Tereza Nováková* se věnuje kurátorství, produkci a teorii umění v souvislosti s veřejným prostorem, ekologií či urbanismem. Spolupracuje s platformami Artbiom a Public Space Lab, jejichž hlavní náplní je práce s uměním a ekologií, veřejným prostorem a dočasnými uměleckými intervencemi. Obě zveřejňují a popularizují témata a zároveň otevírají diskuze odborné a široké veřejnosti prostřednictvím zveřejňování informací v databázi, organizováním výstav, programů či performancí nebo vydáváním umělecko-urbanistické revue Situace.
---
Na začátek bych se chtěla zeptat, jestli se v rámci všech tvých aktivit považuješ spíše za kurátorku, kritičku, či teoretičku umění – nebo bys svou pozici definovala ještě jinak?
Sice ve svém životopisu i v různých dotaznících prosazuji svou roli kurátorky, kterou vnímám více v původním slova smyslu, jako péči či starost o umělce, ale i o prostor – ať už galerijní či veřejný. Nejsem typ hloubavé filozofky, proto jsem také po bakaláři z dějin umění na Univerzitě Karlově utekla do oboru kurátorství v Ústí nad Labem. Zde se mi otevřela možnost vzdělávání pro praxi a vlastní experimentování ještě předtím, než se začaly otevírat podobné obory po celé republice. Dalo by se říct, že mne ústecké, potažmo severočeské prostředí silně ovlivnilo, neboť jsem zde zůstala deset let. Svou roli spatřuji nejvíce v propojování, a to nejen v praktickém – lidí a oblastí zájmů, ale i teoretickém – strategií a metod. Dnes by to asi spadalo do role výzkumnice, ale stále více přemýšlím nad etablováním role kurátorky umění a urbanismu.
V červnu jsi v Galerii Kritiků spolu s kolegy*němi z platformy Artbiom uspořádala výstavu Symbióza, která se věnovala spolupráci rostlinných a živočišných druhů v přírodě, ale také mezi lidmi. Výstava se skrze umění zaměřovala na jednotlivé fenomény přírody, působící jako svědectví o proměně světa. Mohla bys jen v krátkosti více popsat výstavní koncept?
Výstavu jsem nejprve načrtla velmi obecně. Chtěla jsem, aby se na ní trochu odrazil smysl platformy a databáze Artbiom a zájem o konkrétní místo. Oslovovali jsme hlavně autory*rky zastoupené v databázi, ale i další, kteří měli k tématu ohledávání místa či spolupráci s živými a více než lidskými entitami co říct. Propojili jsme osobnosti, které by nikdy spolu nevystavovaly, a to nejen výtvarné umělce, výzkumníky či uskupení, ale i tanečnici a spisovatele. Chtěli jsme nejen přispět k tématu zasíťování, ale zároveň společně vytvořit celistvé výstavní prostředí, které by bylo jakýmsi hromadným útočištěm či organismem. Nakonec se stal hlavním tématem výstavy ekoromantismus. Je přítomný v návratu k plenérové malbě, performanci v krajině, fotografii, ale i v novomediálních instalacích a fascinaci úniky do dalších světů tvořených AI.
V současné době je určitá symbióza mezi přírodou a lidmi důležité téma, stejně tak jako změna krajiny i městského prostoru a obecně klimatu. Jak na tebe toto téma působí? Neobjevuje se v současné environmentální otázce příliš mnoho pesimismu? Jak s tímto pracujete ve spolku Artbiom?
Myslím, že strach a téma environmentálního žalu je na místě. Vidíme to nejen v umění, ale i ve vědeckých diskurzech. Proměnu přírody či krajiny už nikdo nezpochybňuje, stejně jako nutnost vědomé a funkční spolupráce mezi obory. Na druhou stranu si myslím, že nám právě chybí opravdová propojenost a sdílení – nejen hodnot, ale i předávání know-how. Sdílení zkušeností a příkladů dobré praxe jako i navazování kontaktů je účelem všech odborných a mezioborových konferencí a festivalů. Je jich někdy až tolik, že se v tom člověk nemůže zorientovat. Jsem ráda, že i my s Artbiomem tomu můžeme napomáhat a nabalovat další spolupracovníky*ce, nabízet inspiraci a ulehčit hledání spolupracovníků. V databázi shromažďujeme všechny přístupy nahlížení na environmentální problematiku obecně v českém umění a kulturní sféře – od těch velmi angažovaných poloh záchrany konkrétních míst a poukázání na přetrvávající destrukci přes kritické náhledy na společnost skrze přírodu po ty nejniternější oslavy života a osobní radosti z bytí – ale je prostorem pro otevřenou diskuzi a spolupráci, která si nenárokuje výhody ani nikoho neupřednostňuje. Diskuze a nalezení všech možných oborů – od vizuálního umění, tance, literatury, designu přes teorii, architekturu, urbanismus, filozofii, humanitní a sociální studia či kurátorství po ekologii a environmentální studia – na jednom místě je důležitá pro orientaci nejen pro jednotlivce z řad studentů, činných autorů*rek a organizátorů*rek, ale i pro instituce a organizace a snad i pro firmy. Navíc Artbiom jako společenství lidí z různých oborů rozvíjí myšlenku zakladatelky Petry Jandy, která je založena na co nejotevřenějším modelu sdílení a utváření vlastního zájmu a na neinvazivních vztazích mezi lidmi, ale i přírodou. Chceme nabídnout možná až utopický či pro někoho romantický pohled na to, že demokratické principy mají cenu a že svobodné vyjádření nepatří jen těm, kteří se sami propagovat umí, ale že kouzlo tkví v napomáhání a aktivním vyhledávání těch, kteří na sebeprezentaci nemají sílu nebo jim něco brání. Rozvíjíme jak stáže studentů u nás v databázi, tak jsme přizýváni k různým diskuzím, konferencím a podílíme se na koncepcích a organizacích nejen výstav, literárních čtení, filozofických čtenářských kroužků, ale i na otázkách týkajících se například odpadového hospodářství v institucích aj. Myslím, že bychom mohli tuto odbornou konzultaci díky zkušeností našich členů více nabízet a síťovat dál.
V rámci aktivit spolku Artbiom pořádáte spoustu programů, které se odehrávají ve spolupráci s dalšími kulturními organizacemi, a to zvláště ve veřejném prostoru či v přírodě Prahy. Na městské části Praha 7 máš zase na starosti participaci. Jak se dá skloubit role kurátorky a koordinátorky participace? Jak vnímáš přírodu a umění ve veřejném prostoru v Praze?
Mám radost, že se mi role kurátorky a koordinátorky participace daří přirozeně propojovat. Kurátor je do jisté míry prostředníkem komunikace a zprostředkovatelem, jak idejí, tak autorské tvorby. K práci koordinátora participace v jednotlivých transformačních projektech patří dávání hlasu veřejnosti a zajišťování informovanosti obyvatel s politiky, v mém případě i s architekty a urbanisty na úřadu, ale též propojování uvnitř úřadu – napříč jednotlivými odbory. Může se zdát, že bych měla být rozpolcená, jelikož nejsem vázaná jednou galerijní institucí, ale spolupracuji s mnohými kulturními organizacemi, a navíc jsem svázaná s pevnou strukturou úřadu. Opak je ale pravdou, ještě nikdy se mi projekty tak hezky nepropojovaly dohromady. Samozřejmě je to dané důvěrou, respektive odborným hlediskem směřujícím k významu participace na Sedmičce. Občas mi dovolí přinášet strategie, které znám z galerijního prostředí i z mého doktorského výzkumu. Mimo to dělám architektonické výstavy ze soutěží na úřadě. Cítím, že má práce je smysluplná, a nechci ustat v provokování s neotřelými přístupy k tvorbě veřejného prostoru a péče o prostředí, v podpoře osobní angažovanosti obyvatel, umělců i úředníků.
Jako rodilá pražačka vnímám přírodu Prahy trochu pohledem vzpomínek na procházky. Vidím spoustu skvělých projektů, které se snaží zpříjemnit prostředí pro lidi doplněním prvků k sezení či pobytu a hře, revitalizovat vodní toky a celkově otevřít prostor lidem. Výjimečné jsou celoměstské projekty věnující se obnovám soužití člověka s řekou v Trojské kotlině, na kterých se podílí řada odborníků i politiků a organizací, zvláště IPR. Na projektu revitalizace soutoku Vltavy s Berounkou spolupracoval i projekt Umění pro město. Snaha a práce všech je obdivuhodná, bohužel pomalá a s nejistým koncem. Díky dočasným intervencím v místech na okraji města a v přírodě je možné téma budování vztahu k městské přírodě zpřítomňovat a neustále oživovat. Učíme se kvalitně zpracovávat umělecké soutěže a podporovat spolupráci umělců, architektů, ale i krajinářů, geologů, geografů, sociologů či antropologů. Mělo by to být normou. Dosud u nás ale chybí uznání pro běžně užívané strategie dočasných využití prostor i veřejného prostranství města v přechodné době mezi ničím a vznikem něčeho trvalého.
osobní archiv Terezy Novákové
Jsi aktivní i v dalších městech v republice, doděláváš doktorát a máš i kurátorské zkušenosti ze zahraničí. Jaké metody či přístupy by se mohly přenést z jiných měst do Prahy a naopak?
Je jasné, že čím větší území, tím víc odborů a správy, ale Praha si toto specifické postavení a uzavření hýčká. Podle mne je jediným východiskem neustále tahat zodpovědné politiky, ale i úředníky z komfortní zóny zvyklosti a ukazovat jim a neustále předkládat řešení, která už léta osvědčeně fungují v zahraničí, ale i na menších městech. Nutné je zbavovat je strachu. Jak z toho, že to bude náročné, drahé, ale i že se tomu nikdo nevěnuje a nemá o to zájem. Bohužel se mi zdá, že je tu malá informovanost a opět nepropojenost mezi jednotlivými sektory a obory. Přitom snad již všichni uznávají kvalitu přístupu a otevřenost v přitažení zodpovědnosti lidí a jejich zájmu o místo, kterým se vydává Litomyšl, Humpolec, Pardubice, ale i Ostrava. Ať už je to díky povolení experimentu ze strany města, akční galerii nebo spolupráci s místními lidmi, a to zvláště díky vzájemnému poslouchání odborníků, obyvatel, mediátorů a politiků. Skvělými příklady kooperace uměleckých strategií v prostředí, kromě hlavních měst jako je Vídeň, Kodaň, Londýn, Stockholm, Paříž nebo Riga a Lublaň, je Lodž, Bergen, Barcelona, Lipsko nebo Curych. Z nedávné zkušenosti z litevské Klaipédy, kde jsem se opět věnovala jinému vidění pro občany velmi navštěvovaného sochařského parku na bývalém hřbitově, musím potvrdit, že je důležité osobní zapálení pro věc i připravenost na změnu. Pokud je změna dočasná, jde to samozřejmě lépe. Argument, že se s mnoha městy a státy srovnávat nemůžeme kvůli finanční, kulturní, politické a historické rozdílnosti je sice fajn, ale nevím, proč by i u nás nemohl fungovat městský institut či organizace, která by nejen držela odbornou kvalitu v oblasti dočasného umění a urbanismu, ale také by mohla též strategie implementovat a především i rozdělovat finance. Institut plánování a rozvoje Prahy, který v tomto udělal mnoho, bohužel ztrácí svou sílu.
Teď bych se chtěla zeptat na další platformu – Public Space Lab. Jakou roli zde máš a čemu se věnujete?
V první laboratoři veřejného prostoru u nás mám roli kurátorky, organizátorky, ale i produkční či participátorky. Zabýváme se dočasným využíváním opuštěných budov či veřejného prostoru, a to jak edukací, konzultováním, informováním, tak i aplikací metod temporary use jako jsou urbanní design, umělecké intervence nebo landscape urbanismus, či napomáháním vzniku strategií, respektive organizací dočasných uměleckých intervencí ve veřejném prostoru města a v krajině. Reagujeme totiž na rychle probíhající změny potřeb lidí i samotných míst ve veřejném prostoru ve městech. Platformu založil výtvarník a urbanista Jan Trejbal spolu s architektkou Zuzanou Stejskalovou a v týmu je též krajinář Michal Kovář a další. S kolegy jsme se poprvé setkali na projektech pro Umění pro město, kde jsme mohli uspořádat výzvu pro umělce, metodicky zkoumat umělecké výzkumy a být u produkce public artu na periferii Prahy.
Vzešla z toho naše další spolupráce, například vznik pravidelných uměleckých intervencí Salon Marienbad – přednášek, procházek, performance, instalací ve veřejném prostoru města i v krajině Mariánských Lázní. S městem spolupracujeme i jinak, zorganizovali jsme zde odbornou konferenci též pro úředníky či představitele města, týkající se kultury a turistického ruchu či UNESCO, veřejné zeleně a dočasnosti, a nyní pracujeme na klimatických stezkách. Další projekt zaměřený na proměnu sídliště děláme se Sousedským domem Libuše v severočeském Janově, účastníme se jako hosté či partneři konferencí, například Brownfieldy či nedávné Pěšky městem věnované taktickému urbanismu, nebo studentské vědecké konferenci Teritoria umění zaměřená na umělecký výzkum.
Myslíme si, že dočasné strategie a konkrétní dočasná řešení jsou východiskem a pomocí pro současná města. Nejenže levně zatraktivní místo, nabídnou jiný experimentální pohled na něj, probudí imaginaci či zvědavost, jsou zkouškou a flexibilním i inkluzivním hledáním možného trvalého řešení. Naším úkolem je též ukazovat zkušenosti dobré praxe ze zahraničí. Zároveň neustále musíme opakovat, že výhody temporary use jsou vidět hned, jsou levné, ale hlavně mají velký dopad do budoucna. Kulturní a sociální hodnoty jsou mnohdy více než ty finanční.
Vydáváte revue Situace. Mohla bys ji více popsat a zmínit její ambice? Čemu se v Situaci teoreticky věnuješ?
Situace se věnuje výše nastíněným problémům a je určena pro tři skupiny čtenářů – jednak pro studenty uměleckých či architektonických vysokých škol, pak pro širokou odbornou veřejnost a v neposlední řadě pro zástupce měst, městské architekty a majitelé a správce soukromých pozemků. Na své si přijdou grafici už jen kvůli přitažlivému vizuálnímu zpracován, ale též například básníci, milovníci cestopisů, kurátoři, teoretici a politici a také praktici. Součástí každého vydání je také slovník strategií a pojmů, ale hlavně takzvaná laboratoř podporující představivost a odvahu čtenářů. Číslo se vždy věnuje určitému tématu a je dedikováno konkrétní lokalitě. Věnovali jsme se tématu hranic, z pohledu geografie, ale i ekonomie a urbanismu, a to zvláště performance. Modelovým městem se staly Mariánské Lázně, kde jsme navázali hlubší vztahy s municipalitou i organizacemi, což nám otevřelo spolupráci na konkrétních projektech.
Sama se zde věnuji teorii umění, heuristice i reflexi uskutečněných uměleckých intervencí v kontextu se zahraničními příklady práce s urbánními a krajinnými celky. Snažila jsem se zvolit jazyk, kterému by porozumělo více skupin čtenářů, tedy nebyl by tak kurátorský, ale přesto neztratil to, co je podstatné i ke zprostředkování uměleckého díla a jeho prožitku. Zde jsem se soustředila na vyjádření důležitosti performance v proměně vidění místa i citlivosti obyvatel. Mohu si ověřovat své psaní u kolegů z úřadu i z participace. Je strašně důležité vyjít ze své sociální a kulturní bubliny.
Nyní připravujeme další číslo věnované environmentální problematice – opět pohledem na veřejná prostranství, dočasné využití budov, volnou krajinu, zeleň a samozřejmě na umělecké intervence.
Myslíš si, že česká umělecká scéna se dostatečně věnuje umění ve veřejném prostoru?
Toto téma vidím v současné době všude a mám z toho radost. Objevuje se pravidelně na festivalech typu m3 – festival umění v prostoru, Landscape festivalu, či ostravské Kukačce nebo Signal Festivalu, ale též v Boskovicích, Blansku, Pardubicích nebo i v Ústí nad Labem. Problémem je, že finanční ohodnocení autorů, kurátorů a organizátorů je pořád natolik malé a času tak málo, že kontinuitu tvorby ve veřejném prostoru či práci s veřejným prostorem si dovolí jen málokdo. Nejde pouze o zajišťování produkce a různých povolování, jakož i zkoušek a proměn původních návrhů děl, ale i o práci s lidmi, vysvětlování a zatahování občanů do hry. Mladí autoři nemají tvorbu ve veřejném prostoru ozkoušenou, ve střední generaci nás to přitahuje, ale je nás málo a prošli jsme poměrně klasickými přístupy ve vzdělávání, a ze starší generace se objevují ve veřejném prostoru realizace stále jen malého počtu několika lidí.
Nechci si ale stěžovat, myslím, že situace se mění, některé umělecké ateliéry spolupracují mezi sebou, ale zvláště s odborníky na krajinu a dalšími specialisty. Často ovšem potřebují podporu zvnějšku. Například máme v hlavách dlouhodobou spolupráci městské části s AVU, ale nerada bych to zakřikla. Často ten první impulz totiž přichází zdola od jednotlivců nebo spolků, uměleckých organizací.
A naopak myslíš si, že zde máme investory, kteří v rámci svých zakázek do veřejného prostoru věnují dostatečný prostor i pro veřejné umění?
Vize a strategie developerských společností se od sebe přeci jen liší. Postupuji podle jednoduché logiky. Kdo má větší firmu, a tedy disponují větším rozpočtem, navíc s vedením na západě, ten by mohl být více otevřený financování dočasného, potažmo trvalého uměleckého díla. Nedá se to ovšem předpokládat a vždy záleží na jednotlivcích. Nemůžu srovnat Černického spolupráci s Trigemou a otevřenou soutěž na umělecké dílo v Modřanském cukrovaru, kterou z větší části platila Skanska. Mezi investory se objevují i mecenáši, ať už v případě EPO 1 v Trutnově nebo Osmičky v Humpolci. Ti kultivují nejen svoje budovy, ale minimálně areály, tedy veřejný prostor. Na druhou stranu, před zahlcením veřejného prostoru uměním je nutné odborně zvážit, zda je nutné trvalé dílo, dočasná intervence klidně jen efemérního charakteru, nebo třeba nic. Vzhledem k tomu, že veřejný prostor je všech, je na místě i participace s občany, ale především pohled lidí z více oborů.
Čemu by ses ráda věnovala do budoucna?
Mojí touhou je více propojit oblasti zájmu – a to umělecké aktivity, veřejný prostor a ekologii či lépe environment. Zjišťuji, že mi vyhovuje práce na několika pozicích. Možná ale brzy nastane příležitost či nutnost věnovat se stoprocentně Artbiomu či Public Space Labu. Architekti, designeři, ale i současní umělci nebo třeba literáti a tanečníci se podle mého správně věnují prohlubování svého oboru i jeho přesahy. Už není výjimkou, že sochař je zároveň zahradníkem, grafik textilním umělcem a tanečník urbanistou. Díky oběma platformám i dalším znalostem mohu toto prohlubovat. Vzdělání bývá celoživotní záležitostí. Nejen v současné globalizované době antropocénu zmítané krizemi, válečným či post-pandemickým stavem, je zřejmé, že je zde obecný zájem na zkoumání a realizaci téhož významu: jak zlepšit životní prostor, být udržitelným, etickým a otevřeným. V ekologicky uvědomělém světě nelze věci zametat pod koberec. Naše společnost začíná věřit, že žije v katastrofě, nikoli v neštěstí. To je i podle Timotyho Mortona stav, se kterým se dá něco dělat. Think big mindset.
---
Josefina Frýbová
*Tereza Nováková dokončuje v Ústí nad Labem doktorské studium s tématem transformace budov prostřednictvím uměleckých aktivit a rolí kulturních komunit. Její kurátorské aktivity jsou doposud spojeny se severočeským prostředím, kde vede též výstavní prostor Na kalvárii či symposium V zahradách, ale působí též v programu Umění pro veřejný prostor Pardubic, festivalu Take Care a v minulosti též v programu Umění pro město v Praze. Mimo to je zaměstnaná na pozici koordinátorky participace na Odboru rozvoje a péče o veřejný prostor městské části Praha 7. V červnu proběhla výstava platformy Artbiom s názvem Symbióza v Galerii Kritiků, která měla přesah i do veřejného prostoru, a nyní se vrátila z kurátorské rezidence v Litvě.
