ANNA ŠVARC - Do metra patří kýč i provokativní umění

Rozhovory
18.08.2023

Anna Švarc* má jako architektka pražského metra obsáhlou pracovní náplň spojenou mimo jiné s organizací uměleckých realizací. V rozhovoru se autorka Tereza Vydrová zaměřila na témata jako funkce umění ve veřejném prostoru, vágní pojem „vizuální smog“ nebo působnost reklamy v dopravních prostorách. Hovořily o tom, jakým omezením umělecká díla v metru podléhají, jak tenká je hranice jejich přijatelnosti nebo o využití kontroverzních témat k dialogu o těch tišších, ale neméně důležitých.

---

Kdo vybírá umělecká díla do metra? Jak daný proces funguje?

Jsou tam tři agendy. Jedna je spolupráce s GHMP, kdy jsme v řadě projektů volili cestu soutěže, to znamená vnímali jsme potenciál místa, základním způsobem si definovali téma a pak proběhla veřejná výzva jako např. v Galerii Vltavská. V komisi byli zástupci Galerie, Magistrátu, já, ale také kurátoři jako Radek Wohlmuth nebo Karina Kottová.

Druhá rovina je poskytování ploch a prostor pro umění v rámci Dopravního podniku, tzn. prázdné vitríny, prostory obchodní vybavenosti, které nemají komerční využití. Tam je kurátorská koncepce ponechána tomu, jehož projekt je přijat na základě žádosti, která obsahuje rámcový harmonogram nebo koncept dané galerie. V moment, kdy se realizují jednotlivé výstavy, dostávám anotace a snažím se hlídat, aby to nebylo příliš provokativní a aby to splňovalo ideu udržitelného fungování v rámci města.

Třetí rovina je vznik trvalých výtvarných děl. Teď jsme v pilotním projektu, kdy probíhá mezinárodní výtvarná soutěž na stanici Florenc C, kdy vybíráme dílo, které bude pracovat se světlem. Chceme navázat na díla v metru, která zanikla. Opět to má transparentní postup, definice obecného tématu, výběr organizátora soutěže, který navrhl členy poroty, ti se zhodnotili a vybrali, otevřela se soutěž. Přihlášek bylo 18 a vybrali jsme 4 projekty do druhého kola.

 

Mluvila jste o tom, že ověřujete, zda jsou daná díla tematicky přijatelná, že by neměla být kontroverzní, dbát na udržitelnost a podobně. Jakými charakteristikami by se díla v dopravních prostorách měla vyznačovat?

Dopravní podnik má tezi, že se tam nesmí objevovat nic, co podporuje nedemokratické politické systémy, s čímž silně souzním. Pak to samozřejmě nesmí být vulgární. Ta kritéria jsou dost vágní. Pro mě je ta hranice mnohem liberálnější než pro zbytek Dopravního podniku. Již stokrát jsme narazili na to, že jsme byli osloveni různými neziskovkami, které například otevírají potratové téma, což dopravní podnik nepovolil.

Zmíním projekt na Florenci – je tam murál, který byl realizovaný autorkou Toy_Box ve spolupráci s Člověkem v tísni. Pojednával o klimatické změně a povodních, ale persona, která tam komunikuje, je žena v šátku. V době uprchlické krize bylo úplně jedno, že to bylo o klimatu, ale řešilo se právě tohle. Někdy je vtipné pozorovat, jak něco, co je kontroverzní v jednu chvíli, je standardem třeba dva roky poté. Nikdo si pak ani nevzpomene, že tady bylo nějaké téma uprchlíků. Už jenom proto si myslím, že otevírání jistých témat bychom se neměli vehementně bránit.

Moc mě baví, když jsme schopni zrealizovat projekt nebo dílo, které kontroverzní je, ale nemá to prvoplánovou formu. Takže když jde kolem někdo z vedení Dopravního podniku, ale nestojí a nečte ten obsah, tak ho to vlastně neurazí.

 

Takže to tam tak trochu vpašujete.

Není to moje iniciativa to tam vpašovávat, ale pokud to projde, aniž by se to zaseklo, tak z toho mám vždycky dobrý pocit. Možná by se to dalo obecně aplikovat na to, jak by se mělo pracovat s veřejným prostorem. Myslím si, že by se tam měly do jisté míry osahávat hranice lidského vnímání a vždycky by to mělo mít určitou podobu. Velmi mě baví, když vidím, jak se občas v britském parlamentu „řežou“ obě strany, ale mluví tím nejkultivovanějším jazykem. Umění argumentace je kolikrát něco, co ve veřejném prostoru má tendenci sklouznout do vulgarity, a je fajn, když se netabuizujeme tematicky a zároveň udržujeme jistou kulturu komunikace.

 

Zmínila jste „osahávání hranic lidského vnímání“. To mě přivádí k otázce, jakou funkci by mělo mít umění ve veřejném prostoru pro běžného kolemjdoucího. K čemu by mělo docházet?

Možná odpovím kontroverzně. Opravdu mám umění ráda, ale je to pro mě jenom jistý „puzzlík“ ve skládačce, která je mnohem komplexnější.

Umění zážitek v dopravním prostoru povznáší, mění, ale zároveň udržuje ten systém živoucí. To znamená, že není „stroječkem“, do kterého spadnete, ale je ulicí, po které jdete, občas se tam něco dozvíte, občas si něco koupíte. Jedná se o živý organismus a ráda bych, kdyby se tady veřejná doprava udržela ve funkci nejenom toho stroje, který pracuje, abychom tady všichni udržitelně žili, ale aby byla mentální součástí našeho já. A jediný způsob, jakým toho docílit, je skrze bohatost nabídky.

Anna Švarc v metru, foto Barbora Žentelová

 

Takže umění především dotváří onen celek.

Zaprvé ho zkvalitňuje, posouvá do nějaké roviny hodnot, které tady máme jako společnost. Zadruhé ho přibližuje životní dynamice.

Myslím si, že existuje spousta krásných příkladů, kde k té synergii dochází. Spousta lidí, kteří nevnímají architekturu nebo urbanismus nějak komplexně, co přijedou třeba z jiného města, říkají: „Viděl jsem tohle v metru, bylo to bezvadné, a pak jsem si dokonce zajel někam jinam, abych se podíval na něco dalšího“. A to jsou například fotbaloví hráči, nikoli naše pražská kavárna.

Nebo když probíhá ve vestibulu metra vernisáž: někdo si tam tu galerii nasvítí, komentuje ji a kolem chodí cyklisti, maminky s kočárkem... Baví mě to překvapení, náhoda. Běžíte do práce, ale stojí vám tam nějaká vernisáž.

 

Určitě to dává příležitost k neobvyklým setkáním. Nicméně o tom, co bude ve veřejném prostoru, rozhodují teoretici umění a kurátoři, umělci, vlastně jakási kulturní elita. Ale běžný člověk konkrétní dílo často nechápe, přijde mu zbytečné, ošklivé atd. Jak to vnímáte vy? Neměli by o tom, co bude ve veřejném prostoru, spíš rozhodovat lidi, aby jim se to líbilo a byli s tím spokojení?

Co člověk, to názor. A v momentě, kdy byste měla vyhovět všem, nezrealizujete nic. Jak jsem se zmiňovala o těch rovinách, ve kterých realizujeme projekty, tak dvě z nich se snaží vybrat výsledek demokraticky. To znamená, že to není jenom nějaká kulturní elita, bublina vybírající umění, ale jsou to reprezentanti města, dopravního podniku plus ona pražská kavárna s galeriemi. A ti se společně dohodnou na díle pro konkrétní místo na určitou dobu.

Co se týče samo-iniciačních projektů – vitríny jsou k dispozici zájemcům a vítězný subjekt, aniž by zohledňoval nás nebo pražskou kavárnu, v nich něco svobodně realizuje. Skladba cestujících je velmi pestrá a skladba projektů stejně tak.

Co se týče hlasování veřejnosti, tak existuje tak devadesátiprocentní šance, že z toho vypadne kýč. Veřejné ankety pak dopadají jako reklama – velmi hezky, uhlazeně a bez konceptu. Ale myslím si, že do metra patří celá škála objektů od kýče po provokativní umění. Stejně tak graffiti. Dopraváci ho samozřejmě nesnáší. Ale já jsem moc ráda, že tam je, protože otevírá dialog. Jde o vzájemné obohacování, zkoumání teritoria a zarytého protivníka.

 

Diverzita je jistě potřeba. Utváří ji i reklama nutná kvůli financím. Musí se udělat kompromis – získají se peníze, které pak ale mohou jít na umění. Je podle vás takový model funkční?

Já bych potřebovala vědět, co přesně se s financemi z reklamy děje. Zisk z ní vychází, ale nevím, kam se distribuuje. V momentě, kdy by se to ztransparentnilo a vizuální dopad reklamy na prostory metra by se kompenzoval, kruh by se uzavřel a ten vztah by se proměnil.

 

Představila jsem si to jako takovou symbiózu mezi tím, že dostanete peníze z reklamy a ty se použijí na konkrétní části metra, výtvarná díla a podobně.

Tak to bohužel není. Je to komplexní mechanismus a musela bych být asi vedoucí odboru marketingu, abych to chápala. Ale myslím, že v momentě, kdy nezastáváme politiku 90. let, tedy „mít co nejvíce příjmů z reklamy“, jsme na tom relativně dobře. Druhý extrém byl, když nebyla žádná reklama, nic nebylo komerční, všechno bylo z mramoru jako katedrály, ale zároveň lidi neměli co koupit v obchodě. My jsme někde uprostřed a dbáme na vyváženost mezi obchodní mentalitou a mentalitou kvality veřejné služby.

výstava Minulá budoucnost ve vitrínách stanice metra Anděl, foto Michal Hančovský

 

Také mě zaujalo, jak se v poslední době dost často používá termín vizuální smog. Co vlastně pro vás tenhle pojem znamená? Přijde mi dost individuální; někdo by pod vizuální smog zařadil odlišný jev než druhý. Určitá věc může být chápana jako přínosná, z jiného pohledu jako vizuálně rušivá. Zmiňovala jste třeba graffiti. Jak vnímáte vizuální smog vy?

Já myslím, že je to o konceptu. V momentě, kdy existuje na bázi zkušeností základní rámec, do kterého se vkládají intervence, dá se hovořit o objektivním smogu nebo ne-smogu. Abych to zjednodušila: v momentě, kdy vznikne manuál na označování obchodní vybavenosti, který definuje, v jaké úrovni má být daná cedulka, jestli má být barevná, nebo ne, tak už se jedná o jednotný přístup pro všechny prostory obchodní vybavenosti.

Umění a reklama si, myslím, častokrát hrají ve stejných rovinách. Když si představíme čistou bílou kostku, což je nějaký prostor, kterým se pohybujeme, umění křičí: „Haló, já jsem tu a zkrášluju to tady“ a reklama v uvozovkách taky. Oboje by mělo být přítomno, ale ani jedno by nemělo daný prostor totálně ovládnout, aniž by to bylo opodstatněné. Měly by si najít svoji oblast tam, kde, když jako cestující procházíte, nemáte pocit, že na vás pokřikuje to či ono, ale že tam je nějaká informace ­– klid – informace – klid. A to je základ pro pocit harmonie.

 

Všímáte si občas reklamy, která vám přijde esteticky hodnotná, nebo má dokonce nějaké umělecké kvality?

Jsem moc ráda, že se na to ptáte. Neustále vedu dialog s naším smluvním partnerem, který má pronajaté plochy v metru k poskytování reklamy. Vždycky říkám: „Ta reklama by měla být řádově kvalitnější. Jsem vám schopna poskytnout celé tunely metra jenom proto, abyste tam vytvořili atmosféru nějakou reklamní kampaní.“ Ale narážíme na to, že ten, kdo vytváří reklamu, má pocit, že běžný cestující není schopen chápat koncepční přístup k reklamě, a tak tam radši „naseká“ různé maskoty a jednoduché motivy na pochopení. Ale samozřejmě se občas objevují i příklady, které mě příjemně překvapí. Grafická studia však často pracují s domněnkou, že pro zákazníky je reklama potřeba primitivní.

 

A nemají pravdu? Nemusí být jednodušší, aby ji lidi dokázali uchopit?

Já myslím, že ne, málo se experimentuje. Máme tady otázku: „Co bylo dřív? Slepice nebo vejce?“. Je tady škola, ve které se naučíte, jak věci vnímat, anebo se učíte vnímat až skrze věci, které přicházejí? Myslím si, že chybí odvaha přijít s něčím, co trošku přesahuje schopnost standartního vnímání, ale ve finále je to cesta budoucnosti.

 

Máte zkušenosti s londýnským nebo berlínským metrem. Jsou tam nějaké tendence, kam směřuje umění, na rozdíl od pražského metra? Vyžaduje to prostředí trošku jiný typ uměleckých děl?

Například Vídeň považuji za sofistikovanější, je tam poměrně velký nárok na diváka a jedná se o akademičtější přístup. V Londýně se klade důraz na integraci architektury s výtvarným uměním, nedochází tam příliš k mnoho ad hoc akcím, ale nové stanice dělají architekti na základě soutěže ve společnosti výtvarníka. Takže dané dílo není implementováno ex-post, ale je integrální součástí projektu.

 

Máte pocit, že se v poslední době nějak změnil přístup Čechů k metru? Zajímají se o něj více?

Myslím, že lidí, co uvažují obdobně jako já, potkávám stále víc. V mé bublině mám pocit, že o tom všichni vědí všechno, ale v rámci celkové společnosti by to byla iluze.

Zdá se, že hodně rezonovalo otevření stanice Anděl, zahájení linky D a podobně. Teď se lidi hodně zajímají právě o Anděl, kde je žulový obelisk s nápisem Moskva Praha. Principiálně nerada mažu vlastní historii proto, abych věděla, odkud pocházím, ale zároveň současný stav stanice vzbuzuje spoustu emocí. Je čas se nad tím zamyslet, dát tomu novou vrstvu v podobě umělecké intervence. Myslím si, že to přiláká hodně pozornosti i neodborné veřejnosti, těch, kteří řeší třeba jenom politiku nebo jenom techniku. Tohle bude takové vznětlivé teritorium a v rámci něj můžu hovořit o spoustě jiných projektů, které nejsou tak kontroverzní.

Máme tady problematický moment, tak na něm pojďme ukázat způsob myšlení o tom celém systému. Je třeba apelovat na to, že stanice mají mít určitou kvalitu, výtvarnou, architektonickou. To, že stavíme něco podprůměrného, je taky jistá vizitka a myslím si, že na základě otevření tématu si spoustu věcí můžeme vyjasnit a slyšet protinázor.

 

To mi přijde jako dobrá ilustrace dialogu mezi lidmi, kteří se podílejí na podobě metra, a veřejností. Podle mě je důležité reflektovat společenskou odezvu, kritiku. To vysílá signál společnosti, že je otevřen prostor pro komunikaci.

Děkuji za tu poznámku, není to totiž jenom o tom, co si myslím já nebo galerie, ale o tom, co si o veřejném prostoru myslí ti, kteří ho využívají. Škoda ovšem je, že se spíše ozývají ti, kteří nejsou konstruktivně, ale pouze apriori kritičtí.

---

Tereza Vydrová

úvodní foto: Ondřej Besperát

---

 

*Anna Švarc

architektka, urbanistka, projektová manažerka a architektka metra

Studovala na pražské UMPRUM a berlínské UdK. Od roku 2011 pracovala v holandské OMA, u Evy Jiřičné, v kanceláři Lifshutz Davison Sandilands a Studio Egret West v Londýně, kde se podílela na přípravě Design manuálu londýnského metra. Po návratu do Prahy nastoupila na IPR, kde se věnovala jak metru, tak soutěži na lávku z Holešovic do Karlína.

V pozici architektky metra především dohlíží na významné rekonstrukce stávajících stanic metra a jejich průběžnou kultivaci a očišťování od vizuálního smogu, architektonický vývoj projektu metra D, iniciuje a podílí se na přípravách architektonických, designerských a uměleckých soutěží a v neposlední řadě usiluje o vstup současné výtvarné scény do veřejných prostor metra.

 

 

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Recenze
13.11.2023

Hodnota a status poválečné architektury v Galerii Jaroslava Fragnera

Rozhovory
01.11.2023

Architektky - Za laskavou architekturu

Podcast
29.09.2022

Čekání proměny – jaké změny přiveze nové metro D na jih metropole?