lewandowsky, 2009) – andulka obrácená hlavou dolů symbolizující groteskně pojatou prohru s gravitací a pták odlitý speciální technikou tzv. ztracené formy, spočívající v tom, že je na předmět nanesena cementační a keramická vrstva, uvnitř nich je pak zvířecí tělo spáleno, aby vznikla forma pro vylití bronzem. Obě díla nastolují otázky po použití zesnulého tvora jako uměleckého materiálu. Výsledné objekty totiž můžou působit krásným dojmem, stejně jako symfonie ve filmu Playing to the Birds. Dnešní umělecká obec se stále více zabývá etikou umělecké praxe i v ohledu k jiným než lidským tvorům. Zde vidíme protipól estetické působivosti a skryté morbidity, která je nahlédnutelná, pouze pokud odkryjeme povrchový nános, který „předmětům“ umělec propůjčil.

Explicitní kritika lidského narativu, onoho „o nich bez nich“ (zde o zvířatech, ptácích, celkově o ne-lidských bytostech) se na výstavě objevuje výjimečně, vedle zmíněného filmu Anniky Kahrs ve skicách Marka Diona The Crossroads (Křižovatky) (1998) a Mobile Birding Unit (European Brown Camoflage) (Mobilní ptačí jednotka. Evropská hnědá kamufláž) (2001). Na výstavě však na tuto kritiku není kladen důraz.

Projekt také odkazuje na Heinricha Lumpeho a jeho park nabízející volné setkávání lidí a zvířat. Ten, založený v roce 1908, je předchůdcem dnešní ústecké ZOO a byl první přírodní ptačí rezervací ve střední Evropě. Park sloužil nejen jako rezervace pro volně žijící zvířata, ale také jako místo rekreace a propagace ochrany přírody.

Po druhé světové válce se park postupně transformoval do moderní zoologické zahrady. Lumpeho myšlenka byla v kontextu průmyslového města zcela neobvyklá a stal se tak v tomto ohledu významným průkopníkem ochrany přírody. Avizovaná spojitost s ústeckým Lumpeparkem v provedení výstavy však chybí. Provázání děl skrze motiv ptáka postrádá hlubší souvislost či ideové podloží a je spíše přehlídkou uměleckých prací, které s ním různými způsoby operují, ovšem bez toho, aniž by byly tyto přístupy ve vzájemných vztazích podrobněji zkoumány nebo byly obohaceny specifickým vhledem.

Na výstavě jsou prezentována díla, která někdy více radikálně, někdy skrze jemnou fascinaci vycházejí převážně z antropocentrické pozice, nikoli té ptačí. Ptáci jsou buď využiti jako materiál, nebo jako plátno pro projekce lidských tužeb. Kurátorský celek je spíš poskládáním děl, která se tematicky vztahují k ptákům jako symbolu volnosti, nebo čistě vizuálně jako esteticky působivým objektům, případně jejich mrtvá těla používají jako fyzickou látku pro vznik uměleckých předmětů. Dále slouží motiv ptáka k tematizování znečištění environmentu. Skutečná ptačí perspektiva, otevřenost k jejich skutečnému pohledu na svět, zůstala v titulu, a pokud ji chceme na výstavě objevit, musíme bedlivě a cíleně pátrat. Potenciál slovní hříčky v sousloví „ptačí perspektiva“, vyvolávající dva na začátku tohoto textu nastíněné významy, jichž si kurátorky musely být vědomy, tak nebyl naplněn. Pták je prezentován jako motiv, pod nímž jsou díla ve výstavě zastřešena. Její koncept se tak zadrhl na povrchu ptačích těl jako objektů v době, kdy bychom měli usilovat o odvržení perspektivy antropocentrické, protože je stále zjevnější, že člověk ve středu rozhodně není.

--

Tereza Vydrová