Co kdyby světu vládly ženy?

S tímto nápisem jsem se setkala na jedné z nejrušnějších ulic Atén. What if women ruled the world? (Κι αν οι γυναίκες κυβερνούσαν τον κόσμο). Neonový nápis, kterého si nelze nevšimnout především po setmění, láká kolemjdoucí na výstavu v budově Národního muzea současného umění (EMST). Kromě toho ale také skvěle funguje jako důmyslná sochařská manifestace. Zavrtává se lidem do hlavy a pravděpodobně je aspoň na chvilku nutí přemýšlet. Možná. Co kdyby světu skutečně vládly ženy? Jak by to vypadalo? Byl by svět láskyplnější a méně ziskuchtivý? Konec válek, začátek plošné empatie? Co ten nápis vlastně znamená?

Jak uvedla umělecká ředitelka instituce Katerina Gregos, otázka nemá vyzývat k zavedení matriarchátu, ale spíše přimět lidi, aby se zamysleli, jestli náhodou neexistuje alternativa k dominantnímu patriarchálnímu modelu. Současně naráží na fakt, že umělkyně byly v Řecku dlouhou dobu víceméně neviditelné. Výstava proto ukazuje, jak by muzeum vypadalo, kdyby místo několika symbolických děl tvořila díla umělkyň většinu. Zdůrazňuje také, že v době, kdy jsme svědky opětovných útoků na práva žen, je otázka posílení jejich postavení a rovnosti pohlaví ve všech oblastech aktuálnější než kdy jindy. 

Za neonem, který v Aténách provokativně září do ulic, stojí izraelsko-berlínská umělkyně Yael Bartana. Nápis odkazuje na její divadelní projekt z roku 2017, který reaguje na film Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska, v němž skupina mužských lídrů zachraňuje svět. Bartana ale scénář otočila a ke kulatému stolu posadila ženy. Poradí si s jadernou katastrofou lépe než testosteronová parta? Divadelní představení natočila a vznikl film Two Minutes to Midnight, který je na výstavě k vidění. Promítal se i v Česku na festivalu Jeden svět. Bartaninu tvorbu si ale můžeme vybavit i díky loňskému bienále v Benátkách, kde zastupovala Německo svou videoinstalací vesmírné lodě. Její práce se často soustředí na geopolitická i feministická témata a vybízejí diváky zamýšlet se nad tím, jak jednotlivé země formují své narativy a hodnoty. 

Gregos, která je spolu s Eleni Koukou kurátorkou výstavy, se tímto neonovým nápisem na jižní a severní fasádě muzea nechala inspirovat k pojmenování celého čtyřdílného výstavního cyklu. Ten započal v prosinci roku 2023 a jeho poslední fáze běží dodnes (výstava byla prodloužena, skončit měla už v listopadu loňského roku). Přehlídka je věnována výhradně ženské tvorbě a dohromady nabídla 49 děl od 25 umělkyň různých generací, z nichž je deset řeckého původu. Vystavená díla se ve svých tématech navzájem prolínají. Můžeme vidět tvorbu dotýkající se genderu a identity, sociální problematiku, zájem o materialitu, hledání odpovědi na současný stav nejistot, otázky zkoumající tělo a sexualitu nebo téma útlaku. To současně doplňují i díla zabývající se historií a geopolitickou pozicí Řecka. Součástí čtvrté fáze výstavy je mimo jiné retrospektiva Penny Siopis, instalace z vlasů I Couldn't Bear Living Without You od Marie Tsagkari, queer fotografie Loly Flash, performance Alexis Blake, křehká instalace Karly Black nebo monumentální instalace Phyllidy Barlow.

Právě instalace této britské sochařky zabírá největší výstavní prostor muzea. Najednou stojíte mezi zvláštními asamblážními objekty, které jako by popíraly zákony gravitace a měnily způsob, jakým vnímáte prostor kolem sebe. Monumentalita kontrastuje s barevnou hravostí a volbou materiálů. Musím se přiznat, že jsem do té doby o Barlow neslyšela. Sleduji dokument o její tvorbě a životě a s otevřenou pusou hledím na záběr jejího londýnského domu s modrým nápisem. Vždyť kolem něj skoro denně chodím venčit psa! 

Katerině Gregos se jistě podařilo rozpoutat debatu o postavení žen ve výtvarném umění, ale i ve společnosti obecně. Obstála by podobná výstava i v Česku? Jak by veřejnost reagovala na neonovou instalaci oficiální instituce, která se nebojí hlasitě projevit svůj názor? A kdo by takový projekt inicioval?

Martina Fridrichová