Architektky - Za laskavou architekturu

Rozhovory
01.11.2023

Platforma Architektky nesdružuje jen ženy – architektky, ale snaží se otevírat témata spravedlivých příležitostí architektonické profese. Z jakého důvodu vznikla tato potřeba sdružovat ženy pracující v architektuře? Je situace v pracovním prostředí mezi architekty/architektkami nevyvážená a je důležité poukazovat na pracovní podmínky v architektuře? Se zakladatelkami platformy Architektky Alžbětou Brůhovou a Adélou Pečlovou se v rozhovoru dotkneme nejen těchto témat. 

---

Vy jste obě vystudovaly architekturu. Na vašem webu www.architektky.net zmiňujete, že 60 % studentů architektonických oborů v ČR jsou ženy – na vedoucích pozicích už jen 20 %. Vnímaly jste již na škole, že jsou ženy ve vedoucích pozicích v menšině, nebo jste to začaly uvědomovat, až když jste se staly součástí pracovního procesu? 

AB: Úplně upřímně, vůči tomuto nepoměru jsem byla v době studií slepá. Že u nás na katedře architektury byli 4 ze 4 vedoucích muži-architekti, mi nepřišlo ničím zvláštní. S dominantní mužskou reprezentací v oboru jsem se setkávala už od doby učení se na přijímací zkoušky. Feministická témata tou dobou určitě nerezonovala tolik jako dnes a mám tedy velkou radost, že se status quo posouvá a že nyní už i studující na UMPRUM, kde v současnosti učím, vnímají (nejen) genderovou disproporci v oborovém zastoupení kriticky.

AP: Kolik je a není žen ve vedoucích pozicích, tomu jsem věnovala minimální pozornost. Vliv na to měl i fakt, jak málo jsem o tomhle tématu věděla. Na architektuře nás učili mít tvrdé lokty. Tak jsem se ničemu moc nepodivovala ani na studiu, ani během vlastní praxe. Situace se změnila, když jsem se stala matkou, záhy sólo matkou. V té době jsem spolubydlela se ženou, která se tomuto tématu profesně věnovala mnoho let a současně ho žila. Dostaly se mi do rukou různé texty, na hodně věcí jsem se ptala a dostávala odpovědi. Velmi se to zostřilo i díky životní situaci, ve které jsem žila. Nahlédla jsem na vlastní kůži velkou nerovnost jak stran genderu, tak stran sociálního postavení, bez ohledu na dosažené vzdělání nebo pracovní úspěchy.

 

Proč jste se rozhodly, že platformu založíte, a jak dlouho již fungujete? 

AB: Architektky vznikly velmi organicky asi dva měsíce poté, co jsme se s Adélou v roce 2019 poprvé setkaly. Já tehdy dokončovala doprovodný program pro výstavu A1.zip, v rámci kterého jsem mapovala počty a životní trajektorie absolventek na katedře architektury na UMPRUM. Tehdy mi začalo docházet, že kariérní cesty architektek byly a jsou daleko více poznamenané rozdílnými očekáváními společnosti od mužů a žen. Pak třeba takový detail, kolik architektek jsem nebyla schopná podle ročenek dohledat, protože se vdaly a změnily příjmení! V tu dobu mi začalo spínat, že to není čistě volba všech těch žen, že se naplno nevěnují kariéře, ale dají například přednost péči o rodinu. Najednou jsem si začala všímat celé řady strukturálních problémů a nespravedlností, kterým nejen jako obor, ale jako celá společnost čelíme. Fascinace těmito fenomény od té doby trvá a s Adélou jsme se protnuly ve správnou dobu na správném místě. Vnímám to jako řízení osudu, setkání, které se mělo stát. Architektky mají tuto naši lidskou vazbu, která se postupem ve své DNA let vyvinula v blízké přátelství a pracovní spolupráci. Před necelými dvěma lety jsme zároveň ještě společně s Adélou Vavříkovou založily spolek Architektky, z. s. 

AP: Obě jsme v době, kdy Architektky vznikly, byly absolventkami architektury na volné noze. Potýkaly jsme se s podobnými situacemi řešení smluv, cenotvorby, nabídek, komunikace, organizace práce a s mnohým dalším. Vesměs všechny tyto dovednosti školy architektury nevyučovaly, v praxi bylo náročné je získat a tak jednou z cest bylo vytvořit síť. Spojení sil, zkušeností a hledání cest společně. Použily jsme vlastně to, co architektura v tu dobu z mého pohledu postrádala. A povedlo se. Vytvořily jsme prostor nejen pro sebe, ale i pro další ženy ve stavebním oboru. I to je jeden z důvodů, proč projekt funguje už čtvrtým rokem. 

 

Jaké jsou vaše výstupy? S jakými daty pracujete a jaký je váš cíl?

AB: Výstupy naší platformy se organicky vyvíjejí v závislosti na aktuálních příležitostech a kapacitách. Byť používáme různou škálu médií, já osobně moc ráda pracuji s prostorem a hmotou a předávám informace skrze prostorové instalace a výstavy. Před měsícem se v Galérii mesta Bratislavy otevřela výstava Oslobodený priestor: Starostlivosť-architektúra-feminizmus, v rámci které jsme představily vize, inspirativní odpovědi dvaceti architektek z pěti zemí světa na otázku „Jak si představujete (více) feministickou praxi v architektuře?“. Před několika lety jsme taky v mezioborovém týmu se socioložkou Karin Hoření, historičkou architektury Klárou Brůhovou a ilustrátorem Jakubem Plachým představili v pražské galerii VI PER výstavu Vadí x nevadí: Jak se žije dětem a rodičům v Praze?, která ukazovala hravou formou fyzické i psychologické překážky, se kterými se rodiče malých dětí setkávají v pražském veřejném prostoru. Obecně cítím, že se teď Architektky přesouvají od reaktivní, osvětové fáze do fáze vizí a prošlapávání nových inspirativních cest. A to mě moc těší. Dlouhodobě usilujeme o reprezentativnější zastoupení žen v oboru, o nacházení architektonických řešení na různorodé potřeby podreprezentovaných členů a členek společnosti a o hledání nových příležitostí pro uplatnění architektury ve světě. Mám velkou radost, že se nám daří stavět nové infrastruktury založené na feministických hodnotách a v poslední době čím dál více propojujeme architektky s klienty a klientkami. To mi dává smysl. 

AP: Naše výstupy rostou spolu s námi. Architektky kopírují to, jak se vyvíjíme lidsky a profesně. Začaly jsme s edukačními večery na důležitá témata (cenotvorba, právo, sebepéče, osobní značka…) a oslovily profesionálky z oboru. Následovaly mentoringové večery architektek, které vedou svá studia. Byly jsme vyzvány ke kurátorování jednoho čísla časopisu ERA a na to se nabalilo vytvoření teamu pro výzkum. Následovaly výstavy, přednášky. Jedním z cílů je propojit architektky mezi sebou a mezi klienty. Spolupracovat. Mým přáním je více se zabývat osvětou o sebepéči. První taková možnost vznikla tento rok v rámci přednášky pro budoucí studenty architektury VUT v Brně na akci Mařena. Mám radost, že sami studenti se na školách organizují a toto téma otevírají.

 

Vaše motto je „Za laskavou architekturu”. Jak může být architektura laskavá? 

AB: V prvé řadě tím, že otočíme narativ neustálého soutěžení a poměřování se. To všudypřítomné (sebe)hodnocení se může velmi jednoduše přehoupnout do nezdravé, nikoho nepodporující roviny. V momentě, kdy panuje v rámci oboru rivalita a roztříštěnost, to bere člověku neskutečné množství energie. Nebo se musí nějakým způsobem vnitřně disociovat, aby se ho*ji to tolik nedotýkalo. Osobně si nemyslím, že resilience, která vznikne takovýmto způsobem, čemukoli prospívá. Vytváří akorát toxické, traumatizované prostředí pro další generace. To, co se snažíme s Architektkami do oborového prostředí vnášet, jsou příklady dobré praxe – tedy nejen co do výstupu, ale i do procesu. Proto se zabýváme například i pracovními podmínkami, důstojným finančním ohodnocením práce a důrazu na podporu a společný růst. Z osobního hlediska můžu říct, že nebýt Architektek, tak už pravděpodobně v oboru nejsem. Nevěděla bych o těch všech skvělých lidech, na které se můžu obrátit a kteří v oboru třeba nejsou na první dobrou vidět.

AP: Architektura je pro mě velmi úzce spojena se žitím. S tím, jak a kde žiju. Kvalita žití ovlivňuje mě a veškeré moje vztahy. A náš život je primárně o vztahování se k sobě, druhým, práci, přírodě… Ovlivňuje mou psychickou pohodu, úzce spojenou s pohodou fyzickou a naopak. Laskavá architektura je pro mě architektura respektující a přijímající různosti lidství. Laskavou architekturu vnímám jako prostředí příjemné, přijímající, funkční. Povznášející ducha, bezpečné, čitelné, rozmanité. Z toho důvodu si myslím, že čím více laskavosti, tím lépe. Čím lépe se budu cítit já, tím lépe se budou cítit všichni okolo mě. Architektura, která reaguje a bere na vědomí potřeby svých uživatelů a je laskavá k přírodě. To je pro mě laskavost, které kéž je více.

 

V magazínu ERA21 jste publikovaly článek, který představoval pracovní podmínky architektů. Jejich časté přesčasy a neadekvátní finanční ohodnocení. Je to již několik let zpět, co studie vyšla, ale téma stále více nabývá na aktuálnosti. Příkladem toho je i letošní česká účast na La Biennale di Venezia, kde kurátorský tým toto téma rovněž zpracovává ve výstavním projektu The Office for a Non-Precarious Future – Kancelář ne-prekarizované budoucnosti, který je výsledkem spolupráce architektky Elišky Pomyjové, kurátorky Karolíny Pláškové a motion designera a pedagoga UMPRUM Jana Netušila za podpory architekta Davida Neuhäusela. Vnímáte nějaký posun, a jak hodnotíte českou účast na letošním bienále v Benátkách? 

AB: Vize zmapování pracovních podmínek mladých architektů a architektek vzešla z tématu vydání čísla ERA21 03/2020, které jsme s Adélou kurátorovaly. Proto jsme daly dohromady širší tým – včetně Elišky Pomyjové, Terezie Lokšové a Jakuba Kopeckého, ve kterém jsme základně nastavili průzkum, který pak vyhodnocovaly především Eliška s Terezií. Osobně vnímám, že se od té doby mnohé posunulo. Téma pracovních podmínek, adekvátního ohodnocení a zdravého pracovního nastavení čím dál víc rezonuje nejen mezi mladými absolventy*kami, ale i mezi studujícími, z čehož mám radost. Vznikla i grass-root databáze Transparentní odměna s tabulkou odkrývající výši odměn v absolutních číslech a detaily pracovních podmínek. Bavit se v reálných číslech je v tomto ohledu hodně důležité. Samotnou českou účast na Bienále zatím nechci hodnotit. Do Benátek se chystáme v rámci rezidence s ateliérem A2|Future Architectures Platform až v posledním listopadovém týdnu, zatím jsem instalaci na vlastní oči neviděla. 

 

Osobně si myslím, že tento problém není jen u architektů, ale obecně u pracovníků v kultuře. Co myslíte, že by se mělo změnit? Když tedy mluvíme o architektonické praxi. Máte například zkušenost či porovnání ze zahraničních kanceláří a tamního přístupu?

AB: Souhlasím, že některé aspekty se mohou podobat, přece jen jsme všichni součástí kulturního sektoru. Proto mi dává smysl táhnout společně za jeden provaz a vnímat vzájemně své situace, byť jednotlivá řešení v konkrétních oblastech se mohou lišit. Nástroje k řešení souvisejí s celkovou kulturní politikou státu a zahraniční zkušenost je tedy přenositelná jen do jisté míry. Co ale považuji za naprosto klíčové, je potřeba celospolečenského posunu ve vnímání hodnoty kultury (jíž je architektura součástí). A to jak na straně širší veřejnosti, klientů a klientek, tak na straně architektů a architektek samotných. Je důležité si uvědomovat a předávat dál, že hodnota, kterou přinášíme společnosti, je významná a neoddiskutovatelná, byť ji oproti jiným oborům nejde třeba tak jednoduše vyjádřit v číslech. Osobně kulturu vnímám jako naprosto klíčovou ingredienci ke zdravému a dynamickému rozvoji společnosti.

AP: Pokud mám mluvit zcela otevřeně, myslím si, že tato situace se netýká pouze kultury, ale většiny pracovních pozic. Mám tím na mysli hodnotu práce, hodnotu člověka, hodnotu bankovního konta nebo alespoň počtu odpracovaných hodin. Nebo naopak to, co ta či ona práce přináší hmatatelného, definitivního, ideálně rychle dostupného. Tím architektura a vesměs umění spadá do něčeho nepotřebného, něčeho, co nevytváří dostatečný zisk, dostatečnou hodnotu, dostatečné něco. Pro mě to souvisí s citlivostí. Lidé jsou zahlcení vlastními problémy, životy, situacemi, které za poslední roky eskalují. I díky tomu mám pocit, že se situace lepší. Že se lidé skrze obrovský tlak stávají více citlivými vůči tomu, co se děje jim nebo jejich blízkým. To je, zdá se mi, cesta. Neříkám, že příjemná a jednoduchá. Tedy začít u sebe? Co se týče zahraničních zkušeností, ty mám primárně zprostředkované nebo žité v rámci workshopů. A tam byl tlak někdy enormní. Soudě podle toho, že v zahraničí podobné iniciativy existují a některé jsou schopny měnit dokonce systémové věci, soudím, že jsou podmínky náročnější? Nebo to může být Českou náturou „nechávat na sobě dříví štípat”? Možná to je všude podobné, jen trvalo, než jsme se začaly ozývat. To už je ale moje vlastní polemika. 

 

Jak byste chtěly platformu rozšířit dále? Jaké výstupy v současné době plánujete? 

AB: Přejeme si nyní Architektky postavit víc na samostatné nohy, aby činnost nebyla závislá na kapacitě nás dvou, respektive tří. Jsme v procesu hledání dalších členek nebo členů týmu, které by bavilo spolupodílet se na strategickém a finančním plánování projektů. Zároveň se průběžně víc orientujeme i na hledání nových příležitostí a propojování klientů a klientek s profesionálkami z naší komunity. Zde mají Architektky ohromný potenciál, ze kterého ve výsledku benefitují všichni.

AP: Souhlas.

 

Zlepšila se situace na české architektonické scéně za dobu, co Architektky působí? 

AB: Za mě určitě ano. Je obtížné určit konkrétní metriky, komplexní průzkumy nemáme, ale minimálně ze zpětných ohlasů – i těch kritických, kterých si též vážíme – si Architektky vybudovaly za dobu své existence pozici pro nahlížení aktuálních témat z feministických perspektiv. Vnímám, že nová generace budoucích architektů a architektek tyto aspekty reflektuje už úplně samozřejmě. Náš svět v současnosti čelí ohromným bezprecedentním výzvám, které nás a všechny další budou provázet ještě velmi dlouho, takže je nezbytné hledat nové cesty ke společnému fungování.

AP: Určitě. Na vysokých školách vnímám velké posuny, kdy se studenti sami aktivně zajímají a vytvářejí podpůrné skupiny nebo projekty. Celkově mladší generaci vnímám jako tu, která může mnohé ovlivnit, pokud dostane „nahoře” prostor a já věřím, že ho dostává a dostane. Právě kvůli zmiňované citlivosti, za kterou je mnohdy zesměšňována jako nedostatečně agilní, tvrdá, výkonná. Je to právě citlivost, která je schopna reagovat na nerovnosti, tlaky a nespokojí se s tím, s čím bychom se ve vlastním zájmu neměli spokojovat. Vnímám posun i v rámci skupiny, v angažovanosti jednotlivců se postavit za sebe a za druhé. Zlepšovat prostor nejen sobě, ale i všem ostatním, kteří přijdou po nás. Jako nejdůležitější vnímám schopnost a ochotu měnit sebe, svoje postoje, názory. A to se reálně děje.

 

Josefina Frýbová

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Rozhovory
18.08.2023

ANNA ŠVARC - Do metra patří kýč i provokativní umění

Recenze
13.11.2023

Hodnota a status poválečné architektury v Galerii Jaroslava Fragnera

Rozhovory
Články
Recenze
01.12.2022

Pokoje 2022 - aneb oživení dalšího prázdného domu