Krajina města a místa bez obličejů

Stověžatá Praha skutečně není jenom most a hrad, orloj a plejáda špatně zaparkovaných aut na chodnících. Je rozsáhlá, pulzuje a často se v ní střetává kultura s přírodou – dvě provázaná pole, která není možné striktně oddělit a vnímat v opozici. Jaké to je nechat se unášet proudy vrstevnatého města mimo klasické turistické trasy? Mohu si k němu vytvořit nový vztah?

Letošní ročník Landscape festivalu s názvem Cesta z města ohledává nové možnosti, jak se pohybovat po městě a jak do městské materie umělecky a participativně vstupovat. Zaměřuje se na oblast Žižkova (Praha 3) a Malešic (Praha 10), společným jmenovatelem se stává fenomén tzv. „ne-míst”. Jak uvádí francouzský antropolog Marc Augé, jedná se o specifický typ prostředí charakteristický určitou anonymitou a nedostatkem identity, navržený pro rychlý tranzit. Oproti klasickým „místům” postrádá paměť a historii. Jako by snad šlo o bytost bez obličeje. Jako příklady těchto „ne-míst” Augé jmenuje autobusová depa, vlaková nádraží, železniční tratě, obchodní centra a letiště. Právě bývalá železniční trať, dopravní brownfield pražské metropole a její revitalizace, která by měla propojit Nákladové nádraží Žižkov se zbytkem města, je jedním z klíčových míst, kde se odehrávají festivalové aktivity a intervence. Návštěvníci a návštěvnice festivalu tak mohou na vlastní nebezpečí (jak stojí napsáno na oficiálním webu akce) podniknout sice poměrně komplikovanou, ale obohacující cestu napříč pražskými mikrolokalitami mimo zprofanovaná turistická procesí. Nač se v létě prodírat rozpálenou kamennou džunglí velkoměsta, když se člověk může procházet skutečnou divočinou těchto osobitých a přehlížených oblastí?

Každé klopýtnutí o pražec, každé špatné odbočení kdesi v zeleni a každé ujišťování, že to, na co se dívám, je skutečně festivalovou instalací a ne náhodným a nezamýšleným objektem, upravuje a transformuje můj vztah k mému rodnému městu. Pořád je co objevovat. Mnohdy nenápadné instalace kolem cesty nutí člověka zcela přehodnotit, jak vnímá městskou krajinu. Automatismus zajetých městských tras a jakousi apatii ve vztahu k familiárnímu střídá prvek neobvyklosti, dobrodružství a aktivního pozorování. Na rozdíl od tradiční architektury (ať už se jedná o historické budovy, moderní stavby, obytné bloky či kancelářské objekty) jsou návštěvníci (lepší výraz by možná byl poutníci) vedeni k zájmu o přírodní útvary, o organickou architekturu, která se mísí s anorganickým. Bez nadsázky mohu konstatovat, že festival učí lidi dívat se na město jinak, pozorněji a méně odcizeně. Proměňuje se i samotný pohyb městem. Klasický turista a turistka se budou neznámým městem nejspíše pohybovat po předem vytyčených, spektakulárních trasách, kopírujících významné kulturní památky, které doporučuje každý online průvodce. Oproti tomu běžný obyvatel a obyvatelka města pak často volí nejefektivnější a nejrychlejší trasy. Záleží jen na tom dostat se rychle z bodu A do bodu B. Cesta není cílem. Landscape festival uniká ze spárů Tripadvisoru a ubíjející efektivity. Vytváří unikátní stezku a otevírá svým poutníkům nová zákoutí a vztahy. Tady se cesta cílem stává.

Jak již bylo výše několikrát zmíněno, festival do krajiny vstupuje různými intervencemi a událostmi. Dočasně instalované objekty a konstrukce často bazírují na interaktivitě a participaci. Člověk tato konkrétní díla pasivně nekonzumuje, ale může se jich aktivně zúčastnit celým svým tělem. Ať už se jedná o houpačku, Pojízdný pavilon Jana Tyrpekla, Kladinu studia Mjölk nebo další z pestré palety instalací, umělecká díla publikum aktivizují. Šetrně vplouvají do krajiny, splývají s ní a umožňují nám napojit se na dané místo, aniž by ho spektakularizovaly a vyprazdňovaly. Jejich cílem není šokovat, ale vytvářet momenty setkání a blízkosti. Těmito jemnými zásahy vybraným „ne-místům” – místům nikoho – propůjčují emocionální náboj a z rychlého a bezmyšlenkového cestování a procházení činí momenty zastavení a kontemplace. Zároveň otevírají různé otázky týkající se povahy a potenciálu veřejného prostoru. Jak by měl vypadat? Pro koho by měl být určen? Jaká by měla být jeho pravidla?

Instalace na zvolené trase nepředstavují jedinou součást festivalového programu. Ten dále doplňují výstavy, komentované vycházky, performance a happeningy vážící se ke krajinářské architektuře, zelenému urbanismu a veřejnému prostoru. Je čas podívat se na krajinu hlavního města jinýma očima!

Landscape festival probíhá od června do září 2024.

---

Denisa Michalinová

Zdroje

Marc Augé, Non-Places. Introduction to an Antrhropology of Supermodernity, London 1995