S Parallels nevyvážíme do Evropy díla, ale výměnu zkušeností - rozhovor Pavla Klusáka s Marií Foltýnovou

Rozhovory
12.01.2023

Bratislava, Vídeň, Berlín, Brusel a Lodž: pět evropských měst se stalo dějištěm svébytné série uměleckých intervencí, diskusí, expozic a projekcí. Hlavní město Praha a Galerie hlavního města Prahy se spojili s nezávislými pražskými přehlídkami m3 / Umění v prostoru a Landscape, které se dlouhodobě věnují umění ve veřejném prostoru, aby sdíleli své zkušenosti s realizací uměleckých intervencí a oživováním opomíjených míst. Výsledkem je evropský festival Parallels, který u příležitosti českého předsednictví rady EU přispívá do společné diskuse o úloze současného umění ve veřejném prostoru. O akci, která se konala během září, října a listopadu, hovoříme s kurátorkou projektu Parallels a vedoucí oddělení správy veřejné plastiky GHMP Marií Foltýnovou (MF).

---

rozhovor Pavla Klusáka vznikl pro Qartal 08

 

Parallels, Vídeň, Tracing Spaces, foto Jan Hromádko

Q: Jak charakterizujete Parallels? Jaké je unikum celého programu?


MF: Myšlenka festivalu umění ve veřejném prostoru Parallels se odvíjí od toho, o co se snažíme po celou dobu i v programu Umění pro město a co se snažíme v širším uvažování prosadit. A totiž: veřejný prostor se nedá okupovat tak, že se do něj vrhneme a něco do něj umístíme. Wow efekt nebo dekorace společného prostoru není ničím, oč bychom dnes usilovali. Ani snaha agresivně zasáhnout a atakovat kolemjdoucí, aniž by nastal skutečný kontakt s místem nebo komunitním životem, to nepatří k současnému uvažování tvůrců a kurátorů spolupracujících na tomto projektu. Umění ve veřejném prostoru by vždycky mělo být v dialogu s okolím. Proto primárně nevyvážíme hotové objekty: vyvážíme své zkušenosti, jsme zvědaví na zkušenosti druhých. Chceme se propojit a zároveň ukázat, co jsme tady za posledních třicet let na našem území dělali, co hodnotíme jako kladné tzv. public art a co bychom chtěli porovnat s Evropou. Míříme do ní vlaky, protože vycházíme z letošních českých přehlídek m3 / Umění v prostoru a Landscape, které se soustředily na téma využívaných i nevyužívaných nádraží a divočiny kolem nich. A myslíme si, že i okolní státy řeší téma železnice: Co s veřejným dopravním prostředkem, který je ekologický, ale zároveň se hustá síť poslední dobou rozvolnila, některé tratě nebo dokonce celá nádraží jsou opuštěné a my nevíme, co s nimi.

 

Q: Co jste během „projektu plného vlaků” o současné železnici zjistili?


MF: Původně jsme si představovali, že do všech destinací Parallels pojedeme „po paralelách kolejí”, ale záhy se ukázalo, že je to složitější. Ačkoliv se celá Evropa přiklání k ekologii a udržitelnosti (a vlaky jsou pro nás symbolem takové šetrnosti k životnímu prostředí!), tak při organizování průjezdu vlaků skrze cizí území jsme zažili mnoho organizačních nesnází a speciálních výzev. Proto jsem skeptická vůči tomu, že se opět podaří propojit Evropu železnicí. V cestě stojí podmínky národních dopravců, což jsou třeba i rozdílné bezpečnostní a technické předpisy pro vlakové soupravy, dále nenavazující jízdní řády, požadavky, co všechno se musí splnit, aby se dalo zastavit na konkrétním nádraží. Zároveň to stojí vysoké sumy – a to není věc nákladů na jízdu samotného vlaku, ale hlavně poplatků za průjezdy po kolejích v cizích státech, monopolní práva národních dopravců, což by měla být věc mezinárodních úmluv a kontraktů. Takže ze zkušeností z Parallels se domnívám, že Evropa má před sebou mnoho let práce, než se jí to podaří.

 

Q: Umění ve veřejném prostoru pro vás nepředstavuje jenom hmotné realizace, ale zároveň i akce, performance. To se v Parallels nutně projevuje.


MF: Ano, protože mnoho umělců se teď vyjadřuje ve veřejném prostoru spíše performativně. Proto i ta naše cesta vlakem je performancí, intervencí a programem pro jedoucí publikum.

 

Q: Zastávky na nádražích se konaly hlavně na první, česko-slovenské cestě…


MF: Předpokládali jsme, že publikum na trase Praha–Bratislava nebude mít jazykovou bariéru, že bude převážně české. Proto jsme cestu pojali i jako poznávání okolních kulturních pamětihodností. V Kolíně nám zahrála dechová kapela, udělali jsme tam také vernisáž i dernisáž grafického díla Vojtěcha Kováříka: vyzkoušeli jsme si s jedoucím publikem, co obnáší instalovat dílo ve veřejném prostoru. Pak jsme měli ve vlaku hosty, kteří nám představovali zase svůj okruh zájmů: Byla tam filmařka Helena Všetečková, která vyprávěla o režiséru, pedagogovi a mysliteli Karlu Vachkovi, dále fotografka Jolana Havelková a šéfredaktor časopisu Pandora Martin Vlček vyprávěli o festivalu Funkeho Kolín, Ondřej Kyas, který je nejenom operní interpret, ale zároveň hraje v kapele Nikoly Muchy, mluvil o svých zkušenostech, kurátorka Horáckého muzea Alice Hradilová, vedoucí muzea Tišnov Eva Vávrová a kurátorka Radka Kaclerová seznámily publikum se svými kulturními institucemi… V podstatě to bylo jedno velké imerzivní divadlo, performovali jsme a hráli spolu s publikem. Příjemným překvapením bylo to, že lidé to jako hru vzali, dokonce si mysleli, že to, co jim vykládáme, je fikce. Pak zjistili, že vše je založeno na faktech. Průjezd terénem zasazoval do historických kontextů Ladislav Čumba: vlastně pojal českou krajinu jako objekt galerijní komentované prohlídky.

 

Parallels, Vídeň – Zážitkový vlak z Vídně, foto Pavlína Šulcová

Q: Co se odehrálo v Bratislavě?


MF: V Bratislavě se potvrdily naše dosavadní vzájemné vazby. U nás máme GHMP, oni mají Galerii hlavného mesta Bratislavy; v Bratislavě je stejně jako u nás IPR Metropolitný inštitut Bratislavy, takže i tam jsou pro obě strany zajímavé kontakty, které rozšiřujeme o vzájemné zkušenosti. Bratislava řeší na mnoha úrovních totéž, co Praha: například v topografii a výzkumu umění ve veřejném prostoru v době socialismu. Co s ním teď? My i oni uvažujeme o napravení rozdělení města magistrálou vybudovanou za komunistické éry. Spojují nás i problémy s ne zcela využitým nábřežím, Bratislavané nemají možnost sejít k Dunaji. Probíhá tam stejná privatizace náplavek a břehů jako v Praze, oni navíc mají na Dunaji mohutné lodě a trajekty. Je to podobný problém, jako řešíme my v oblasti od Mánesa až po Karlův most a dál: prostor je zneužíván pro komerční podnikání, místo aby byl zpřístupňován všem. Máme o čem společně diskutovat.


Q: Pojďme k tomu programu.


MF: Vyzýváme vždy partnery, aby nám ukázali město ze svého pohledu, vysvětlili nám, co oni řeší, jde nám hlavně o výměnu zkušeností a dialog. Svoji uměleckou intervenci chystala už od brzkého jara umělkyně Petra Hudcová. A všichni jsme si opět vyzkoušeli, jak je to složité, protože schvalování této veřejné intervence nám změnilo plány na poslední chvíli. Petra Hudcová se rozhodla cílit na prostředí kolem nádraží Bratislava – Hlavná stanica a vytvořit barevnou instalaci ze stavebních tkanin. Možná si vybavíte, že když přijedete do Bratislavy vlakem, jde se dovnitř do města podél takové kolonády, dřevěného zastřešení, všichni tudy musí projít. Petra měla vymyšleno, že to barevně pozabalí a trošku prostor rozvlní, vytvoří i jiné koridory než ty, kterými lidé většinou chodí. Na poslední chvíli jsme nedostali povolení k instalaci, ani na kratší dobu. Její intervence tedy musela být převedena do performativního charakteru, s připravenými materiály po určitou dobu pracovali performeři. Přesně takhle to ve veřejném prostoru s uměním chodí: člověk nikdy nemůže vyloučit změnu, musí okamžitě improvizovat a reagovat na to, co přijde a co nemůže ovlivnit.


Q: Co to přesně je?


MF: Druhá část Parallels je výstava, která se v tom vlaku veze s námi, tedy ty příklady dobré praxe a kvalitních realizací ve veřejném prostoru za posledních 30 let, i když máme přesah u pár příkladů s uměním ze 60. a 70. let 20. století.
Vezeme s sebou kontejner, ve kterém je mobilní a modulární výstava: velkoplošné fotografie dokumentují umělecká díla a dění v Čechách. Je to výběr kurátorů Dana Merty a Jakuba Heppa z výstavy v Galerii Jaroslava Fragnera a taky knižní publikace a dokumentární film Z galerie ven. Cestovní verze se stala spojujícím prvkem pro všechna zastavení v partnerských městech. Na výstavě jsou představena umělecká díla z celé republiky, od těch dnes už ikonických, třeba ukázky z díla Karla Nepraše nebo ventilační výduchové věže Zdeňka Sýkory na Letné, až po nejsoučasnější realizace. Postihuje také performativní nebo festivalové počiny – Kukačku v Ostravě, Festival nahých forem nebo pražský Landscape.


Q: Vlakem jste přímo z nádraží mohli jet dál, na místo výstavy – zaparkovali jste celý vlak „dole ve městě”, v bratislavském Muzeu dopravy.


MF: Ano, vedou tam koleje přímo z Hlavné stanice. Bylo to úžasné. Na vlaku si představte zavřený transportní kontejner, který spolu s celou vlakovou soupravou přijede a zaparkuje na čtvrtou kolej Muzea dopravy v Bratislavě. Otevřou se dveře kontejneru, vyloží se dílce a sestaví do architekty navržené kompozice výstavy. V kontejneru ještě promítáme filmy, které pojednávají o umění ve veřejném prostoru a dokumentují i zmíněnou výstavu. Návštěvníci během vernisáže mohli využít občerstvení v jídelním voze našeho vlaku, o to se postarala kavárna mamacoffee. Výstavu jsme pak díky pochopení a vstřícné spolupráci s Muzeem dopravy měli přístupnou veřejnosti po další čtyři dny. Za to bych chtěla moc poděkovat panu řediteli Kačírkovi a celému personálu muzea, skvěle se o náš projekt starali.


Q: Nějaký společný moment s kurátory odtamtud?


MF: Uspořádali jsme diskuzi v Českém centru v Bratislavě, kam jsme pozvali kolegy z městské galerie. Přišla ředitelka GMB Katarína Trnovská, byla tam Zoja Droppová, kurátorka veřejné plastiky, měli jsme tam pozvanou umělkyni Petru Hudcovou, zároveň také zástupce festivalu Landscape Jakuba Heppa. V Bratislavě můžeme společně probírat otázky umění ve veřejném prostoru snadno a přirozeně: máme paralelní zkušenosti s organizováním venkovních instalací. Na Slovensku mizí umělecká díla ze sídlišť nebo renovovaných budov, nemluvě o demolicích celých objektů. Oni teď veřejný prostor vnímají stejně jako my tady. Řeší, jakou systematickou podporu by město Bratislava mělo současnému umění ve veřejném prostoru poskytnout, ptají se na naše zkušenosti, protože my už tady v Praze máme program Umění pro město řízený magistrátem. To tam hodně zaznívalo – hledání možných cest, jak k tomu přistoupit. Umění pro město je tam pro ně inspirace a model ke srovnání. Stejně jako u nás, i u našich sousedů je pozice kurátora umění ve veřejném prostoru nová. Je součástí činnosti Galerie města Bratislavy, která je také zastoupena v kulturní komisi na jejich magistrátu: snaží se převzít odbornou roli, o kterou usiluje i GHMP v Praze.


Q: Proč jste měli v Bratislavě v programu i prohlídku výstavy Erny Masarovičové?


MF: Právě proto, že jde o dílo sochařky, která se ve 20. století uplatnila ve veřejném prostoru. Patřila k umělcům, kteří během socialismu realizovali dlouhou řadu státních zakázek, ovlivňovala velmi konkrétně veřejný prostor a to, jaké umění a jakou výzdobu tehdy lidé mohli potkávat. Erna Masarovičová pracovala s kovem, často dělala výzdoby pro nemocnice, síně v kulturních domech, pro svatební síně. Na Slovensku je stále znát silná vazba na tehdejší Československo, kdy se umělci i architekti uplatňovali na území obou dnes samostatných států.

Parallels, Vídeň – Z galerie ven!, foto Pavlína Šulcová

Q: Asi v tuhle chvíli hledáme, jak ty příběhy převyprávět pro dnešní dobu, a jak jsme o tom mluvili úplně na začátku, jestli na to lze vůbec uplatňovat nějaké hodnoty.


MF: Kritika umění druhé poloviny 20. století určitě musí proběhnout. Protože časový odstup už začíná být dostatečně velký, abychom to mohli objektivně hodnotit. Dosud jsme se s touto historickou etapou úplně nevyrovnali. Nemáme jasno, jestli nám vadí, že byl autor protežovaný a ochotný tvořit na zakázku pomníky se socialistickou tématikou a jestli to dehonestuje celé jeho umělecké dílo. Jestli to, že byl komunista, znamená, že máme jeho dílo strhat, zakopat a uložit do depozitářů, nebo zda si řekneme – ano, byl komunista, ale pokud budeme odborně a kriticky hodnotit vcelku jeho tvorbu, třeba i jinou, volnou, která není zatížena ideologií, můžeme přijít na to, že i přes své politické přesvědčení nebo morální selhání to byl kvalitní umělec a jeho dílo do dějin našeho umění, třeba s jistým komentářem, patří. Nebo naopak.


Q: V Bratislavě pár dnů probíhala výstava, pak se přejíždělo do Vídně – stejným vlakem?


MF: Ano. My ten vlak máme pronajatý a týmž vlakem pojedeme ještě do Berlína. To je vlak, který máme od kladenské dopravní společnosti, což je v podstatě vlak pro zážitkové jízdy, oni jsou na to uzpůsobení, nejsou to České dráhy. Jeli jsme se dvěma vagóny pro cestující a jedním pro kontejner, až teď pojedeme do Berlína, tak máme víc cestujících, takže budeme přidávat další vozy. Ukazuje se, že do Berlína ten kontejner za osobní vlak bohužel nemůžeme připojit kvůli nějakým německým předpisům, takže tam jsme bohužel museli výstavu oželet.


Q: Zajímají mě dvě tři zásadní věci z Vídně.


MF: Kurátorským výběrem jsem nominovala a oslovila ke spolupráci umělce Richarda Loskota. Vymyslel pro Vídeň dílo Rolující příběh. Je to červený koberec, který má v sobě mechanickou techniku, otvírá se a zavírá, roluje se a zase se skládá. Přitom se na něm odvíjí text:
„Bahnstrecken sind feste Strecken, die Anfang und Ziel einer Geschichte weit entfernter Orte verbinden. Die Geschichte wird in eine Linie geschrieben, die zwei Anfänge und zwei Enden hat. Es hängt davon ab, wovon aus sich die Geschichte entwickelt.“
„Koleje jsou pevnou drahou spojující začátek a cíl příběhu vzdálených míst. Příběh se napíše do linky, která má dva začátky a dva cíle. Záleží, odkud se příběh odvíjí.“
Rolující koberec pulzoval vedle našeho vlaku na Westbahnhof přímo na peróně a lákal příchozí, měl ceremoniální funkci. Instalace vedle vlaku vyzněla skvěle, ale zase jsme se střetli s realitou: předem domlouvané podmínky přes maily v cizích jazycích, co, kde a jak můžeme postavit, narazily na realitu. Kompozici architektury venkovní výstavy u kontejneru jsme museli upravit, abychom vyhověli bezpečnostním předpisům pro dané nástupiště. Navíc se každý den musela výstava složit, aby vlak na noc odjel do depa a další den se vracel na nástupiště. Jen to byla trochu detektivka, protože jsme do poslední chvíle nevěděli, na které.


Q: Pražské Umění pro město průběžně komunikuje s vídeňským Institutem pro umění ve veřejném prostoru (KÖR). Pomáhají vám jejich zkušenosti?


MF: KÖR je v mnohém naší inspirací při přípravě systému a metodiky. Vídeň je pro nás vůbec velkým vzorem, i z hlediska toho, že je podobně administrativně řízená a rozdělená jako Praha. Stejně jako je tomu ve Vídni, i my máme teď vynikající spolupráci s dopravním podnikem a můžeme dostat umění ve veřejném prostoru do míst, kterými procházejí tisíce návštěvníků. Ať už je to venkovní prostředí jako Galerie Vltavská nebo využívání ploch v metru, které teď architektka Anna Švarc kultivuje, čistí od reklamy a prodejního smogu – není potřeba, aby na každé stanici bylo šest stánků párků v rohlíku. Vyčištěné prostory využíváme pro kulturní a umělecké projekty, máme možnost tam umístit výstavy, např. ve stanici Anděl, kde probíhá výstava Adama Turečka Minulá budoucnost.
Vídeň je pro nás velký příklad, zkušenosti, které má ředitelka KÖR Martina Taig, se jako platné v mnohém ukazují i tady. Občas mě upozorní na nějaký aspekt, který ovlivnil fungování jejich institutu, který v Praze o něco později zaregistruji také.


Q: Čím se dnes KÖR konkrétně zabývá?


MF: Spolu s ředitelkou jsme diskutovali se zakladateli muzea na Nordwestbahnhof nazvaného Tracing Spaces. To je iniciativa, která vznikla před mnoha lety na průmyslovém místě, kde v minulosti vedle sebe koexistovala dvě rozsáhlá nákladní nádraží Nordwestbahnhof a Nordbahnhof. Byla velkou logistickou křižovatkou s důrazem na obchod s rybami, byly to obrovské konglomeráty a odsud se zásobovala rybami celá Vídeň. Existuje tu i silná vazba na židovskou historii, protože zde před začátkem druhé světové války uspořádali Němci obrovskou výstavu, která zesměšňovala Židy. V 70. letech zde byla přestupní zastávka pro Židy z Ruska směřující do Izraele. Zakladatelé Tracing Spaces pro nás uspořádali podrobnou prohlídku, vysvětlili nám to území a vrstvy jeho významů. Koleje odtamtud postupně mizí, je to něco podobného jako prostředí kolem našeho nákladového nádraží na Žižkově, kde se bude řešit nové využití. Při panelové diskuzi v Nordwestbahnhof jsme v publiku měli místní obyvatele a návštěvníky muzea, byl to velmi zajímavý rozhovor.


Q: Obecnou strategií letošních Parallels a jejich akcí v pěti evropských městech tedy je: nevyvážet pouhá hmotná díla, neumisťovat objekty. Nějaká výjimka?


MF: Jediné hmotnější dílo, které instalujeme a které zůstává na místě pravděpodobně až do konce roku 2022, je objekt Tomáše Moravce pro Brusel. Vznikal jako site-specific pro výjimečný prostor parku kolem Tour & Taxis, což je bývalá průmyslová hala, zrekonstruovaná důsledně na principech udržitelnosti. Je to obrovská hala u bývalých doků a železnice: jako kdybychom si představili prázdné pražské hlavní nádraží vyčištěné od vlaků. Držíme se principů: nevezeme hotové dílo ad hoc, Moravec byl na studijním průzkumu místa s předstihem a připravil novou věc přímo pro danou lokalitu. Inspiroval se historií Gare Maritime a výsledkem je jeho Nouzový radarový odražeč. Jedná se o trojici sochařských objektů, které slouží jako kotevní body virtuálního sdělení. Nad každým objektem se v rozhraní rozšířené reality vznáší rotující text. Přesně o to se v projektu Parallels snažíme. Napojit se na místa, kam jedeme, abychom s místními partnery měli o čem diskutovat.

Parallels, Vídeň, KÖR, foto Jan Hromádko

Komentáře (0)

Inzerce

Související články

Expozice
Články
07.11.2022

Ozvěny Parallels: Brusel

Expozice
Články
26.10.2022

Ozvěny Parallels: Berlín

Videa
24.01.2023

Parallels: Dagmar Šubrtová - Berlín

Související umění

18.10.2022 - 20.11.2022

Paralelní výstava