Malíř Filip Švehla* má za sebou bilanční výstavu Pět barevných pruhů v Galerii poštovního muzea v Praze. Setkání s Lucií Michnovou proběhlo ve Filipově ateliéru v Libni, kde působí vedle dalších autorů současné mladé generace. Snad více než o malbě samotné hovořili o tom, co jí předchází. O možnostech postupného etablování se na umělecké scéně a o Filipově otevřenosti všemu, co mu do života vstupuje…
---
Máš za sebou mnoho cestovatelských zkušeností, které formovaly tvou malířskou zkušenost. Poprvé jsi vyjel na zahraniční stáž ještě jako student AVU na Akademii do Utrechtu, jaké to bylo?
Chápal jsem to jako střet s jiným světem. Oproti AVU tam nebyly mistrovské ateliéry rozdělené podle médií, ale měli tam jeden velký ateliér typu open space, ve kterém se mísili studenti pracující v různých médiích. Já jsem tam maloval, vedle mě seděl fotorealista, někdo další realizoval prostorové objekty, jiný umělec byl zaměřený na performance, další lepil balónky na strop… Všichni se navzájem zajímali o práci druhého a mělo to pospolitou atmosféru. Já jsem tehdy chodil do plenéru malovat krajinu s architekturou, a to bylo něco, co už běžně nevídali. Všechny zajímalo, co a jak dělám a nesetkal jsem se s žádným odsuzováním, že už se to tak třeba nedělá. Tuto atmosféru a zvědavost k práci někdo dalšího jsem si v sobě odnesl.
AVU jsi zakončoval zobrazivými obrazy, potom ale nastal zlom a začal jsi experimentovat s abstrakcí a rozvíjíš tenhle směr doteď. Je ta stylová proměna popsatelná?
Šlo o postupný proces, ke kterému jsem spěl delší dobu. Měl jsem dojem, že obraz musí mít nějaké velké téma, ale vlastně mě bavila hlavně ta malba samotná. Během diplomky jsem hodně četl Gombrowicze a zatěžoval jsem svou malbu pseudofilozofickým myšlením. Paralelně s obrazy jsem stavěl objekt z různě nalezených věcí, jako třeba starý stůl, praktikáblové schody, skříň, prostě co jsem kde našel. Postupně se z toho stala taková stage, kterou jsem namaloval na výsledné obrazy. Pracoval jsem na tom soustředěně několik měsíců, a nakonec se to nakumulovalo tak, že jsem to během posledních dní všechno přemaloval. Podstatnou se pro mě stala zkušenost stavění prostorového objektu, která ve mně otevřela nové možnosti přístupu sledování formy namísto samotného námětu, což jsem pak po absolutoriu dále rozvíjel.
Oproštění se od hledání námětů může být osvobozující, stejně jako odjet někam na delší dobu do zahraničí. Tyhle okolnosti vedly k dalšímu redefinování tvého vizuálního stylu…
S malířem a mým kamarádem Honzou Heresem jsme se po dokončení AVU přestěhovali do Valencie. Měli jsme našetřeno zhruba na rok úsporného života. Bydlení jsme našli v levné rybářské čtvrti, která byla plná polorozbité architektury. Sledoval jsem barvy fasád a struktury, monumentalitu a gesto. Vždycky jsem to nosil matně v sobě a najednou jsem to měl před očima. Dovolil jsem si se do toho pustit. Začal jsem vyrábět objekty inspirované místní architekturou a následně jsem je převáděl do plochy.
To zní procesuálně a transformačně…
Ve Valencii jsem začal vnímat světlo a zářivější barevnost. Na architektuře jsem pozoroval princip stavební geometrické konstrukce. Nejprve jsem to pozorování převáděl do objektů, následně jsem je přemalovával, ničil a hledal tvary nové. Odnesl jsem si z tohoto zkoumání metodu, kterou aplikuji v malbě doteď. Když nalézám inspiraci v okolí, tak si ji nosím v hlavě. Občas si fotím reference, ale zajímá mě spíše princip, například vražení menšího tvaru do většího a podobně.
Jaký byl návrat do Čech v kontextu řešení praktických záležitostí začínajícího umělce?
Nesl jsem si v sobě vizi, že jsem umělec a budu se živit uměním, a to mám v sobě doposud. Mám takovou povahu, že si to ani nepředstavuji jinak, nedělám si zbytečně moc starosti, jak to dopadne. Prostě dělám to, čemu věřím, a zatím jsem měl vždy štěstí na příležitosti a lidi kolem sebe.
V počáteční fázi umělecké kariéry se ale přece jenom nelze živit pouze uměním?
Už při škole jsem příležitostně vedl výtvarné kurzy a záhy jsem vyzkoušel restaurování. U toho jsem nějakou dobu vydržel, ale bylo to na mě příliš stereotypní, takže jsem s tím skončil. V té době se náhodou objevila příležitost pracovat u filmu, kde doteď občasně dělám patinéra. Tato práce je nárazová a není na plný úvazek, pracuju intenzivně jeden nebo dva měsíce, kdy vydělám dostatek peněz, a to mi umožňuje trávit čas v ateliéru a pracovat na svých věcech.
Jak se ti daří etablovat na scéně? Co má zásadní vliv na stabilizaci tvé umělecké kariéry?
Moc se mi nedaří vyplňovat open cally a nerad sedím u počítače. Rád se potkávám s lidmi napřímo. Je pro mě důležité mít svůj ateliér tady v Libni, který je součástí tovární haly, kde se nachází více uměleckých ateliérů, a tak se potkávám s dalšími umělci i těmi, kteří přicházejí nasát místní atmosféru. Kariérní růst pociťuji pozvolně. Mám štěstí, že dlouhodobě spolupracuji s Janou Laštovkou z galerie Young Real Art a s Londýnskou AucArt Gallery. V nedávné době mi také přibyla spolupráce s galerií v Miami.
Mám pocit, že příležitosti k tobě přicházejí samy.
Galeristka Jana Vlaštovka prezentovala mé práce galeristce z Miami. Krátce na to mě navštívila ona sama v ateliéru a asi za měsíc mě pozvala na rezidenci k sobě do THINK+feel Contermporary. Byl to úžasný zážitek a pomohlo mi to v sebedůvěře. Byl to důležitý impulz.
Mám pocit, že tvůj life hack je pozitivní flow. Zanedlouho jsi odjel na další cestu…
Z Miami jsem se vrátil nadšený a do Ameriky jsem si přál odjet znova. Společně s kamarády umělci jsme naplánovali cestu do New Yorku. Pronajali jsme si byt v Harlemu a na tři měsíce jsme tam odjeli. Nakonec se nám povedlo udělat i výstavu v Českém centru.
Mám ráda tvé instagramové video, ve kterém sedíš před řekou Hudson a něco vystřihuješ.
To město je fotogenické a já jsem se s ním chtěl propojit. Video, o kterém mluvíš, jsem natočil při mé další návštěvě New Yorku. Tehdy jsem tam v prvních týdnech neměl žádný ateliér a chodil jsem tvořit ven. Na inscenaci tohohle videa byla zábavná interakce s kolemjdoucími, chodili za mnou a ptali se, co tam dělám. Ale oni jsou zvyklí, že se tam pořád něco děje.
Měl jsi nějakou další příležitost v New Yorku prezentovat svou práci?
Společně s Pavlem Liškou jsme promítali mé obrazy na fasádách jednoho výškového domu. Byl to skvělý zážitek, vidět ty obrazy promítané na architektuře v kontextu toho, že z ní vychází. Do budoucna bych rád prozkoumal toto užití, posunulo to mé myšlení o monumentalitě a obrazu ve veřejném prostoru.
Teď jsi zase zpět v Čechách a aktuálně vystavuješ v Galerii poštovního muzea. Jakou máš na výstavu odezvu a co dalšího plánuješ?
Na této výstavě jsem radostně spolupracoval s kurátorem Janem Čejkou. Koncipovali jsme to jako přehledovou výstavu prací z posledních šesti let, což mi dalo příležitost udělat si bilanci toho, kam jsem se od dob studií posunul. Na jaro příštího roku chystám výstavu v Hradci Králové.
Když se tady ve tvém ateliéru tak rozhlížím, jak bys popsal malbu, kterou tu vidím teď?
Uvědomil jsem si, že můžu cokoliv. A proto se snažím udržovat se ve stavu veselého experimentování. Pracuji na několika různých sériích, které se vzájemně ovlivňují. Některé práce jsou striktně geometrické, v jiných se dopouštím větší gestičnosti a uvolněného rukopisu. Tyto přístupy ale spojuje radost z dívání se. Nesnažím se vytvářet obraz jako okno do jiného světa, ale obraz jako vizuální událost. Rekonstrukce procesu dívání se, putování pohledu po obrazu, podobně jako procházení se městem…
---
Lucie Michnová
* Filip Švehla (* 1991) absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze v několika malířských ateliérech. Nejprve studoval pod vedením Jiřího Sopka a později u Jiřího Šalandy. Má za sebou více nomádských výprav napříč světem, které formovaly jeho abstraktní malbu. Účastnil se mnoha zahraničních residencí a opakovaně se vrací do New Yorku.
