Země se směje v syntézách posthumánních těl

Co přichází s námi a po nás: digitální utopií za hranici antropocénu

Zdá se, že budoucnost planety pohřbíváme pod nánosy antropocentrického paradigmatu. Myšlence světlých zítřků odporují sesbíraná klimatická data. Zmar, zmar, klimatický žal a tíseň budoucnosti abstrahované v depresivních predikcích. Jak ale uvažovat o lidech, o sítí vztahů, o zemi a všem ne-lidském bez zdánlivě nevyhnutelného sklouzávání k melancholii?

Tyto otázky si pokládal/a již Timothy Morton, filozof/ka z Británie věnující se environmentálním studiím, z jehož/jejíhož díla vychází kolektivní výstava Imaginární ekologie uměleckého uskupení Artbiom v pražské (A)VOID Gallery. Prostor kobky strukturuje multimediální instalace sestávající z několika videoesejí (Tereza Pinkasová, Veronika Hanáková, Andrea Szostoková, Tomáš Samek a Tereza Vydrová) a z chapadlovitého objektu v centru (Petra Janda). Jednotlivé obrazovky propojuje instalace v jediný organismus. Prolínání materiálního (kvazi-organické výrůstky Vulvonautky – mateřské rakety) a imateriálního (virtuální světy krystalizující na povrchu a uvnitř obrazovek) tak představuje jednu z bazálních rovin expozice, z níž vyrůstají další interpretační roviny. Spojením zvukové složky, křiklavé vizuality a prostorové instalace výstava útočí na všechny mé smysly, na komplexní senzomotorické tělo. Ocitám se uvnitř naivní utopie.

Objektově orientovanou ontologii (filozofický proud, jehož protagonistou je právě Timothy Morton – český překlad jeho/její knihy je k přečtení přímo na výstavě) autorky a autor mísí s posthumanisticky laděnou vizí utopických světů, které bazírují na horizontálním uspořádání, vzájemné rovnosti a imaginaci přesahující tu lidskou. Po vzoru kritického posthumanismu, jenž se ostře vymezuje vůči humanismu s jeho konstruktem racionálního jedince – pána tvorstva, dekonstruují jednotlivá videa domnělou autonomii a výjimečnost člověka. Lidský subjekt se stává pouze jedním z mnoha obyvatelů planety, který vzniká a zaniká v úzkém vztahu s jinými entitami. Otevírá tak možnost jiného vnímání přírody, nikoliv jako pouhé hmoty vydané na (ne)milost naší manipulaci a vytěžování, ale jako svébytného aktéra s vlastním tělem, identitou a agendou, který spoluutváří naši subjektivitu. Tuto optiku nejexplicitněji pozoruji v díle Zdraví mě můj mikrobiom? Terezy Pinkasové, v němž autorka za pomocí umělé inteligence doprovázené sugestivními zvuky řeže a proniká do útrob lidského těla, které tvoří celé kolonie bakterií a jiných cizorodých prvků. Velice doslovně pak boří hranici mezi mnou a něčím cizím a poukazuje na symbiotický charakter, jenž podmiňuje mou zkušenost těla a „mého“ já. Při pohledu na podmanivý vizuál si vybavuji úryvek básně Walta Whitmana: „Jsem rozsáhlý, obsahuji mnohosti.“ Kde končím Já a kde začíná něco jiného? Co všechno jsem Já? Jsou „oni“ Já?

V duchu posthumanismu si všímám zásadní úlohy AI v procesu tvorby i ve výsledných dílech. Umělá inteligence je společník, spolu-tvůrce s vlastní intencí, s kterým je veden dialog. Nechává vznikat svět neuspořádaný člověkem. Když se země usmívá :-) Tomáše Samka přímo zpřítomňuje rozhovor autora s AI. Jako vzdálený hlas promlouvá umělá inteligence k umělci, který na ni částečně deleguje tvůrčí práci. Zasazuje tím tudíž další z mnoha ran mýtu umělce-génia, zatímco nechává program vytvářet utopickou vizi, v níž je být smutný zakázáno (tato slova mi utkvěla v mysli. Je takový svět ještě pořád utopií, nebo se do něj již nenápadně vkrádá stopa dystopie?). Přesto zde ještě spatřuji binaritu člověka a stroje, entity jsou propojené, ale nejsou smíchané. Lidskou a mimolidskou oblast od sebe dělí rozdílná vizuální forma. Zatímco lidský hlas doprovází potemnělá estetika černobílých filmů, hlas umělé inteligence naopak zaznívá na pozadí pestrobarevných mimolidských stvoření. Jsem rozsáhlá, obsahuji kontrasty.

Na kontrastech je postavena i videoesej Terezy Vydrové Spikes of Taste: Beautiful, Disgusting, Bitter and Sweet, v níž autorka ohledává alternativní světy založené na momentech vcítění, blízkosti, krásy a její normativní úrovně. Jedná se o záběry, které byly z důvodu chybovosti vyřazeny z kolektivního videa Spóry utopie promítaného na stěnu kobky. Audio šumí a láme se, líbezné výjevy se hemží glitchi, vznikají patvary. Obraz definují zlomy a do iluzivního prostoru vnikají momenty materiality stroje. V díle spatřuji i kritičtější linku ve vztahu k záplavě nových technologií, a především k nadprodukci obrazového média, které více a více okupuje svět. Pod povrchovou vrstvou líbivých záběrů dřímá pulzující sféra nepovedených obrazů, chyb a deformace.

Idealizovaná podoba reality, se kterou jsem zde konfrontována, ovšem zahrnuje i nepřímo formulovaná úskalí. Za hyperrealistickou utopií „digitálního nebe“ Andrey Szostokové s názvem The Wired cítím skryté prvky transhumanistické dystopie. Kompletní napojení organického na anorganický digitální svět může v nesprávných rukou lehce sklouznout k bioinženýrskému vnímání a přeložení těla (genetického kódu) na kód numerický (digitální). Tím by mohlo dojít k negaci samotné tělesné zkušenosti. Tělo by se stalo zastaralým a nepotřebným. Nahrání člověka do kódu, nahrazení jeho konečnosti (a fyzického těla) věčností a digitální symbiózou v sobě může stále zachovávat stopy karteziánského dualismu těla a duše, proti němuž se kritický posthumanismus staví. Přesto nemohu opomenout produktivní charakter této imaginace, která podněcuje nové druhy uvažování.

Vektor nové optiky nemusí směřovat výlučně do budoucnosti. Veronika Hanáková se ve svém videu Karty snů obrací do minulosti, která může vrhat nové světlo na přítomnost a v ní vnořená semínka budoucnosti. Vaporwave estetika reflektuje digitální aspirace a imaginaci devadesátkové kyber-vlny a rozehrává pole mocenských struktur zakódovaných do technologických aparátů. Skrze metaforu tarotových karet a retro počítačové ＡＥＳＴＨＥＴＩＣＳ (grafika pojící se specificky s vaporwave) ponechává prostor kritické reflexi digitálního všepohlcujícího pole, které svou dravost a bezohlednost ve vztahu k ekologii ukrývá za svůdnou fasádu tekutých krystalů.

Timothy Morton říká: „Všechny životní formy jsou propojené.“ Jsem na konci a sumíruji si myšlenky. Albertiho digitálním oknem jsem nahlédla do různých verzí možných světů, jež s ekologickým vývojem operují mimo chladnou logiku datové melancholie a neúprosnosti. Cesta k ekobytí (nebo možná technobytí?) je zde naivní, příjemně nenásilná a zbarvená do růžova…

Denisa Michalinová

Architektka výstavy: Petra Janda

Kurátorky: Elis Unique, Tereza Nováková

Zdroje

Timothy Morton, Ekobytí, Praha 2023

Walt Whitman, Zpívám o sobě, Praha 1983