Stroje na umění budou Praze chybět

Expozice
Články
Recenze
17.01.2025

Výstava Stroje na umění právě probíhající ve Winternitzově vile představuje architekturu pařížských uměleckých ateliérů z 20. století a svým pojetím se zábavně vzpouzí typické představě výstavy o architektuře. Kromě toho navíc mimoděk přináší důležitá srovnání pro českou uměleckou scénu.

Panelové výstavy o architektuře svou formou málokdy překvapí. Na velkoformátové archy se vtěsná co nejvíc textových informací doplněných fotografiemi a 3D modely. Formě a stylu instalace se často nevěnuje příliš pozornosti. Hlavní je informační hodnota. Od výstav o architektuře proto vyloženě umělecký zážitek už většinou neočekávám. O to víc mě potěší, když se někdo o netradiční pojetí pokusí.

Kurátor, publicista a pedagog Adam Štěch je nejen autorem konceptu a textů, ale i samotných fotografií. Fotografie architektury je specifickým a technicky poměrně náročným oborem, který podléhá mnoha pravidlům – je nutno udržet rovné svislice, nedeformovat perspektivu, vyvarovat se ostrých stínů, sjednotit barevnost oblohy apod. Adam Štěch spolu s autory grafického designu výstavy Matějem Činčerou, Janem Klossem a Adamem Blažkem ze studia OKOLO na tato pravidla rafinovaně vyzráli, když všechny stavby z pořízených fotografií doslova vyřízli. Jednotlivé budovy se tak vznáší prázdným prostorem, působí jako masky a návštěvníci si mohou snadno připadat, že se ocitli uprostřed rozpracovaného projektu ve Photoshopu. Je samozřejmě otázka, zda byl tento přístup v plánu od začátku, nebo vzešel ze situace jako z nouze ctnost, protože fotografie nebyly samy o sobě vyhovující. Tak jako tak se jedná o povedený fotografický vtípek. Každý, kdo někdy fotil architekturu, vykrajování aut, lamp, keřů a dalších nevyhovujících prvků potměšile ocení.

Vyjmutí z okolního prostředí a kontextu může být na jednu stranu trochu zavádějící, ale divák se alespoň může nerušeně soustředit pouze na danou architekturu, jednotlivé prvky a výzdobu. A o to tu jde.

Na výstavě jsou zastoupeny stavby převážně z 20. a 30. let minulého století vyvedené v tehdy nastupujícím modernismu a stylu art deco, jejichž autory byli přední představitelé meziválečné francouzské architektury jako např. Auguste Perret, Le Corbusier, Pierre Patout, Robert Mallet-Stevens, Theo van Doesburg a další. Když modernistické ateliéry poklidně levitují ve funkcionalistické Winternitzově vile od Adolfa Loose, výstava získává až magický nádech.

Samozřejmě ale Stroje na umění nezkoumají jenom vizuální pojetí samotných staveb. Z druhé strany je papundeklový patvar vždy opatřen potřebným kontextem s uvedením jmen autorů i zadavatelů staveb a příběhem daného ateliéru. A to jak v době užívání samotnými umělci, tak v současnosti. Mnoho z vybraných ateliérů totiž nyní slouží jako muzea nebo galerie, čímž se dostávám k úvahám nad současnou situací v Praze.

Momentálně jsou v Praze přístupné tři významné vily meziválečné architektury. Kromě zmíněné Winternitzovy jsou to ještě Müllerova a Rothmayerova vila. Přímo zpřístupněné ateliéry umělců v Praze najdeme také, je jich ale nesrovnatelně méně než v Paříži. Je tu rozměrná raně secesní Bílkova vila na okraji Chotkových sadů a miniaturní Ateliér Josefa Sudka schovaný ve vnitrobloku na Újezdě, který slouží jako soukromá galerie současné fotografie. Dále pak ateliér Věry a Vladimíra Janouškových, který je otevřen vždy první sobotu v měsíci, a Umělecká zahrada pod Nuselským mostem s ateliérem sochaře Karla Nováka. Jedná se o skvělé počiny, podle mého názoru je ale veliká škoda, že tím výčet v podstatě končí.

René Quillivic, Louis Süe, Édouard Goerge, Marcel Gromaire, Amédée Ozenfant, Chan Orloff či Philolaos Tloupas nepatří mezi notoricky známá jména a tedy nejslavnější pařížské umělce své doby. Přesto byli v situaci, kdy si mohli nechat postavit velkorysé a výtvarně důmyslné domy a ateliéry od těch nejvýznamnějších architektů. Představa, že by si čeští umělci mohli dovolit něco takového postavit, je v lepším případě úsměvná, v horším spíš skličující.

Srovnávat Paříž třicátých let s tehdejší Prahou ale dost dobře nejde. Francouzská metropole byla v té době uměleckým centrem v podstatě celého světa a kolem umění se tu točily obrovské peníze. Tak významné postavení umělci v české společnosti nikdy neměli a je možné, že už ani nikdy mít nebudou. Zřejmě tak můžeme být rádi, že vzniklo a dochovalo se alespoň něco. Do budoucna to totiž bude výrazně horší.

Oblibu atmosféry uměleckých ateliérů dokládá i festival Otevřené ateliéry Praha, který letos v červnu proběhne už po páté a nabídne prohlídky více než třiceti různých ateliérů současných umělců. Mnohé z nich se nacházejí v továrních a jiných industriálních komplexech, kterým hrozí demolice nebo původní záměr devastující rekonstrukce jako například v případě Pragovky a Lieben Contemporary. V rámci rozvoje developerských komplexů a nekonečné spirály gentrifikace tak Praha přichází o jeden umělecký hub za druhým. Festival tak nenechává nahlédnout jen do uměleckých ateliérů, ale i do samotných mnohdy architektonicky zajímavých budov, které musí neustále ustupovat nové výstavbě.

Umělecká scéna je jakousi organickou silou, která si svou cestu vždycky najde. A to i ve sklobetonové džungli. Pokud se ale přístup developerů a zastupitelů zásadně nezmění, těžko můžeme očekávat, že se z dnešní éry jakýkoliv stroj na umění jako odkaz pro další generace dochová.

 

Stroje na umění
Adam Štěch
Winternitzova vila
Na Cihlářce 10, Praha 5

Výstavu je možné navštívit do 26. 2. 2025 od neděle do středy, vždy mezi 12. a 18. hodinou.

 

Tereza Bonaventurová

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Články
19.11.2024

Sentiment útočí

Expozice
Články
19.12.2024

Nejrušnější londýnské nádraží získalo monumentální naleštěnou sochu od Yayoi Kusamy

Výzvy/soutěže
Články
27.02.2024

Call for Papers: Konference Kámen, město, papír – Res publica