Praha, s bohatou historií a mnoha vrstvami architektonických stylů, nyní stojí před otázkou ochrany staveb z období let 1945–1989. Jak je přizpůsobit současnosti, aniž by ztratily svou uměleckou kvalitu? Této komplexní výzvě je věnována výstava v Galerii Jaroslava Fragnera nazvaná Poválečná architektura jako památka, jež vznikla ve spolupráci s Národním památkovým ústavem.
---
V pražských ulicích se mísí baroko s renesancí, gotikou či klasicismem, tělo města je ustrojeno z rozhodnutí panovníků, otisků zahraničních tendencí, Zeitgeistu epoch a excelentního umu architektů, umělců a řemeslníků. Celek je dokladem proměnlivého historického toku a deníkem politické evoluce i otřesů.
Přístup k památkám období rámovaného výraznými dějinnými zvraty je výrazně ovlivněn politickým naladěním a emocemi, které komunistická éra Československa vyvolává. V souvislosti s diktaturou, panující na našem území několik desítek let, má česká veřejnost tendenci odmítat artefakty, které jsou s ní spojovány. Toto nastavení pak formuje následný vývoj společnosti, a to mimo jiné při rozhodování o prostoru, jejž bude obývat.
Vedle politické stránky hraje při posuzování architektonických počinů roli časový odstup, který pochopení a ocenění daného objektu širší veřejností (ale i některými odborníky) vůbec umožňuje. Jak se na výstavě dozvídáme, lhostejný, nebo dokonce odmítavý postoj k architektuře nedávné minulosti převládal také v druhé polovině 19. století v případě hodnocení barokních nebo klasicistních staveb. Památková péče té doby se zaměřovala výhradně na památky středověku, a tak barokní styl musel počkat až na poslední dekádu 19. století, aby byla jeho hodnota konečně uznána.
Stejně přezíravě se NPÚ stavěl k budovám předlistopadové éry v devadesátých letech, což postupně ústilo ve stržení několika vzácných staveb. Výstava ukazuje různé přístupy k zachovávání architektury a péči o ni obecně. Představuje tak srozumitelně nejen historický kontext činnosti NPÚ, ale i ideové zázemí toho, co nám ve veřejném prostoru zůstává, co o svůj život bojuje a čemu byl nárok na budoucí existenci odepřen. S tím představuje i různé typy uvažování o tom, zda a jakou bychom již existujícím budovám měli poskytovat ochranu. Dozvídáme se, že dokonce mezi profesionály se objevují diametrálně odlišná stanoviska a záleží vlastně na osobnosti konkrétního posuzovatele. Z progresivnějších teoretiků jsou jmenováni Zdeněk Kudělka a Vlastimil Vinter, kteří se novodobých památek zastávají a zdůrazňují nutnost jejich ochrany.
foto Tereza Vydrová
Výstava je rozdělena na tři části a zahrnuje i doprovodný program, skládající se z komentovaných prohlídek, přednášek nebo sympozia o areálu Betlémské kaple a architektu Jaroslavu Fragnerovi. Na listopadovém programu jsou také dvě mezinárodní přednášky: a to maďarského historika a kurátora Dániela Kovácse o moderním architektonickém dědictví v Maďarsku nebo britského spisovatele a novináře Owena Hatherleyho.
První část výstavy seznamuje právě s působením NPÚ, historií ochrany moderních staveb a popsanými ideovými stanovisky. Dále se přesouvá k praktické rovině problematiky a představuje nesnadnost rekonstrukce uznaných památek. Autoři upozorňují na úskalí, která se vyjevují při promýšlení oprav, jejich realizaci, nebo dokonce na ta, která jsou plně odhalena až zpětně. Tak se tomu stalo v případě budovy Ústavu makromolekulární chemie AV ČR, kde byla na část oken použita modrá skla se žlutým nátěrem, aby tato kombinace utvořila zelenou barvu. Ta se bohužel průběžnou změnou žluté barvy znehodnotila a výsledek tak přestal odpovídat původnímu záměru. Návštěvník získává tedy vhled do jednotlivých projektů významných staveb, jako je vedle právě zmíněného Ústavu například Hotel Intercontinental nebo budova Federálního shromáždění (dnes nová budova Národního muzea), a může se seznámit se změnami a zásahy, které přispěly k jejich současnému vzhledu. Výstavní prostor předkládá ke srovnání fotografie z minulosti a současnosti, které jsou často uměleckými díly samy o sobě.
Další část, zaplňující samostatnou místnost galerie, pojednává o třech linkách pražského metra. V případě vybraných stanic je popsána jejich vizuální podoba, jež je zároveň odůvodněna odkazy k prostředí, ve kterém se nacházejí. K nahlédnutí jsou vedle fotografií převážně ze 70. a 80. let výkresy, perspektivní kresby, půdorysy či ukázky samotných obkladů.
obklad metra, foto Tereza Vydrová
Divák se setkává nejen s architekturou jako takovou; pozornost je věnována také výtvarným dílům, která nejsou chápána jako něco přídatného, ale naopak jako nedílná součást prostor metra, významně se podílející na jeho charakteru. Díky zákonu platnému za minulého režimu, kdy v České republice byla z rozpočtu na veřejné stavby vyhrazována čtyři procenta na jejich výtvarné řešení, se setkáváme v ochozech metra s nemalým množstvím uměleckých děl, jako je například reliéf českého lva na Hradčanské nebo realistická plastika Budovatel na Chodově. Zároveň zjišťujeme, že se některá díla sice stále ve stanicích nacházejí, ale jsou zakryta komerčními nánosy. To je případ Grimmovy velkorysé mozaiky ze skleněného smaltu s abstraktně vyobrazeným budovatelským tématem spolupráce „bratrů“ Čechů a Slováků, která je umístěna ve vestibulu Náměstí Republiky u Masarykova nádraží.
Je k neuvěření, jak designově vybavené vestibuly, jako byl ten na Můstku A, zdecimovaly komerční zásahy. K uvědomění, jak se mnohé části metra změnily z majestátních „sálů“ v prodejní místa bez ohledu na estetickou stránku, přivádějí fotografie nádherně řešených, čistých prosklených výloh, obchodů nebo třeba telefonních „budek“. Náhled tehdejšího environmentu oblíbeného dopravního prostředku pak přináší nový způsob vnímání jeho stávajícího stavu.
Poslední část představuje rozdělení staveb podle statusu do čtyř sekcí: se statusem kulturní památky, navržené k ochraně, zdemolované a se zrušeným statusem kulturní památky. Dohromady je jich 50. Návštěvník tak získává přehled o stavu ochrany architektury z let 1945–1989, několik míst snad i rozesmutní, jako stržený Hotel Praha nebo podobně diskutovaný Transgas. Zároveň však výstava přináší naději na zařazení stále více budov pod status památky a je dokladem narůstajícího zájmu o téma, které dlouhou dobu zůstávalo upozaděno. Pozitivní je, že neoliberální mánie, nastartovaná vzrušením z pádu totalitního režimu a zaměřená na měřitelný profit, alespoň v tomto ohledu slábne a pozorujeme tendenci k jejímu ústupu ve prospěch ideálů zdravé společnosti založené na jiných než finančních hodnotách.
---
