Efemérní bienále

Třetí edice Helsinského bienále se pomalu chýlí ke konci. Stále jej pořádá Helsinki Art Museum (HAM), které pod něj institucionálně spadá. Pro letošní ročník se rozhodlo pro několik inovací reagujících na kritiku z předchozích let. Nejviditelnější změnou je nové kurátorské duo: místní kurátorka Kati Kivinen, dobře obeznámená s finskou scénou, a externí kurátorka Blanca de la Torre.

Stejně jako v předchozích letech zůstávají hlavními lokalitami muzeum HAM a ostrov Vallisaari, k nim se však nově přidává park Esplanade. Bienále totiž vzniklo jako součást urbanistické strategie města, jejímž cílem je postupně zaplňovat veřejný prostor současným uměním. Některá díla tak po skončení bienále zůstávají v Helsinkách natrvalo. Finsko je zároveň zemí s největším počtem ostrovů na světě – kolem 180 000. Jedním z nich je Vallisaari, kdysi obývaný převážně ruskou komunitou a dlouho sloužící vojenským účelům. Opevnění, budovy i rostliny a postupně přivážení živočichové vytvořili specifické prostředí, v němž se střetává historie lidí s divokou přírodou. Ostrov je dnes chráněným a mimořádně biodiverzním územím, které poskytuje ideální prostor pro dialog mezi uměním, přírodou a diváky. Díky tomu také čerpá tento ročník z bohatého ekosystému ostrova. 

Kurátorka Kati Kivinen mi v rozhovoru zdůraznila, že si Helsinské bienále od svého vzniku klade za cíl minimalizovat environmentální dopady a usilovat o maximální udržitelnost. Na rozdíl od mnoha jiných institucí zde tento závazek nezůstal jen u slov. Organizátoři se snaží omezit převozy a produkci, podporují vznik děl přímo na místě ve spolupráci s lokálními výrobci a firmami, kladou důraz na netoxické materiály a preferují nízkoemisní formy dopravy. Udržitelnost chápou nejen jako ekologický rámec, ale i jako součást institucionální kultury a jejich plán můžeme vidět i ve vyobrazení v katalogu. 

Tématem letošní edice je vztah lidstva a ekologických přístupů. Oproti minulým ročníkům se bienále více soustředilo na umělce a umělkyně dlouhodobě působící ve Finsku, vedle mezinárodních jmen, jako jsou Olafur Eliasson, Tue Greenfort, Ernesto Neto či Otobong Nkanga. Název Útočiště (Shelter) s podtituly Below and Beyond, Becoming and Belonging odkazuje k uměleckým dílům, která opouštějí čistě antropocentrické narativy a zdůrazňují mezidruhové perspektivy – zvířat, rostlin, hub, hmyzu, minerálů a dalších nelidských aktérů.

Ne vždy se však tento posun daří naplnit důsledně – zejména v muzeu zůstává často v popředí samotná figura umělce či umělkyně. Přesto zde vznikají citlivé práce, které dokážou rozšířit naše vnímání. Ve videu Teardrops of Our Grandmother (2023) například Jenni Laiti & Carl-Johan Utsi reflektují sámskou perspektivu a environmentální spravedlnost. Poetický záznam migrujících stád sobů se proměňuje v metaforu vzájemného propojení lidí a krajiny. Regina de Miguel naopak vytváří spekulativní kosmos: suchou jehlou vyryté obrazy do měděných desek obklopené relikviemi a kameny se skládají v mytický, mnohovrstevnatý vesmír. Ingela Ihrman znovu uvádí svou sochu invazivního bolševníku obrovského, známou i z pražských Karlin Studios (2021). Rostlina, původně přivezená do Evropy jako okrasná, zde připomíná ambivalentní vztah lidí k přírodě.

Na ostrově se objevují díla, která dokážou být ještě subtilnější, a zde se snad daří antropocentrický pohled vytěsnit. Raimo Saarinen ve své práci Invasive Scent využívá obyčejný kmen ležící u cesty – teprve když divák zpomalí a zpozorní, zjistí, že jde o uměleckou intervenci. Každá pak kláda či strom se tak najednou na ostrově jeví jako dílo – zbystřilo totiž naši pozornost, kterou v přírodě vypínáme. Kolektiv nabbteeri zase vytvořil instalaci z větví, rostlin a přírodních zbytků připevněných na rozpadající se zdi bývalé školy. Dílo evokuje témata vzdělávání, maskování i možného útočiště pro jiné než lidské obyvatele ostrova. Tématem parazitismu a rozkladu se kolektiv nabbteeri ve své umělecké praxi dlouhodobě zabývá.

Bienále se tak dotýká toho, co Deleuze a Guattari nazývali „stáváním se“ – procesem proměny a přibližování jiným bytostem a formám života. Pro Deleuze a Guattariho není becoming popisem nějakého výsledného stavu nebo identity. Není to ani napodobení, ani „přeměna“ v něco jiného. Je to proces, pohyb, dynamika, která se nedá vrátit zpět na bytí nebo zdání. Stávání se je vlastní logika vztahů, které se odehrávají v meziprostoru, v kontaktu, v rezonanci. Je to proud, který spojuje, aniž by úplně sjednocoval, a který proměňuje obě strany, aniž by z nich dělal jedno a totéž. Právě takové efemérní, nenápadné zásahy vystihují charakter celého ročníku. Bienále ukazuje, že umění nemusí být vždy expanzivní ani okázalé – může být téměř neviditelné, založené spíše na vztahu a sdílené zkušenosti.

Tea Kříž